Diliňi Dora - od nezkušené poddajné dívky k silné ženě s vládou nad vlastním osudem

Eva Danišová (1969) vyrůstala v České Třebové, kde po základní škole začala pracovat u Českých drah. Absolvovala mediální kurz na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze (1997–1998) a začala pod vedením romisty Jana Červenky překládat do romského periodika Amaro gendalos. Později vystudovala Evangelickou akademii v Praze – Střední sociálně právní školu (2004) a působila jako sociální pracovnice na Městském úřadě v Ústí nad Orlicí či jako terénní pracovnice v nízkoprahovém centru ve vyloučené lokalitě ve Vysokém Mýtě. Své povídky publikuje od 90. let. Nejdříve časopisecky (Amaro lav, Romano kurko, Romano džaniben, Romano voďi, PLAV), později knižně. Po vzniku projektu organizace ROMEA Šukar laviben le Romendar / Romové píší… (2010) a založení nakladatelství Kher jí začaly její prózy vycházet také knižně. Danišová také překládá pro časopis Romano voďi (ROMEA) a za své zásluhy o romštinu získala v roce 2017 cenu Mileny Hübschmannové udílenou organizací Ara Art.

Ukázka:

A zase čekala se Štefanem dítě. Ani neví, jak se to stalo. S druhým těhotenstvím nemá spojený žádný výjimečný zážitek, žádný akt splynutí… Nic. Jen to, že pár měsíců po porodu byla zase těhotná. Došlo jí to jednou ráno cestou do práce při třetím zvracení. V tu chvíli jí bylo jasné, že jejich poslední milování nezůstalo bez následků. Jenže milování trvá chvíli, a těhotenství je podstatně delší. Úplně zpanikařila a první reakcí byl pláč. Byla opět v jiném stavu a její podmínky se přitom nijak nezměnily, pořád žila s babičkou v tom starém ponurém domě a Štefan byl přes veškeré sliby stále ženatý.

Při každé jejich schůzce slyšela variantu téhož: „Nabízejí mi byt v Praze, tak se tady na všechno vykašlu a odstěhujeme se tam spolu.“ Ale na další schůzce už to najednou byl byt v Ostravě! A Doře nikdo byt nenabízel a znovu na to byla sama. Na to, jak předtím přísahal a zaklínal se, Štefan vždycky nějak zapomněl a zkoušel, jak dlouho mu bude procházet žít dvojí život, se dvěma ženami.

Dora tenkrát samozřejmě nechápala, co jeho žena prožívá a co zakoušejí jejich děti. Neuměla si představit, jaké to je, když váš partner myslí na někoho jiného, spí s někým jiným, vymýšlí, jak strávit s tím druhým co nejvíc času. Jak se cítí děti, když se rodiče vytrvale hádají, kdo je má radši a kdo o ně lépe pečuje. Berou si je jako rukojmí, ale přitom ta jejich slavná péče nenaplňuje ani základní potřeby dětí. Jak vnímají vzájemné nadávky, podrazy, plané sliby, rozbíjení nábytku a demonstrativní sebevraždy obou rodičů. Dnes si některé z těch věcí už umí představit a zná je ze svého života, ale tenkrát to netušila.

Dora byla ta, která se ničeho nedožadovala, slepě obdivovala, nic neřešila, brečela potají, přála si v duchu. Prostě ta, se kterou nebyly potíže.

Těhotenství si ale nepřála. Na konci sedmdesátých let se o antikoncepci běžně nemluvilo a v romských rodinách vůbec. Bránit, aby se dítě narodilo? To přeci nejde! Pro Romy to bylo něco jako hřích, vzpouzet se přírodě. Těhotenské testy se neprodávaly v drogeriích a u lékaře se platily. Na gynekologii viděla, jak se tehdy dělal test gravidity. Pan doktor měl malé ploché pouzdro, otevřel víčko, uvnitř se nacházely dvě mělké prohlubně, do kterých nakapal moč, poté s krabičkou záhadně zatřásl a významně ji pozoroval. Během dvou minut zjistil těhotenství. Nicméně toho rána Dora nepotřebovala absolvovat ten tajemný rituál; bylo jí jasné, že těhotná je.

