Temná strana Slunce Terryho Pratchetta se vrací

Ukázka:

Ve světle falešného úsvitu se zvedl teplý východní vánek a rozvlnil suché stvoly rákosí. Mlha nad močály vytvořila dlouhé stuhy, jež se pomalu vlnily krajinou. Malá stvoření, žijící jen v temnotě, se rychle zahrabávala do bahna. Kdesi v dálce, za stěnou barokních arabesek z mlhy, zaskřehotal na ostrůvku plo voucích sítin noční pták. Na jednom z velkých jezer nedaleko otevřeného moře zvedly své papírovité plachty tři smetanově bílé větromušle a pomalu vypluly vstříc nadcházejícímu přílivu.

Dom čekal těsně za příbojovými vlnami, dva metry pod zpěněnou hladinou, a z jeho umělých žaber stoupal tenký řetízek drobných bublinek.

Uslyšel větromušle dlouho předtím, než je zahlédl. Vydávaly zvuk podobný skřípotu bruslí kdesi daleko na ledě. Usmál se sám pro sebe. Bude mít jen jediný pokus. Některé z jejich překrásných úponků byly smrtelně nebezpečné. Taky by už nemusel mít žádnou další šanci. Nikdy. Celý se napjal. A vyrazil vzhůru. Když se zachytil tupé přídě a bleskově vyhodil nohy nahoru, aby se vyhnul doteku nebezpečných úponků, větromušle se divoce zakývala. Svět zmizel v záplavě pěnivé slané tříště.

Kolem Doma proklouzla vyděšená stříbřitě lesklá rybka, ale to už ležel na horní části trupu. Mušle zešílela. Ve velkých pomalých obloucích se oháněla kostěným stěžněm. Dom stěžeň chvilku pozoroval a snažil se chytit dech. Pak napůl vyskočil, napůl se přitáhl na velký bílý hrbol u základny stěžně. Těsně nad ním proletěl stín a Dom se stačil odkulit právě včas. Stěžeň vyryl do trupu hlubokou rýhu. Dom ho následoval a podařilo se mu zachytit nervovou uzlinu, za kterou se přitáhl ještě dál kupředu. Prsty hledal to správné místo. Konečně ho našel. Mušle ukončila svůj bláznivý tanec na vrcholcích vln a s hlasitým plesknutím, při němž Domovi zachřestily zuby, dopadla na vodu. Plachta se nejistě zakývala. Dom dál svíral nervovou uzlinu, dokud se stvoření neuklidnilo. Teprve pak se postavil. Dokud jste se nepostavili, nepočítalo se to.

Nejlepší lovci dagonů dokázali mušle řídit jenom nohama. Jak jim záviděl a jak pozorně je sledoval z rodinné bárky v době slavností, když jich ve svitu jasně purpurové hvězdy Hle-Proč dvě a někdy i tři stovky vyplouvaly na svých poloochočených mušlích na moře. Mladší muži na hřbetech větromušlí tančili, točili se, vyskakovali, žonglovali zapálenými pochodněmi a celou tu dobu svá živá plavidla dokonale ovládali.

Dom vkleče naváděl obrovskou polozeleninu pomocí nervové uzliny klikatými vodními cestami močálu, napříč akry lilijců a kolem plovoucích sítinových ostrovů. Tu a tam na něj z plovoucího sítí nepřátelsky zasyčeli modří plameňáci a povýšeně odkráčeli pryč. Občas obrátil pohled k severnímu nebi a hledal ve vzduchu výmluvné tečky. Korodore ho nakonec najde, ale Dom si byl celkem jistý, že ho neodveze ihned. Pravděpodobně na něj bude nejdřív několik hodin jen shovívavě dohlížet, protože, koneckonců, i Korodore byl kdysi mladý. Dokonce i Korodore. Zatímco z babičky máte dojem, že jí bylo osmdesát, už když se narodila. Kromě toho, Korodore bude mít na paměti, že se Dom zítra stane předsedou a tím úředně i jeho nadřízeným. Dom ovšem pochyboval, že to Korodora ovlivní v rozhodování. Starý brach Korodore vychutnával povinnosti, jen když byly přísné…

Dom se pyšně usmíval, když větromušle hladce prořezávala tichou hladinu. Teď už mu rybáři nemohou říkat „černá ruka“, i když ještě není plnoprávný zelený. Konečné zasvěcení lovců dagonů se odehrávalo jen na hlubině, za měsíční noci, kdy dagoni vyplouvají k hladině a své škeble, ostré jako břitva, rozevírají dokořán.

Mušle narazila na pevninu porostlou rákosem a Dom lehce vyskočil na břeh, zatímco své plavidlo nechal plout v malé laguně. Před ním se jako dominanta západního obzoru tyčila Žolická věž. Vyběhl k ní. Hle-Proč už vyšla a zalila štíhlou pyramidu růžovým světlem. Z rákosí u jejího úpatí se už mlha vytratila, ale její vrchol, čnící osm kilometrů nad hladinu moře, se ztrácel ve věčných mračnech. Dom si klestil cestu odumřelým rákosem, až zůstal stát necelého půl metru od hladké, mléčně bílé stěny. Nesměle natáhl ruku. Před nějakým časem se stalo, že Hrsh-Hgn, který si vzdáleně uvědomoval, jak těžko stravitelné mohou být pro hocha v Domově věku nekonečné lekce z planetární ekonomie, vypnul výukové zařízení. Donesl svou kopii Sub-Lunarových Galaktických kronik a vyprávěl mu o Žolicích. „Jmenuj mi rassy, které sse podle Zákona o lidsství klassifikují jako lidsské,“ začal. „Phnobové, lidé, droskové a První sirijský banka,“ vychrlil ze sebe Dom. „Kromě toho, podle doložky a) článku jedna mohou o tento status žádat i roboti páté třídy.“ „Tak jesst. A osstatní rassy?“ Dom je vypočítával na prstech. „Creapiiové jsou rasa superlidská, roboti čtvrté třídy rasa podřízená, sluneční psi nezařazení.“ „Ssprávně. Dál?“ „Ostatními rasami si nejsem jistý,“ připustil Dom. „Jo viáni a ten zbytek. Nikdy jsi mi o nich nic neřekl.“ „To není potřeba. Jssou velmi zvláštní a velmi vzdálení, abyss věděl. Nemáme ss nimi nic sspolečného. Věci, jež lidsstvo považuje v rámci ssebeuvědomělých rass za univerzální – pocit vlasstní totožnossti například – jssou výhradním produktem umírněné dvojnohé evoluce. Ale všech dvaapadessát zatím objevených rass sse objevilo v possledních pěti miliónech sstandardních let.“ „To jsi mi vykládal včera,“ přikývl Dom. „Sub-Lunarova teorie o galaktické inteligenci.“

...............

překlad Jan Kantůrek