Vlčí pouto: pro všechny, kdo přetavili svou bolest v sílu

Meryn se nikdy netoužila stát jednou ze Spoutaných, elitních královských válečníků jezdících na obrovských pravlcích. Pohrdá jejich chladnokrevnou brutalitou i životem v luxusu, který ostře kontrastuje s chudobou jejího lidu.
Když ale její mladší sestru unesou nesmrtelná monstra, Meryn nemá na výběr. Přidat se ke Spoutaným je jediná možnost, jak milovanou Saelu zachránit. Nejprve však musí obstát ve smrtonosných zkouškách, kde ji i ta nejmenší chyba může stát život. Aby toho nebylo málo, ostatní rekruti by ji nejraději viděli mrtvou, její vlčice s ní odmítá komunikovat a instruktor Stark je krutější než samotné zkoušky.

Snad každý jí usiluje o život – každý až na proklatě přitažlivého prince Killiana, jehož pozornost z ní dělá snadný terč. A jak navíc Meryn brzy zjistí, tajemství skrytá mezi hradními zdmi nejsou o nic méně nebezpečná než monstra číhající za hradbami…

Ukázka:

Do pravého oka mi ukápne krev. Jednou. Podruhé. Oslepuje mě a zároveň spaluje. Trhnu sebou a bolestně zanaříkám. Šíleně to pálí, ta krev v oku. Ta bolest je skutečná. Můj nářek ne. Jestli existuje něco, co jsem se za třiadvacet let života naučila, je to tohle: Ženská bolest dodává mužům sebevědomí. Hluboko v jejich nitru probouzí jakýsi instinkt, který jim velí věřit, že mají navrch, ačkoli veš keré logické důkazy přímo křičí do světa, že to tak není. Sebevědomí muže ponouká k nedbalosti. A nedbalý muž je snadný cíl.

Dnes večer jsme v nějakém skladu jantarovice v Jižní čtvrti a ve vzduchu se vznáší čpavý pach hnijícího ovoce. Okraje ringu lemují hořící pochodně, které osvětlují náš zápas a na všechno ostatní vrhají pokrou cené, roztančené stíny. Dav teď sice v očekávání utichl, i tak mi ale prostor připadá přeplněný. Výborně. Čím početnější publikum, tím větší výhra. Ozývá se dunivé bum, bum, bum. Můj protivník se těžkým krokem pomalu přibližuje. Je to rozložitý svalovec o dobrých pět palců vyšší než já, takže je nepochybně přesvědčený o své převaze. Tenhle typ člověka vůbec netuší, jak smrtonosná může být ladnost.

„Budeš litovat, že ses narodila, holčičko. Půjdeš pod zem, a nebude to pěknej pohled.“ U bohyně, to je ale suchar.

Jenže publikum mu to baští, aspoň podle okolního běsnění. Do oka mi pořád kape krev. Slušně mi to tím pravým hákem rovnou do čela nandal, to se musí nechat. Předstírám ochablost. Stočím hlavu do strany a tváří se tisknu k udusané hliněné podlaze zápasnického ringu. Náhle v tom perverzním davu zachytím pohyb. Někdo se snaží protlačit až ke hrazení. Lee. Nejspíš se utrhl z práce. Svalnaté paže si založí na rozložité hrudi. Jeho čisťounká tunika kurýra v tomhle doupěti šupáků svítí na sto honů. Pak ke mně pobaveně zvedne obočí. V duchu slyším jeho hluboký hlas: Přestaň si s ním hrát, Meryn. Prostě to skonči, máme před sebou celý večer.

Samozřejmě má pravdu. Mnohem radši už bych mu seděla na klíně, než se válela ksichtem ve špíně téhle smrduté špeluňky. Tak fajn. Je čas tuhle show ukončit. Můj protivník se přiblíží. Znovu zasténám a čekám, až ho budu mít přesně tam, kde chci. Nemá sebemenší tušení o pasti, kterou jsem mu nachystala, i když je tak průhledná. I když tenhle trik používám skoro při každém zápase. Ve skutečnosti ho vidět nechce, protože se díky mně cítí být na koni.

Nepochybuje o tom, že právě on se stane mužem, který porazí Meryn Cooperovou, neblaze proslulou Toulavou kočku z Východní čtvrti. Idiot.

Konečně. Dojde až ke mně, připravený mě popadnout, případně mě zasednout nebo začít škrtit – zkrátka udělat něco předvídatelného. V publiku se znovu vzedme řev, celý sál zuřivě běsní a všichni ti hráči, co jsou věčně na mol, se modlí, aby tu ženskou už dorazil a jim se vyplatila sázka na její prohru. Skloní se ke mně a do tváře mě uhodí jeho smrdutý dech. A v tu chvíli to udělám. Švihem nohy opíšu kruh kolem jeho stehna a vší silou ho kopnu do měkkého dolíčku pod kolenní jamkou. Pak se překulím stranou, pryč z jeho dosahu, a jedním skokem jsem na nohou. „Kurva!“ Zhroutí se k zemi. Je to tvrdý pád, až podlaha pode mnou zaduní. Z plic mu s hlasitým chrčením unikne vzduch. Vzepře se na rukou, ale než se stačí zvednout výš, udeřím. Kopnu ho do nosu a vychutnám si ten sladký zvuk, který vydává praskající chrupavka. Po tváři se mu řine rubínově rudá krev a odkapává na podlahu. Svalí se dozadu a dosedne na zadek. Dřív, než se může vůbec pokusit se znovu sebrat, klesnu mu koleny přímo do rozkroku, abych ho udržela na místě. Pak ho přimáčknu k zemi a zasypu ho dalšími údery. Nehodlám ho zabít – bojuju tvrdě, ale ne zas tak moc. Rozhodně ale nedopustím, aby se zvedl.

................

překlad Kateřina Tomcová