Bože, co budu dělat?! Jak to mám říct doma babi a co na to řekne Štefan? Já jsem taková blbka! Vždyť jsme spolu spali asi jenom dvakrát, lamentovala v duchu.

Jako vždy tu novinu neměla s kým sdílet. Štefan už asi posté renovoval své manželství protkané oboustrannou nevěrou a posté věřil, že svým dětem zajistí fungující rodinu, a Dořino těhotenství v jeho plánech určitě nebylo. Jak je možné, že chlap, který byl o deset let starší, měl s ní už jedno nemanželské dítě, ale neměl vyřešený ani jeden vztah, vůbec nemyslel na ochranu! Nemyslel na své děti, svou manželku, a už vůbec nemyslel na Doru. On prostě jen zneužíval její naprosté pitomosti.

Když mu šla oznámit své druhé těhotenství, taky na ni jako na pitomce koukal. Nebyl schopen jediného slova. Mlčel a žádnou radost neprojevoval. Vypadalo to, jako by slyšel poprvé, že se při sexu dá otěhotnět.

Byla tehdy tak odvážná, že šla k nim domů. Zaklepala a otevřela jí jeho žena. „Co tady chceš?“ vyštěkla na Doru. – „Je Štefan doma? Potřebuju s ním nutně mluvit…“ vypravila ze sebe. Manželka jen nechápavě zavrtěla hlavou a pak bradou ukázala dovnitř do bytu. „Je vzadu, posluž si.“

Štefan v zadním pokoji vyráběl nábytek do dětského pokojíčku. Dora si pořád umí vybavit vůni i barvu toho dřeva, vidí Štefana, jak klečí na zemi a šroubuje do předvrtaných dírek šroubky. Když k ní zvednul oči, vypadalo to, jako by spatřil přízrak. Strašidlo, které mu přišlo nabourat ten křehký mír v jeho domě. „Jsem těhotná,“ pípla a v krku jí narostl knedlík. Nic víc ze sebe nevymáčkla. Odpověď přišla za dlouhou chvíli a bylo to spíš konstatování: „No to je hezký.“

Na další rozhovor nedošlo, protože se otočila na patě a jako v mrákotách vyšla ven, jako kdyby nic neřekla, jako kdyby nepřekročila všechny meze. Jako kdyby nepřekročil všechny meze Štefan, který ji do jiného stavu přivedl. Jeho žena stála uprostřed kuchyně, pohled měla upřený ke dveřím, kterými Dora vycházela, a nebyla schopná slova. Těžko říct, jestli tušila, s čím za Štefanem přišla, ale zaskočená byla viditelně.

Vypotácela se z jejich pavlačáku na ulici a šla rovnou k Radce. Ta nad ní lomila rukama. „Doro, tohle nedopadne dobře!“ varovala ji. „Nemyslíš, že už toho bylo dost? Vždyť vidíš, že se nic nezměnilo! Panebože, už se prober!“ Když ale viděla, v jakém stavu se Dora nachází, změkla. „Pocem, já vím, že je to těžký,“ a objala ji kolem ramen. „My jsme obě tak blbý, viď? Já taky blbnu, ale mám aspoň bydlení, ty nemáš nic, Doro!“

„Radko, já fakt nevím, co dělat!“ Seděly u stolu, před sebou nalité sklenice, a za chvíli Radka začala zpívat Krylovu „Pod tmavočervenými jeřabinami…“ A Dora se k ní tiše přidala.

