Ledový oceán - historická tragédie v lidech přetrvává i po desítkách let

Tvorba Dace Vīgante se vyznačuje úsporným, soustředěným stylem a citlivým pohledem na vnitřní i vnější svět obyčejných lidí. V nenápadných situacích každodenního života dokáže zachytit hluboké emoce, složitost mezilidských vztahů i zdánlivě prosté okamžiky, které výrazně utvářejí lidské osudy i po dobu několika generací.

Ukázka:

Irma má mnoho snů. V poslední době jsou čím dál častější a barvitější. Raději sní, než aby doopravdy žila. Škoda, že sny si člověk nemůže objednat jako oběd. Někdy ji zachvátí zlé noční můry. Nechce v nich setrvávat, stejně jako ve vzpomínkách. Ty špatné sny Irma snáší jen z jednoho důvodu — někdy do nich přichází Edvards. Občas přichází, i když je Irma vzhůru.

Jdou k náklaďáku — Irma, Edvards a dva ruští muži ve vaťácích s puškami, a vedle nich kráčí ještě jeden — je to Lotyš, toho Irma zná, zato on dnes večer dělá, že on ji ne. Cítí, jak lehce se o její ruce otřou květy šeříku, štiplavé až omamné vůně, jako by se snad i ony pomátly. A ona s nimi — úzkostlivá jako šeříková větvička, s rozcuchanými vlasy, v hedvábných šatech, v botách s páskem, v jedné ruce dva uzlíky, přes druhou přehozený norkový kožich. A Edvards — tichý, jako vždy vedle ní, její bezpečná zeď. Ochrání ji. On už bude vědět, co si počít. Rozdělí je.

„Zvládneme to, drahá, hlavně ať všechny naše věci a cennosti zůstanou u tebe.“ Pak se jí zadívá hluboko do očí a řekne: „Odpusť, Irmo, odpusť.“ Edvardse odvedou a donutí ho nastoupit do vagónu. Jeho pohled nemůže Irma vyhnat z hlavy. Vidí, že tam nemají moc místa a že někteří muži do konce stojí. Proč jí řekl „Irmo“? Edvards jí nikdy jménem neříkal. Irma sedí na malé stoličce, krásná a zmatená, před dvěma hromádkami narychlo posbíraných věcí a kusů oblečení. Z celé té hromady je k snědku pouze těsto na preclíky, které v rychlosti popadla. Možná ho tam měla nechat? Zítra má přece Kaspars narozeniny, proto už na něj bylo zaděláno. Nic jiného k jídlu, co by mohla vzít, nebylo. Ráno se chystala na rižský trh. Ale to nic, utěšuje samu sebe Irma. Její otec by stejně ty preclíky neuměl upéct.

„To je všechno,“ zaslechne. Všude kolem ní se ozývá sténání a tiché povzdechy. „Co se teď stane? Bože, opatruj nás, prosím, udělej něco.“ Vagón je úzký a tmavý, s posuvnými dveřmi a malými zamřížovanými okénky. V takových, jako je tenhle, převážejí dobytek. Že jim není hanba. Vždyť jsou to lidi. Irma je vzteky bez sebe, sedí na sbité dřevěné polici, pod se bou kožich a zkoumá úhlednou manikúru, kterou si včera nechala udělat v„Dámském ráji“. Ach probůh, ještě ke švadleně bych zítra měla zajít.

Ven nikoho nepouští, naopak další a další tlačí dovnitř. Edvards nepřichází. „Paní Lazdová, vy jste tu taky?“ Irma se lekne. „Zelminko!“ To je Irmina švadlena, která sedí na podlaze kousek opodál se svými dvěma dětmi. „Takže zítřejší návštěva se asi ruší,“ snaží se Irma zažertovat, ale v Zelminých očích se místo toho objeví slzy. Irma se zadívá pozorněji a v úzkém paprsku světla, které neochotně pro niká svislými mřížemi a ve kterém poletují částečky prachu, zahlédne tváře dětí, spousta z nich jsou ještě malá miminka. Zasténá zoufalstvím, když si vzpomene na svoje vlastní děti, a všechny matky k ní spěchají, aby ji litovaly a utěšovaly, že je přece dobře, když zůstaly doma, v bezpečí, ve své vlasti. Ale ona se nevzdává a neposlouchá, trvá na tom, že se půjde zeptat vojáka u dveří, jestli by sem nemohl přivést Edvardse. Ten se nezmůže na slovo, jen zabrblá, že nemohl, a to je vše. Na konci se prý setkají. Irmina otázka „A kde je ten konec?“ zůstane bez odpovědi.

Z vagónu vynášejí první mrtvé miminko, nejmladší Zelmino děťátko. Dva dny bez vody a matce již dochází mléko. Irma drží ženu za třesoucí se ruce, bledé a křehké jako papír, a s hrůzou si něco beze slov prozpěvuje, protože pro to, co se děje, nemohou najít slova. Māra, která zůstala doma, je stejně stará jako Zelmin malý chlapeček. Té noci, tonoucí ve vlastním potu, Irma poprvé z celého srdce děkuje Bohu.

