Knihy zralé pro kriminál

Je to jako hlad, když nečtu a jako se hlady svírá žaludek, mně lačně pulsuje hlava, něco by žrala. Dobrý román a nepřestane, dokud jej nemá. Začalo to v dětství a dodnes to neskončilo. Jako každá lačnost i čtení je touha. Rozumět světu, lidem, slovům. Líp. Navštívit místa, kam se nikdy nepodívám, místa na mapě i duši. Voyerismus cizích pocitových map, kanibalismus na životech jiných, dočista vymyšlených postav, touha prolomit se někam, stanout tam vůbec poprvé a na té hoře zapíchnout svou vlajku.

Cizím člověkem vymyšlený příběh je hrací plochou pro ten můj. Deskovou hrou s pravidly, která se snovají na pomezí oné fikční záležitosti a mého vlastního života. Proto ten intimní vztah s knihou a pocit tichého spiklenectví, když narazím na tu, jež ke mně promlouvá. Protože způsob, jímž ke mně hovoří, je jedinečný, jako je jedinečný koktejl jejího a mého příběhu, jež se v knize spojil do jednoho. Zázrak čtení, jemuž se žádný jiný nevyrovná. Protože o oněch zásadních hovorech mezi mnou a textem nikdo jiný nemá tušení. Ani jeho autor/ka. Čert je vem, autory. Nevědí, co činí a pokud vědí, nejčastěji je právě to zárukou, že to nebude stát za moc. A přitom s tolika z nich mám prostřednictvím jejich knih pocit, že jsou mými přáteli. Něco jako když se zabouchnete do svého psychologa. Čirý blud.

Jednou mě přemohl natolik, že jsem napsala dopis rakouské spisovatelce a dramatičce Elfriede Jelinekové. Horko těžko jsem si zjistila adresu a v tom dopise jí svěřila o svém životě tolik, co málokomu. Několik let jsem doslova žila jejími texty a dodnes mi na vnitřní straně dveří od mé šatní skříně jako pornonahotina ve skříňce hokejisty, visí její podobizna. Důkaz, jaké je literatura monstrum a čtení ve své podstatě nebezpečná věc. Ono se říká, kdo čte, tak nezlobí, ale bez záruky je to jako prase.  Čtenáři se totiž v bezpečí ušáku obývacího pokoje bezohledně čaruje s duší. Neměl by na to nakonec být nějaký řidičák? Na čtení knih, které mají moc zametat nám se životy? A není to jen Goethovo Utrpení mladého Werthera.

Co si kdo na autorovi vezme, když svému čtenáři zavaří? Text sám je samo sebou z obliga. Shluk písmen za nic nemůže.

Když z tohoto úhlu pohledu přemýšlím nad svým vlastním psaním, jedná se svého druhu o kriminalitu ušetřnou postihu. Týrám totiž slovy vyloženě ráda. Ach jak já ráda týrám slovy.  Motám hlavy, svádím na scestí, lžu a popichuji. A to všechno pro stejné vzrušení, jež sama zažívám při četbě. Že se hraje s ohněm. A navíc, a válím se teď při tom smíchy, to vypadá, jakože nic. Jakože se tu právě provozuje nějaká volnočasová aktivita či co. Jakože se tu nějak zabíjí čas. A přitom se žije tak, jak málokdy v opravdovém životě. Při četbě knih, které vás uhranou.

Petra Hůlová

Jak rozmanitě je možné myslet, jakými způsoby lze jiným i sám sobě argumentovat, na kolikeré způsoby se dá cítit a prožívat totéž. Jakou masku zvolí autor pro svého vypravěče, jakou stylizaci a co to říká o něm samém. Nevím. Nevím, co všechno mi ty stovky knih doopravdy daly kromě dočasného utišení mého grafožroutství. Byla bych bez nich někým jiným? Možná jen celá ta léta svého čtenářství utíkám sama před sebou, říkám si, když náruživě listuji další knihou.h