ukázka:

Policista poprosí kolegu, aby vyslechl docentku Stadtherrovou. Starých hysterických intelektuálek se děsí. Starých intelektuálek se děsí nejvíc, brrr. Setkat se s ní by považoval za čirý masochismus, pssst. Vymluví se, že musí obejít všechny manželky oběšeného.
 
První mu neřekne nic. Brali se za studií a psala mu diplomovou práci; vděčí mi za úspěch a úspěchu vděčí za tu druhou ženu. Druhá je Policistovi povědomá. Sebevědomá, rázná podnikatelka. Vlastní velkofirmu s masnými výrobky. Dováží maso z Argentiny, odběrateli jsou hoteliéři a špičkové restaurace, už i v supermarketech se tu a tam prodává. Nad přemrštěnou cenovkou flákot se usmívá její fotografie. Odtud ji zná. Nikdy si takový výrobek nekoupil. Připadal by si jako kanibal; fotografie mu neodbytně podsouvá představu, že si kupuje kýtu z jejího těla.
 
Ano, motiv by měla, nenávidí ho plnokrevně. Připoutaný k ní byl přes děti. Ke všem manželkám byl připoutaný přes děti. To byl výsledek výchovy jeho rodičů z maloměsta. Dva lidé jsou spolu kvůli dětem. Jen kvůli dětem, a to stačí, jestli mi rozumíte. A muž podvádí, protože potřebuje upustit tenzi, která v něm narozením dětí bují. A musí odbourat odpovědnost za rodinu, pod kterou umdlévá. A tak může spát s kdekým. A mít třeba i po letech romanci s bývalou ženou, dodá argentinský steak s úšklebkem. Policista se zeptá, proč si ho tedy brala. A je rád, že si žena nevšimne, jak je otázka netaktně položená; vyšetřování pokrok nepřinese. No, podívejte se, řekne žena, byl prostě jiný. Nebyl nudný a vypadalo to, že má výrazné názory a hlavně, kabelku by vedle sebe nechtěl. Policista nechápe. No, vyžadoval zajímavou ženu, vždycky chtěl mít doma jen zajímavé a chytré ženy. Jenomže se nakonec u
kázalo, že zajímavá má být jen do určité míry. Naoko všechny podporoval, ale vlastně nechtěl, aby pracovaly. Myslel si, že když si nás vybral, je to už samo o sobě pocta. A nám začíná nekonečná služba z vděčnosti za to, že s námi je. Ale to ještě není důvod, abych ho zabila, ne? Uhodil vás někdy, ptá se Policista. Jako když mlátil ty holky, co mu dělaly poskoky, teda ty asistentky? To zas ne, nikdy, já jsem řeznice, já bych mu to vrátila. Jenomže on holt dělal velký rozdíl mezi manželkami a ostatními ženami. O vlastní majetek se staral vzorně. Majetek ostatních plenil. On je... tedy byl rozpínavý.
 
A ta, co má teď, ta od něj dostala za vyučenou hned začerstva. Chtěla od něho odejít, praštila ho prý první. A to on fakt nesnáší. Zavřel by ji radši do kláštera, nebo by jí nechal ukovat pás cudnosti. Měl strach, aby neživil cizí fakany. Když už, tak odchází on. Ale kvůli tomu by ho přece nezabila, nebo ano? Nebo ano, zaculí se sladce masna.
 
Policista se vrátí do kanceláře. Skládá si obraz muže, který je úspěšný a sympatický a oblíbený mezi muži. A tak odlišné má podoby, když se ocitne v blízkosti žen. Jak zajímavý život ten chlápek měl. Místo aby psal o svém životě, tak si v románu vymýšlí kraviny.
 
Ještě jednou by potřeboval vidět Vdovu, ale ne dneska.
 
Pošle za ní kolegu, toho, který se dravců nebojí. A který sfoukl s přehledem i spisovatelku před smrtí.
 