***

Dora teď na kamarádku často myslí. Už se moc nestýkají. Radka je nemocná, má operované srdce a další zdravotní problémy. Už dlouho skoro nevychází z domu. Dora ji v duchu pořád vidí jako krásnou mladou holku s velkýma očima, dlouhými řasami a čarovným hlasem, s kterou protancovaly spoustu večerů, hodně se nasmály a taky si pobrečely. Spávaly spolu v jedné posteli, jedly paprikové brambory, které Radka tak skvěle vařila, a její maminka jim říkávala: „Vstávejte, vy filcky!“ Ani ona to neměla v životě jednoduché. Malý okruh lidí, s kterými se stýkaly v té době, byla nesourodá směs dělníků, nádražáků a hospodských štamgastů, mezi něž patřila i Radčina babička, stálice místní putyky. Stejně jako Radka uměla bavit celý lokál. Když přišel Láďa s harmonikou, zpívaly se moravské lidovky, „Ej, sedí sokol na javori!“ A další den s kytarou zase Karel Kryl nebo trampské písničky.

***

Mezi Romy se o Dořině těhotenství brzy mluvilo po celém městě a doneslo se to i ke Štefanově manželce. Dora naopak ztratila zájem o tom hovořit. V těch letech byla celkově spíše zamlklá, ale během druhého těhotenství z ní bylo těžké vymámit souvislou větu. Štefan nejdřív žádnou aktivitu neprojevoval, ale když se o dalším levobočkovi domákla jeho žena, nastalo pozdvižení. Sousedé v jejich pavlačovém domě nejspíš několik dní a nocí nespali. Štefan z toho vyšel s mnoha šrámy ve tváři, nožem rozpáranou bundou a s hlavou otlučenou velkým hrncem. Jak dopadla jeho duše, to vidět nebylo. Dora však získala kompletní obrázek ještě ten den, kdy to v jeho domácnosti vypadalo jako po zemětřesení.

Na dveře domu, kde Dora bydlela s babičkou, zabouchala Štefanova sestra Gábina. Byla viditelně otřesená: „Doro, prosím tě, pojď se mnou. U Štefana je všechno vzhůru nohama. Je úplně zlitej a nevím, čeho je schopnej!“

„A kde je jeho žena? Já tam přece jít nemůžu!“ namítala Dora, ale mezitím už si spěšně navlékala kabát. „Co se stalo? Hádali se?“

„Hádali, ale asi taky rvali, co já vím. Uvidíš sama, hlavně honem!“ popoháněla ji jeho sestra.

Společně vyrazily ke Štefanovi domů. Vypadalo to tam hodně divoce. Všude skleněné střepy, převrácený nábytek, krev na podlaze a na rozbitém zrcadle, vyházené skříně, prostě boj. Uprostřed toho seděl v kuchyni Štefan. Snažil se tvářit, jako že to všechno vydrží, ale tentokrát byl jeho herecký výkon slabý. Uvítal je slovy: „Tak je po všem! Je pryč!“ To, že Dora přišla k nim domů, se mu moc nezamlouvalo.

„Kde jsou děti?“ zmohla se na otázku. Štefan ukázal na zadní pokoj, kde se v postelích krčila tři vyděšená ptáčata. Plakaly, chudinky, bály se a byly bezradné. To, co vyslechly a čeho byly svědky, rozhodně nebylo pro děti od sedmi do jedenácti let. Doru ale znaly už jako malé a byly na ni zvyklé. Tehdy večer s nimi zůstala v pokoji dlouho do noci. Možná jí poprvé došlo, že vztah, který má se Štefanem, není normální ani morální. Možná, ale jestli jí to došlo, pak někde hluboko v podvědomí, protože ji ani nenapadlo, aby to nějak ukončila. Jen odevzdaně čekala, kam se události pohnou.

Jeho manželka opět odjela k příbuzným, stihla si s sebou vzít veškeré peníze, nechala tam děti a za sebou spoušť, ale nebylo se čemu divit. Nemohla pořád snášet Štefanovu neschopnost udělat zásadní chlapské rozhodnutí. Věděla, že jejich tři děti musí někdo zabezpečit. V dané chvíli bylo lepší nechat je s otcem, který je schopný se o ně postarat, než je odvézt do nejistoty, do prostředí, kde nemají žádné zázemí.

