Úžasný život a lásky Nelly Carterové: jde optimismem porazit smrt?

/ nakl. Metafora

Románová prvotina americké autorky zve čtenáře na neuvěřitelnou cestu napříč světem a časem po boku hrdinky, která je živým důkazem, že láska je silnější než smrt a život stojí za to žít, i když někdy bolí. 1784, Savannah – mladá otrokyně Nella Carterová umírá v chatrči uprostřed plantáže v Georgii na tyfus. Zrovna si ji přichází vyzvednout nelítostný a lidstvem znechucený Smrtonoš...
Románová prvotina americké autorky zve čtenáře na neuvěřitelnou cestu napříč světem a časem po boku hrdinky, která je živým důkazem, že láska je silnější než smrt a život stojí za to žít, i když někdy bolí. 1784, Savannah – mladá otrokyně Nella Carterová umírá v chatrči uprostřed plantáže v Georgii na tyfus. Zrovna si ji přichází vyzvednout nelítostný a lidstvem znechucený Smrtonoš...

... Jenže Nella je jiná než ostatní. Jednak Smrtonoše na rozdíl od ostatních vidí a jednak je i uprostřed zmaru a hrůzy plná optimismu a víry v dobro. Otráveného posla smrti to zaujme a přemluví Nellu k faustovské dohodě – nabídne jí nesmrtelnost výměnou za to, že mu dokáže, že on se v lidech mýlí.  

Jak to u lákavých nabídek bývá, cena je vysoká: Nela nejenže musí o všem mlčet, ale navíc musí být schopná udržet dobrými zprávami Smrtonošovu pozornost. V sázce je nejen její život, ale i existence celého lidského pokolení. 
 

Nella tak neustále cestuje, přesouvá se z místa na místo, užívá si života, potkává zajímavé osobnosti, prožívá lásky a píše články o krásách, které na své pouti světem a časem potkává. Ale podaří se jí vůbec někdy úkol splnit? Vydrží jí optimismus a chuť do života i po velkých osobních ztrátách? Smrtonoš vše sleduje a čeká, kdy to konečně vzdá... 

Ukázka:

PROLOG

Smrtonoš zvolna kráčel po silnici k usedlosti Hampstead House – rovnoměrným krokem, všechny údy dokonale uvol něné. Vysoko na obloze odměřovalo čas jasné červnové slunce a zahřívalo svými paprsky první hebké zelené výhonky bavlny, které vyrážely na polích. Na obzoru líně kroužili tři supi jako černé šrámy na modré obloze a postupně se snášeli níž k vyhlédnuté kořisti. Vykonávali svou práci stejně jako on.

Zjevil se před chvílí vedle blátivé cesty, celé rozryté od kol povozů a spousty kopyt, aby si došel pro další duši. Kůže opálená do bronzova se mu v letním světle leskla a svaly se pod ní napínaly stejně jako na těle nebožáka, kterého si právě vy zvedl na fazendě poblíž Ria de Janeira. Býval to krásný muž, než ho rozdrtil objemný náklad cukrové třtiny. Smrtonošovi se jeho postava natolik zalíbila, že si ji dočasně při vlastnil a dostavil se v ní i sem, mezi močálovité mokřady v okolí města Savannah v Georgii, aby se opět ujal svých povinností. Napadlo ho postupně zkoušet různá těla, protože se neustále snažil přijít lidem na kloub. Ačkoli v sobě neměl pranic lidského, při práci přicházel s tímto plemenem do styku neustále.

A lidé ho odjakživa přiváděli k údivu. Většinou to byli nepořádní, zmatení a krutí tvorové a on doufal, že když na sebe bude brát jejich podobu, podaří se mu vnímat svět jejich očima a snad konečně pochopí, proč se chovají tak barbarsky nejen k sobě navzájem, ale často i ke všemu živému na zemi. Zatím se přikláněl k názoru, že prostě jednají iracionálně, protože stále nenacházel odpovědi, tedy aspoň ne takové, které by ho uspokojily. Jenže z nápadu se mezitím stal zvyk, a tak se v lidské podobě zjevoval nadále.

Na okraji silnice se na chvíli zastavil a rozhlédl se po kraji, který mu rozhodně nebyl cizí. Letos v létě se tudy prohnala epidemie tyfu a žluté zimnice: nemoc nepozorovaně prosakovala z močálů do pitné vody, vplížila se do panského domu z bíle omítnutého dřeva a vyžádala si nejdřív život majitele a jeho mladé manželky, načež vklouzla i do chatrčí, jež byly rozesety po okolních polích a každou obklopovala malinká zahrádka. Smrtonoš si už z každé odvedl jednu dvě duše a zanechával po sobě řady kopečků z červené hlíny, které označovaly místo jejich pozemského odpočinku. A teď se blížila poslední hodinka další z nich.

Vždycky se někomu někde blížila poslední hodinka. Obracel ten problém už dlouho ze všech stran a konečně přišel na možné řešení. Připadalo mu dokonalé. Zbývalo jen vymyslet vhodný způsob, jak ho provést. Vtom ho ze zamyšlení vytrhl rachot kopyt, jak se k němu s kodrcáním blížil povoz. Dřevěná kola se zarývala do hustého bahna, žalostně vyhlížející hnědá kobyla klopýtala, zápasila s těžkým nákladem a vystouplá žebra se jí ztěžka nadouvala, jako by každý nádech měl být její poslední. Kočí jménem Murray nebral na stav zvířete ohledy a znovu ho šlehl bičem, až se na hnědém zadku objevil rudý šrám. Hrbil se nad opratěmi, pušku položenou u nohou, a kalným zrakem neustále tě kal po prázdné cestě před sebou. Smrtonoš ho nevzrušeně sledoval a viděl především nákazu skrytou v hloubi jeho útrob. Brzy ho sevřou křeče a bolesti, které mu rozervou vnitřnosti na kusy, až bude žadonit o rychlý konec. Toho se Murray dočká koncem týdne, kdy se bude zmítat a lapat po dechu v kaluži krve a zvratků.

