Hrabalovým rokem byl z hlediska výročí rok 2014, kdy uběhlo 100 let od jeho narození. Vyšly knihy, byly výstavy, pojmenovalo si po něm školy, ulice i náměstí. Na jeho hrobě v Hradišťku přibylo koček, které mu tam návštěvníci místa jeho posledního odpočinku nosí.

Ale vraťme se na začátek roku 1997. Hrabal téměř přestal chodit, odmítal už i nasednout do auta jet do Kerska za svýma kočkama. Měl strach, že se z něj stane vozíčkář a zbytek života stráví v ústavu v Kladrubech. 3.2. si "mlaskl na koně smrti".

12. února byl obřad ve Velké síni krematoria v Praze-Strašnicích. Bez obřadností, stroze a krátce se s jedním z největších evropských spisovatelů druhé poloviny 20. století přišli rozloučit nejrůznější hosté - od švagrové paní Dagmar přes ministra kultury Talíře a třeba Václava Neckáře, diskaře Daňka, básníka Koláře až po přátele jako byli Tomáš Mazal, Jiří Menzel, vydavatel Spisů Václav Kadlec nebo pan Karel Nedvěd, soused z Kerska. Hudbou obřad doprovodil Gustav Mahler a cikánská skupina bratří Kormanů s Vlastimilem Třešnákem.

11.3. Vydavatel Václav Kadlec a Hrabalovi přátelé slaví v hospodě U Zlatého tygra vydání zavěrečného 19. svazku Sebraných spisů. Hrabalova švagrová vyzvedává tentýž den v krematoriu urnu a tu později k Tygrovi na setkání přináší.

28.3. se v den nedožitých 83. narozenin scházejí pozůstalí a známí na hřbitově v Hradišťku (nedaleko Kerska), aby zde uložili spisovatelův popel. Do téhož hrobu, který kdysi koupil Hrabal své ženě k narozeninám a kde mimo jiných leží i ona i strýc Pepin nebo bratr Slávek, uložila švagrová Dagmar plastikovou urnu spolu s dřevěnou figurkou kočky, bez jakýchkoliv proslovů. Kdosi z přítomných ještě přidal nedopitou láhev nymburského piva....

Jiří Kolář po pohřbu řekl: Ne my, co pořád hledáme a experimentujeme, ale autoři jako jsou Jaroslav Seifert nebo Bohumil Hrabal - ti drží pohromadě svět."

(zdroj: Hlučná samota  - Sto let Bohumila Hrabala, Mladá fronta 2014)