Kolega Policistovi sesumíroval hlášení. V domě, kde docentka Stadtherrová přechodně bydlí, zvonili několikrát. Nikdo neotvíral. Po okolních domech nemá cenu se ptát. Je to samostatně stojící oranžový domek pod Petřínem, přístupný jen ze tří stran. Tohle s naším oběšeným nesouvisí. I když ten oranžový dům je parádní; bydlí v něm samí cizinci. Zjistil jsem, že od roku 1989 měnil řadu majitelů, většinou šikovných a vykutálených spekulantů. Člověk aby si o ta jména zlámal jazyk. Naposledy ho odkoupil Američan Max Adler, pracoval taky u zpravodajských služeb. Po smrti dům připadl jeho manželce Dianě Adlerové, rozené Bussardové. Zazobaná Britka a provdá se do Ameriky za ještě zazobanějšího fešáka, člověče. Kapacita v oboru paměti těl a čert ví čeho. Zdědila všechen Adlerův majetek i nemovitosti, děti neměli a sourozence taky ne. Byty pronajímá. Je to ženská přátelská a oblíbená, neust
le cestuje a navštěvují ji lidé z celého světa, takže je tu i pohostinský byt. V posledním půlroce tu kromě paní docentky bydlí filmová dokumentaristka Erika Eisová, původem Němka. A taky tu má v přízemí sídlo americká filmová společnost QUAIL, tedy její filiálka pro střední a východní Evropu. Prostě normálka, Praha, srdce Evropy, vole. Fuj, jsem rád, že už ta zašmodrchaná jména nemusím vyslovovat, nelezou mi přes jazyk, proč se ti lidé nejmenují tak nějak normálně jako my všichni tady, pěknej mazec, vole, než srdce skolí infarkt jak myslivec jelena v začarovaných lesích v okolí Medonos.
 
Policista se nemá čeho chytit; ano, ať je jeho jméno Poutník. Začne propadat panice, že se zmýlil. Že to je sebevražda. I když muž byl zdravý a bujný hřebec. Ale kdo ví, co se panikařícím hřebcům v tomto věku honí hlavou. Co se v tomto věku lidem honí hlavou. Když chtějí od života vydojit co nejvíc, a dojačka prázdná. Policista váhá, nakolik se může spoléhat na rozbor a zprávu forenzního psychologa. Mrtvý byl narcis. Což je nejčastější porucha dneška. Stejně jako byla v minulém století nejčastější poruchou hysterie. Slepá skvrna, údajná agresivita k asistentkám, by svědčila o jiných psychických problémech.
Ale o jakých, do prdele, o jakých.
 
Výsledky laboratoře mu taky moc nepomáhají. Šéf laboratoří zvyšuje hlas rovnou, jakmile za rohem zaslechne Policistovy kroky.
 
Tak co po mně chceš, ano, jo, je to tak, podkladové částečky, na kterých ulpěla rozdrbaná písmenka, mohou být i omítkou, ano, mohou, ale není to omítka z domu, kde bylo tělo nalezeno, a mohou tu být i šupinky kůže, zmutované, nedívej se na mě takhle, prosím tebe, nejsme v televizním seriálu, myslím tím šupinky lidské kůže, které prostě nejsou jeho, mluvíme tu o něčem, co je pouhým okem nezaznamenatelné, snažím se ti pomoct, občas mi v tomhle bludišti a labyrintu dojde dávnověký dech, no.
 
Policista se upne k záchrannému lasu. Promluví k sokolím zádům, kterých si tak váží. Záda nic nevyvádí z míry. Nechají se přemluvit. S Policistou se vypraví na výlet, zajedou na údajné místo činu. Ze skleněného domu chtějí vidět hlavně půdní prostor, kterému se tu říká podkrovní hala. A ložnici, byl přece v pyžamu. Sokol pootevře okno a zabafá z dýmky. Kroužkem dýmu jako obručí proletí tělo vlaštovky. Zobáček upustí květ sakury. Lidské tělo sebou trhne a okno zavře.
 
Dlouze si prohlíží teplé Vdovino tělo. Vdoviny tázavé oči s ohníčky výčitek visí na Policistovi. Ten jen krčí rameny. Stejné otazníky Vdově v zorničkách zahoří, když se s muži způsobně loučí. Sokolí záda naznačí galantní políbení ruky.
 
