Atmosféra prosince 1989 očima Jana Nováka, tehdy domovem v Chicagu

Kniha vychází znovu téměř po 35 letech. První vydání vyšlo v roce 1992 ještě v 68 Publishers. Po devatenácti letech v Chicagu přijede úspěšný autor do Prahy, kde s bývalými spolužáky stráví tři dny „sametové revoluce“.

Ukázka:

Tehdy jsem ještě netušil, co všechno ve mně ten krátký výlet rozvibruje. V revoluční Praze jsem nevěděl, jak se mám chovat ani co opravdu cítím, a občas jsem dokonce nevěděl, ani kdo vlastně jsem. Tehdy mě ani nenapadlo, že jednou budu o svých zážitcích psát, a tak jsem si v Praze nedělal žádné poznámky. Stejně by na ně nebyl čas. Jen co jsem se ráno vylízal z kocoviny, byl jsem většinou zase v lihu, a proto je tahle knížka zprávou o třech dnech se dvěma promile v krvi ve městě zahaleném smogem, v jehož dějinách právě končila smutná kapitola a nová začínala a kde mi na realitu neustále brnkaly vzpomínky. Ve své zprávě se omezím jen na věci, které jsem tam sám viděl a slyšel. Stejně mě víc než stroboskopické záblesky dějin zajímají chvíle, kdy tři přátelé u rozviklaného stolu předstírají, že si nevšimli, že číšník už přinesl účet, a dál si ujasňují matné vzpomínky, a kdykoli se číšník přijde podívat, jestli už se ně kdo chystá platit, začnou si najednou všichni skákat do řeči.

Martin Šmíd, jediná oběť sametové revoluce, patří do stejného pražského zvěropisu jako Meyrinkův Golem, Čapkův Robot a Kafkův Řehoř Samsa. Zemřel 17. listopadu 1989, když gorily komunistické vlády v Praze brutálně seřezaly dav studentů, ale žádná dívka se kvůli němu do černého neoblékla. Nezůstal po něm ani úmrtní list, ani mastný flek a dodnes není jasné, proč si nějaká estébácká bojůvka studenta matematiky Šmída vymyslela, ovšem jeho smrt se stala rozbuškou revoluce. Na pár nárožích za něj vyrostly památníčky ze svíček a kytic, propukly studentské stávky a masové demonstrace na Václaváku, v jednom divadle vzniklo Občanské fórum a do čela se mu postavil Václav Havel.

Já byl tou dobou pracovně v Mnichově. Měl jsem tam psát americký scénář pro herce a režiséra Maximilliana Schella, ale místo toho jsem celé dny koukal na televizi. Přepínal jsem kanály a lovil reportáže z Prahy, ačkoliv jinak mi zprávy z Československa už dávno krevní tlak nezvyšovaly. Po příchodu do Ameriky jsem se ještě dlouho držel české identity a v češtině vydal své první povídky, jenomže pak jsem začal psát anglicky a důsledně dodržovat zásadu, že si každé slovo, kterému nerozumím, najdu v anglickém slovníku a etymologicky proklepnu. Časem to už nebylo potřeba.

V Americe jsem se sice u filmu vídal a pracoval s českými emigranty a dál jsem hrál amatérský hokej za Spartu Chicago, ovšem na Kolín ani na Prahu jsem si po celé týdny a měsíce nevzpomněl. A v mých snech se mluvilo už jenom anglicky. V listopadu 1989 se však Václavák začal každé odpoledne vlnit třemi sty tisíci lidí a já toužil být tam s nimi, cinkat klíči, skandovat neuvěřitelně pohotová a vtipná hesla a občas si nenápadně hřbetem ruky utřít slzu.

Tou dobou jsem nemohl prostě skočit na vlak a zajet si do Prahy, protože deset let před tím, v roce 1979, mě ze staré vlasti vyhostili, když jsem ji se svým prakticky ještě mokrým americkým pasem navštívil. A přitom mi v Bartolomějské estébák s razítkem řekl, že se do Československa už nikdy nepodívám. V ruce třímal šesti stránkovou složku, kterou si o mně Státní bezpečnost vedla, a mluvil naprosto věcně, dokonce se mi zdálo, že jsem mu sympatický a že se mnou jen prostě sdílí svůj profesionální názor. Kdoví, co si o mně právě přečetl, nic závažného to být nemohlo, jenže proti estébácké složce nebylo odvolání, a tehdy už mi to stejně bylo jedno.

Po prvním revolučním týdnu roku 1989 se do Československa začali vracet emigranti, včetně disidentů, které komunisti ze své klece tvrdě „asanovali“, a tak jsem si řekl, že své štěstí zkusím taky, ačkoliv finančně jsme jako rodina zrovna byli groggy. Za americký scénář byly dobré peníze, ale ty stačily sotva na splacení dluhů v Chicagu, kde na mě čekaly dvě děti, které ještě nemilosrdně věřily na Santa Clause. Ať jsem diářem listoval, jak jsem chtěl, stále mi vycházelo, že na výlet do Čech neurvu víc než tři dny, i kdyby mě tam nakrásně pustili. 

Druhého prosince 1989 ráno se kameraman Igor Luther při holení pořezal a přijel pro mě skoro o hodinu pozdě. V Mnichově se rozednívalo, když mi otevřel kufr svého naleštěného auta. Hodil jsem do něj tašku a žasl, jak prázdný a čistý ten kufr je, něco tak čistého a prázdného se vidí leda tak v autosalónu. Zasedl jsem do vozu, kde se všechno sklo třpytilo, palubní deska leskla, na podlaze neležel jediný kamínek, a řekl jsem si, že Igor je asi v typické křeči emigranta před návštěvou staré vlasti.