A tak se Doře zase začal plnit její sen žít se Štefanem. Starost o tři malé děti byl ale dost náročný úkol. Uměla uklidit, vykoupat děti, vyžehlit a vyprat, ale uvařit neuměla nic. Dřív to umět nepotřebovala – v domovech každý dostane hotové teplé jídlo na stůl a zkušenosti s jeho přípravou se smrsknou do umývání nádobí. Snažila se, ale její kuchařské umění se tenkrát rovnalo nule. Navíc neměli téměř žádné prostředky. Štefan byl na takový způsob života zvyklý. Jeden měsíc si s manželkou od někoho vypůjčili peníze a druhý je vrátili, za týden si opět půjčili, a tak to šlo dokola, rok za rokem. Pořád tehdy vařili fazolovou polévku. Fazole byly možná kradené, brambory a mrkev určitě. Štefan se prostě uměl postarat.

Snažila se o děti pečovat, ale bylo jasné, že jim máma chybí. A dnes už chápe, že chyběla i Štefanovi. Nebyl typ, který se dokáže postavit věcem čelem. Zpočátku si myslela, že nastane idylka, ale nic takového se nekonalo, a bylo hůř. Štefan nesl krach svého manželství těžce a ona byla jen slabá náplast. Viděl, že dětem chybí máma, a bolelo ho, že neumějí ocenit jeho snahu.

Dora přestala chodit na dráhu, protože o děti se někdo starat musel. Štefan dělal i na denní směny a v té době by bývaly byly samy. Tenkrát se za nevysvětlenou absenci v zaměstnání fasovala „áčka“, a to byl velký problém, nepřítomnost v práci znamenala nálepku asociála. Za tři absence se vyhazovalo. Jenže pokud člověk nikam hned nenastoupil, stal se příživníkem a hrozilo mu vězení. Dora to neřešila, prostě chtěla Štefanovi hlavně pomáhat v péči o děti.

Po nějaké době od odchodu Štefanovy manželky přišla zase na kontrolu sociálka. Bylo to ráno kolem desáté hodiny. Když sociální pracovnice vstoupily do bytu, bylo hned jasné, že bude zle. Jejich představy, že Romové jenom souloží a chlastají, se při jejich návštěvě do puntíku potvrdily. Přitom Dora alkohol nepila, nechutnal jí, a Štefan jen občas, protože chodil do práce. A sexu taky moc neužili. Buď nebylo kde, nebo kdy.

Jenže zrovna v tu chvíli tam byla na návštěvě Štefanova sestra Gábina s přítelem a Štefan s nimi vypil láhev vína. Když člověk pracuje na směny, neřídí se podle hodin, ale podle potřeby. Jiní lidé si dají skleničku navečer, ale turnusáci klidně třeba ráno, protože večer už budou v práci. Ale ty skleničky s vínem stály na stole a u toho plný popelník, protože se o čemsi vášnivě diskutovalo. To se sociálním pracovnicím hodilo…

Štefan se snažil zachránit situaci, říkal jim, jak skvěle se Dora o děti stará, že se s nimi učí, děti jsou čisté a zabezpečené, ukazoval jim, jak mají perfektně složené skříně. Ale bylo to marné. Jejich kontrola se smrskla na konstatování, že v bytě se pije alkohol, kouří, a sotva dospělá Dora, příživnice, která má dítě v kojeneckém ústavu, není vhodná osoba pro péči o tak malé děti. A protože Štefan chodí do práce a nemůže o děti pečovat sám, budou mu odebrány, dokud se jejich rodinné poměry neurovnají. Jinými slovy: dokud nebude žít s matkou svých dětí, nemá šanci mít je doma. Pro děti si zajely do školy a odvezly je do dětského domova.

A tak zůstali Dora se Štefanem sami v prázdném bytě. Bez jeho dětí z manželství, bez jejich společného nemanželského dítěte, oba se plácali ve své bolesti a trápení. Štefan se rozhodnout neuměl a Dora mu to vůbec neulehčovala. Nestěžovala si, nežádala nic, jen tiše sedávala v jeho blízkosti.