Vrátí se mlčky do lékařovy pracovny. Sokolí záda si pročtou dosavadní výsledky. Sepíšou Policistovi několik vět. Vyhrotí verzi, vyhrotí nepodloženou hypotézu. Nahlas řekne, že pokud připustíme existenci pachatele, tak se mimořádně dobře znali, muž se dotyčné osoby nebál. Muž byl přiškrcen, ale jak a čím, nevím. Dělalo mu to moc dobře, ocitl se v nirváně. Jako by se průtok krve zpomalil a tělo se přestalo dobrovolně okysličovat. V bezvědomí bylo dovlečeno na půdu. Tam byl muž milosrdně oběšen. Což vyžaduje značnou fyzickou sílu a kuráž. Takže pokud připustíme existenci pachatele, je jím rozhodně osoba mužského pohlaví, prostě urostlá vazba, tělo napuštěné testosteronem, nějaký Arnold. To je taková moje hodně privátní a hodně odvážná hypotéza, řeknou široká záda. Už jsem vám ji naznačil jednou, ale jistý si nejsem. A popravdě řečeno, to smetí pod nehty mě moc nezajímá. Možná se
chtěl zachytit něčeho nebo někoho kolem, s něčím nebo s někým se třeba muchloval. A dneska si lidé do kůže vpichují, přišívají, tetují nebo malují kdejaké svinstvo.
 
Záda si Policisty nevšímají. Policista skleněným domem sokolí oko otravuje. Policista pochopí a vzdychne. Nevzdychá rád.
 
Policista přespí v kanceláři. Při pohledu na složku, ve které se dmou a hromadí a bobtnají výpovědi a udivená svědectví, se mu zvedá kufr. Při pohledu na dokonalé fotografie se mu dělá šoufl . Při pohledu na písmenka obecně se mu dělá mdlo.
 
Intuici věří. Ale o ní se nikomu zmínit nesmí; vysmáli by se mu. Nejraději by vyškubl závěry nadřízeného, podle nichž mladá Vdova nevypadá, že by za pečujícím starým manželem extra truchlila. Její výpovědi jsou zpřetrhané, zmatené. U moře byla. Uvedla, že se vrátila v sobotu odpoledne. Ale spolucestující z linky i letecká společnost i letušky potvrdili, že přiletěla v pátek, letadlo přistálo v pátek večer, v pátek večer se loučila na letišti. Vdova na tato tvrzení zareagovala s tím, že se jí dny pletou. A že přespala u kamaráda, je to údajně homosexuál, takže... a... protože... jelikož... a... Nadřízeného ortel končí krvavou pečetí; do horkého vosku strčí Vdovin přikrčený nosík. Vdova si žila ve vatičce a řadí se k hlavním podezřelým. Jediné, co ve výpovědi souhlasí, je fakt, že u kamaráda přespala a kamarád je buzerant, a co, může být přece bisexuální, dneska se to až tak nebere
. Motiv Vdova má. Dědí veškerý majetek. Fofr. Fofr. Má-li se z oblohy spustit déšť nebo chce-li se Vdova znovu vdát, tomu nelze ničím zabránit.
 
Policista se chytá do pasti. Nastražil si ji chlapec sám. Potřebuje docentku Stadtherrovou, potřebuje se dozvědět, proč muž takového kalibru, muž, který má všechno, dům, peníze, kariéru, chalupu v horách, krásnou ženu, děti, milenky, pole, stromy, sportovní auta, fotografie s prezidenty a řediteli televizí, proč takový muž trpí nutkavou potřebou sepisovat lživé kecy o svém životě, proč urgentně potřebuje světaznalou ženu, která se zabývá jen písmeny. Policista nečte. Policista je naivní. Potřebuje někoho, kdo se v lidech vyzná. Myslí si, že spisovatelé se v tichu, které sídlí kolem duše, vyznají. Neví, že píší právě proto, že se nevyznají v ničem.
 
Několik dní se znovu a znovu marně pokouší Stadtherrovou sehnat a dozvonit se do bytu pod Petřínem. Bába nemá telefon. Bába nemá mailovou adresu. Kolega obtelefonuje zahraniční nakladatelství, pro která spisovatelka píše, a zjistí, v kterém anglickém městě pobývá. Kolega je jediný, kdo anglicky pořádně umí. Napíšou jí dopis. Policista česky. Kolega anglicky. Policista má nervy napjaté jako struny. Žádná odpověď.
Nervy prasknou. Zažádá o povolení k násilnému vniknutí do bytu, zažádá o domovní prohlídku bytu v oranžovém domě pod Petřínem. Povolení od nadřízeného nedostane. Žádost je, holobrádku, vysloveně neopodstatněná.