V tuto chvíli však kočí o svém osudu neměl ani tušení, jen znovu práskl bičem a se zaťatými zuby hnal ubohé zvíře dál a dál, přičemž mu levá ruka nervózně poškubávala. Jeho náklad na tom nebyl o nic líp. Černoch jménem Scipio ležel na podlaze vozu schoulený mezi pilinami, mohutné hnědé ruce a nohy spoutané provazy a oči zavřené. Z rány na hlavě mu crčela krev, po pažích se mu až k ramenům plazily zlostné šrámy, bílou plátěnou košili měl roztrhanou na cáry a krvavé skvrny na ní kvetly jako vlčí máky uprostřed léta, takže bylo jasné, že i jeho si smrt vezme dřív, než se den nachýlí k večeru.

Smrtonoš se díval, jak povoz kodrcá na své neblahé pouti. Zaplavil ho zvláštní pocit, jako bolestivá vlna horka – vědomí toho, co jejich blízký odchod ze světa znamená pro něj. Práci a zase práci. Další duše, které si musí vyzvednout a převézt na druhý břeh. Zase a znovu. Až na věky. Všelijaké epidemie lidský rod jakžtakž držely na uzdě a odváděly do posmrtného života naráz celé zástupy, aniž se on musel příliš na máhat, jenže pak se lidé vždycky objevili znovu v ještě větším množství než dřív a opět dělali rámus, kuli pikle a dopouštěli se ukrutností – neustále se navzájem vraždili v nekonečných válkách, uprostřed špíny a moru, a jejich násilí a krutost nebraly konce.

Vždyť i nyní bez přestání vymýšleli nové způsoby zabíjení. Děla. Muškety. Amputace. Kolik vojáků si už musel vyzvednout z vojenských špitálů, kde to páchlo shnilým masem a chirurg odsekával raněným končetiny? A kolik jich posbíral na bitevním poli? Tam, kde dřív hynuly desítky duší, jich teď naráz padaly rovnou stovky. Jeden by si myslel, že sbírat je hromadně bude snazší, ale on si prostě nikdy neodpočinul. Tolik bezdůvodně zmařených životů. Nebylo by lepší je vyhladit všechny jednou provždy? ptal se v duchu Smrtonoš. Stačila by poslední velká morová rána a svět by od nich měl nadobro pokoj.

................

překlad Veronika Lásková

 

Kupte si elektronickou knihu.

Ihned
407 Kč

Kupte si knihu.

Skladem
431 Kč
běžná cena 479 Kč

Další články

Dace Vigante (1970) je lotyšská spisovatelka. Její povídková sbírka Ledus apelsīns (Ledový pomeranč, 2016) obsahovala původně i text Ledový oceán, který po silném čtenářském ohlasu vyšel v roce 2023 i samostatně.
Ukázky

Ledový oceán - historická tragédie v lidech přetrvává i po desítkách let

Dace Vigante (1970) je lotyšská spisovatelka. Její povídková sbírka Ledus apelsīns (Ledový pomeranč, 2016) obsahovala původně i text Ledový oceán, který po silném čtenářském ohlasu vyšel v roce 2023 i samostatně.
 | nakl. Kalich
Ženské vězeňství je odlišné od toho mužského. Většina odsouzených byla sama obětí. Většina je poznamenána nepřítomností nebo fatální přítomností otce. Většina je manipulovatelná k alkoholu, drogám a ke krádežím. Většina má děti, říká, že je miluje, ale nedokáže se o ně postarat. Mnohé trpí ztrátou citlivosti. Pro mnohé je lítost výhodný nástroj. Další kniha autorky Hornických vdov Kamily Hladké se jmenuje Domů? a vyšla s fotografiemi Karly Zoufalé.
Ukázky

Ji.hlava 2026: Cenu pro nejlepší dokumentární knihu získaly autentické osudy bývalých vězeňkyň

Ženské vězeňství je odlišné od toho mužského. Většina odsouzených byla sama obětí. Většina je poznamenána nepřítomností nebo fatální přítomností otce. Většina je manipulovatelná k alkoholu, drogám a ke krádežím. Většina má děti, říká, že je miluje, ale nedokáže se o ně postarat. Mnohé trpí ztrátou citlivosti. Pro mnohé je lítost výhodný nástroj. Další kniha autorky Hornických vdov Kamily Hladké se jmenuje Domů? a vyšla s fotografiemi Karly Zoufalé.
 | nakl. Dcera sestry
Anne Carson (* 1950) je nejuznávanější žijící anglofonní básnířkou; ve svém básnickém a literárněvědném díle se zaměřuje na starověké Řecko. Vydala osmnáct knih, překládala Euripida, Sofokla, Aischyla či Sapfó. Ve svých textech stírá hranice mezi poezií, prózou a esejistikou, její kniha Decreation je částečně operou, často experimentuje i s grafickým konceptem knihy.
Ukázky

Nobelova cena za literaturu 2026 - Anne Carson

Anne Carson (* 1950) je nejuznávanější žijící anglofonní básnířkou; ve svém básnickém a literárněvědném díle se zaměřuje na starověké Řecko. Vydala osmnáct knih, překládala Euripida, Sofokla, Aischyla či Sapfó. Ve svých textech stírá hranice mezi poezií, prózou a esejistikou, její kniha Decreation je částečně operou, často experimentuje i s grafickým konceptem knihy.