Tereza Brdečková píše o monografii svého otce Jiřího Brdečky

Když se řekne Jiří Brdečka, lidé si vybaví Limonádového Joa. Ale možná důležitější pro něj byly jeho animované filmy, a v tomhle oboru se stal světově uznávaným klasikem. Kdo to dnes ví? A také scénáře,  povídky, texty, láska k filmu v letité praxi praxi recenzenta a výtvarná práce. A konečně jiskřivý svět přátel.

Existuje série Brdečkových fotografií zabraných  ze stejného úhlu: sedí za šikmým psacím stolem a píše nebo kreslí. První zachytil někdo roku 1937, když Brdečka přišel do Prahy. Ta poslední je z roku 1982. Za těch pětačtyřicet  let proběhly dvě okupace, země několikrát změnila jméno a nikdy nebyla svobodná – a Jiří Brdečka, můj otec, si někdy stranou a jindy na výsluní ryl svou rozeklanou tvůrčí brázdu. Udělal toho tolik, že nechápu, jak to mohl stihnout.

Zanechal pečlivě uspořádanou pozůstalost obrázkových scénářů, kreseb, dopisů, fotografií osobních zápisků, námětů. V devadesátých letech se mi podařilo vydat torzo jeho pamětí Pod tou starou Lucernou, ale dál jsem se tehdy nedostala. Nebyla na to doba a já si potřebovala vybojovat vlastní zápas: být něčím víc, než „dcerou pana Brdečky.“  Otcův odkaz se pak stěhoval z jednoho bytu do druhého, léta plynula a já pochopila, že je to na mně – vždyť by z něj mohl zbýt právě jen ten Joe. Bylo jasné,  že to chce velkou,  krásnou a hodně barevnou knihu. Napsala jsem ji. Ale ta moje kniha o něm je jen částí téhle velké, kterou vytvořil třicet let po své smrti on sám.

Jediné nakladatelství, které bylo tak finančně i graficky náročného počinu  schopné, bylo Arbor vitae. Autorské, grafické a editorské práce nám zabraly dva a půl roku, kdy jsme všichni střídavě ztráceli nervy, orientaci, obrázky i sílu. Zároveň ta práce ale přinášela radost a s chutí u nás málo viděnou ji finančně podpořili jednotlivci i instituce.

Otec miloval krásné knihy – na téhle by mu myslím vadilo jen to, že je tak těžká.

Ale jinak to nešlo. Chtěli jsme čtenáře provést jeho legračním, děsivým a hlavně krásným vnitřním světem, který mu byl obranou proti tuposti, nedostatku fantazie a  vědomí vlastního konce.