Krajané v Chicagu se potili v saunách, snili o bůčku na drastických dietách, riskovali rakovinu ve slunečních lázních, dávali si vybělit zuby, pořizovali si tupátka a nová kvádra, která po návratu už nikdy nedopnuli, a do svých rodných vísek pajdali s nohama plnýma puchejřů v apartních botkách. Tohle všechno jsem dobře znal, sám jsem to v roce 1979 zažil, jenže pak jsem koukal, jak pečlivě Igor skládá mapu, a bylo mi jasné, že u něj se o žádnou emigrantskou neurózu nejedná, že jím opravdu lomcuje vášeň pro po řádek.

Jako každý kameraman se Igor oblékal pro oči. Byl to vysoký blonďák, po čtyřicítce neměl ještě ani náznak pivního břicha, a to ráno byl celý v černém, nový kožený kabát přes kožené sako s patinou přes černý svetr a pod tím vším doutnala rubínově červená košile. V Mnichově žil už dvacet let, natočil Plechový bubínek a všechny ostatní filmy Volkera Schlöndorffa a dělal i s Andrzejem Wajdou, Jurajem Jakubiskem a jinými dobrými režiséry. Nedávno si však otevřel malou reklamní agenturu a poslední dobou se čím dál tím víc věnoval reklamám.

„Jsou za to dobrý prachy,“ vysvětlil mi slovensky, „a máš naprostou svobodu. Můžeš si zkoušet, co tě napadne.“ Igor se chystal natočit na Barrandově sadu německých reklam a do Prahy jel na schůzku se svým českým štábem. Měli prodávat nářadí německým kutilům a Igor natáčením v Československu podstatně nafoukl svůj rozpočet, jenže tyhle kšefty byly perestrojková novota a perestrojkař musel dobře vědět, na které dveře na Barrandově zaklepat.

Dva týdny po začátku sametové revoluce jsem v Rozvadově zase po letech spatřil rodnou hroudu. Auto se vyhouplo z hustého lesa a před námi se otevřel pohled na parkur červenobílých závor. Trčely z asfaltového pásu obehnaného drátěným plotem, stály u nich strážní budníčky a kolem nich se rojily uniformy. V roce 1989 měli Němci na své straně hranice ve službě dva úředníky. Oba seděli ve skleněné budce, osvětlené jedovatým světlem počítače. Žádné závory nezvedali, jejich jediným nářadím byla razítka.

Na české straně podupávalo na mrazu snad dvacet maníků: ruce složené na samopalech, psací pultíky na břiše, tyče se zrcátkem na kontrolu podvozků, němečtí ovčáci bez košíku na krátkém vodítku. Čtyřstránkovou žádost o československé vízum jsem vyplnil v autě, ale k ní po mně chtěli ještě dvě fotografie. Igor zaparkoval u moderní stavby ze skla a betonu a šel se mnou do prázdné čekárny. Podlaha tam byla čistá, stoly pusté, na zdech visely vybledlé fotografie zámků s kvetoucími záhony a na člověka tam okamžitě padla celá ta tíseň „reálného socialismu“.

Ze všech zdí zely dveře, sloužící zároveň jako přepážky se zavíracími okénky. V rohu se otřásal automat na fotky. Fungoval, to byla úleva, i když jenom za marky. Igor už měl dost velké zpoždění, proto jsem nečekal, až automat mé fotky vysuší. Popadl jsem je mokré a hnal se do kanceláře s rukama plnýma německých drobných, papírů, rukavic, pasu a lepkavé nudličky fotek.

Dveře jsem si otevřel bokem a zacouval do místnosti, kde za dlouhým pultem postávalo šest nebo sedm pohraničníků. Vyklopil jsem svůj náklad na pult a zvedl oči. Á jéje: proti mně stál špekovitý pětatřicátník, který vypadal, že se rád napije, a na mou hromádku civěl s odporem tak upřímným, že mi zatrnulo. „Pardon, prosím vás, nemohl byste mi laskavě půjčit nůžky?“ zamával jsem úslužně nudlí fotek, abych je dosušil. Neřekl nic. Dvěma prsty štítivě vylovil z hromádky modrý americký pas a znalecky ho prolistoval: „Kde máte denaturalizační potvrzení?“ „No já ho mám, akorát ho nemám s sebou. Mám ho někde doma,“ lhal jsem, protože za tuhle gangsterskou bumážku bych Husákovu režimu nikdy nedal ani cent. „A to je kde, doma?“ „V Chicagu.“ „No ale bez toho potvrzení vás sem pustit nemůžem.“

Podíval jsem se mu pevně do očí, ale on neuhnul, a tak jsme na sebe chvíli čuměli a já si říkal, teď už mě nemůžou jen tak suše odpálkovat, na to už je pozdě, v Praze už přeci kurva řádí sametová revoluce… „Všechny ty starý pravidla furt eště platěj,“ držel soudruh Rozvadov můj vyčítavý pohled s ledovým klidem. „Nám nikdo eště nic nezrušil.“  „No ale dyk jinak tam už pouštíte každýho,“ odporoval jsem. „Já teď čet, že už tam je Landovskej a Kryl a Hutka taky, a to jsou všechno lidi, co byli zbavený občanství, který já jsem snad ani neměl. Mně bylo šestnáct, když jsem s rodičema odešel.“

------------