Přináší jim bramborovou polévku s ráčky. Irma skrz mříže spatří malý dřevěný příbytek s přístřeškem, na němž je rusky napsáno „Sverdlovsk“. Krmí Zelmu. Nutí ji jíst. Když Irma během krátkých zastávek chodí pro vodu, bosí chlapci ji kárají za její řemínkové boty v blátě a ženy, které cestou potkává, si zvědavě prohlížejí její vlnité vlasy vyčuhující zpoza šedého šátku. Na březích široké řeky kvetou lilie a rododendrony, modré pomněnky velké jako Irminy oči a další, nevídaně nádherné květiny. A kolem toho všeho se jako majestátní věže tyčí vrcholky stromů tajgových lesů. Pak uhlí a prach. Po chvíli zůstane už jen několik poničených větví a mechu, až se nakonec zdá, že se i ony vypařily. Stmívání. Edvards.

Poprvé se Edvards do Dorofejevské tundry u Severního ledového oceánu dostává v zimě roku 1942, ačkoli by se dalo říct, že zima tím krajem vládne po celý rok. Jenisej nezamrzá pouhé tři měsíce v roce, poté nastupuje už jen vánice, sníh, led a téměř nepřetržitý soumrak. I stíny zde vypadají jinak, a tak lze snadno malý pahorek zaměnit za jámu nebo prohlubeň považovat za kopec. I ve dne, když se Irma vydává na lov ryb, bez přestání klopýtá: až se sama sebe začíná ptát, jestli je pořád ještě člověk. Lidé přece bez světla nemohou žít. Zapomíná však, co je světlo a jak slunce hřeje. V šedém soumraku se sama sobě jeví jako stín, který už nemá nic, co by s sebou mohl vzít. Jako duch, násilně vytržený z minulosti, který netuší, zda se dožije zítřka.

A pak nastává ten okamžik zbavený myšlenek, kdy přestává klást otázky, protože se jí na ně beztak nedostává odpovědí, už ani ozvěna o sobě nedává vědět. Musí jen hýbat končetinami, aby neumrzla, ukrást rybu k snědku, najít prkno vyplavené na břeh, aby se mohla zahřát, a dávat pozor na vlky. Irma přemýšlí, co ji vlastně od takového vlka odlišuje. Možná mu není tak chladno.

Jednoho večera je tma černější a hustší než obvykle. V kamnech, nebo spíše v ukradeném začouzeném kotli, dohořela poslední struska a mráz teď štípe o to silněji a o to hůř se dýchá. Leží v chatrči potopené ve tmě, sbité z prken a mechu, co vylovila z Jeniseje, a přemýšlí, že skočí do díry v ledu, jen musí počkat, až ta temná vánice skončí. I když pomyšlení na lehké, bezbolestné zmrznutí ve vánici se zdá ještě lákavější.

Jenže jí už došly síly. Jako kdyby jí v hlavě bušila kladiva. Dásně krvácejí a hnijí, v ústech nemá jediný zub, nehty se jí odlupují z rukou i nohou. Na rukou jí vyskákaly hnisající vředy od neustálého lovu ryb v ledové vodě. Nejvíc jí ale svírá bolest na prsou. Černé, kalné zoufalství ji zaplavuje jako klidná voda Severního ledového oceánu. Náhle si všimla stojící postavy — to se nad její pryčnou skláněl Edvards a na čelo jí přikládal svou horkou ruku. Dlouho a pevně ji na něj tiskl. Irma se nevzpírá, jen jí stékají slzy přes spánky až do vlasů. Zřetelně rozeznává tu vůni šeříku, tady, ti síce kilometrů od domova. Po dvou letech poprvé pocítí teplo.

Toho rána se Irma probudí s pocitem, že má v ústech mdlou chuť roztálého sněhu. Marta a Inga s ní celé rozrušené třesou, snaží se, aby se alespoň trochu napila, přikládají jí sníh na čelo, obě mají strach, že se Irma zbláznila nebo brzy zemře. Takový osud už totiž potkal ženu advokáta Felikse. Země je nyní tak zmrzlá, že jednu prkennou rakev museli nechat do léta stát jen ve sněhu. Irma prý hlasitě naříkala: „Lieber Edvard, Ich komme, Lieber Edvard…“ Irma ovládá několik jazyků a Edvards se jí dříve smál, že ve snech mluví vždy německy. Mezi povolžskými Němci ze sousedního baráku je jen jeden lékař, který ji sice nedokáže pomoct, zato diagnózu umí určit přesně. Když Irmu vyšetří, povzdechne si a oznámí, že to vypadá na infarkt. O několik dní později jde Irma opět do práce. Musí si nějak vydělat svých čtyři sta gramů moučného chleba.

............

překlad Anna Sedláčková