Smrtelně raněný - román, který ovlivnil i Paola Sorrentina

Raffaele La Capria (1922 Neapol – 2022 Řím) patřil mezi nejvýznamnější italské intelektuály 20. století. Třebaže žil od roku 1950 v Římě, skoro celá jeho tvorba je tematicky úzce spjata s Neapolí. Vztahu k rodnému městu, k jeho kultuře, jazyku, historii věnoval několik esejisticky laděných knih, ve kterých se zamýšlí zejména nad podstatou tzv. „neapolskosti“, nad geniem loci města pod Vesuvem i nad klišovitým obrazem „typického“ Neapolce.

Poválečná Neapol, která se v rukou stavebních spekulantů a zkorumpovaných politiků marně pokouší stát moderním velkoměstem, okolní letoviska a ostrovy, jež jsou dějištěm sladkého života smetánky z celého světa, kluby a bary, kde zlatá mládež řeší zásadní otázku, zda je lepší šampaňské značky Veuve Cliquot, či Pommery, věčné neapolské mládí, které zdegeneruje v senilní stáří, aniž prošlo katarzí dospělosti a zodpovědnosti, Massimovy návraty, jež jsou jen opakující se honbou za přeludem, za časem, který už může nalézt jedině ve snu. Opojný koktejl La Capriova textu ovlivnil řadu významných umělců, jedním z jeho velkých obdivovatelů je režisér Paolo Sorrentino, který svému krajanovi a jeho tvorbě vzdává hold skoro v každém svém filmu.

Ukázka:

III.
Ano, ono se snadno řekne: tohle je výjimečný člověk! Snažme se ale pochopit, co to znamená. Vezmi si ženskou jako Betty Borgstromová, taková třída. Ta by s někým bezvýznamným neměla chodit. A kdo je Sasà? Člověk bez zvláštní inteligence, titulů či čehokoli jiného, bez peněz: bezvýznamný. Dokážeš mi říct, proč s ním teda chodí? Další příklad: s příchodem léta, s prvními dny u moře se vždycky začne ozývat jméno nějaké holky, kterou do té doby nikdo neznal. Rázem všichni vědí o každém jejím kroku, kam se chodí koupat, číhají na ni a jsou do ní zamilovaní ještě dřív, než ji vůbec viděli. Stává se to rok co rok. Konečně ji spatříš: Kde se tu vzala? Ty ostatní se ti už nelíbí. A slyšíš odpověď: To je jedna, co s ní chodil Sasà. 

Zkrátka pro něj je to uzavřená kapitola, už je po všem, on končí tam, kde ostatní začínají. Je to jeho styl, to je třeba uznat. Člověk by řekl: k tomu, aby byl někdo výjimečný, stačí vzhled. Jenže podle tohohle kritéria by byl Guidino Cacciapuoti lepší než Sasà. Chyba lávky: Sasà je výjimečný a Guidino se po něm jenom opičí, je to jen někdo, kdo se může líbit ženám, hezký chlapec v anglických polobotkách, které stojí pětatřicet tisíc lir. Prý je to někdy otázka inteligence. Ale když pomineme fakt, že tyhle krásky na jednu sezonu typu Betty Borgstromové jsou spíš hloupé a nedokážou poznat, jestli někdo je inteligentní, nebo není, tak například Massimo přečetl kvanta knih, no a co teprve Gaetano! A jak si ti dva stojí? Massimo roky marní čas kvůli takové huse, jako je Carla, zamiluje se do ní, trápí se a myslí si, že si toho nikdo nevšimne. 

O Gaetanovi snad radši pomlčíme. Vybírá si holky z vesnic na svahu Vesuvu, vodí se s nimi za ruku a vykládá jim o Hemingwayovi. Něco nechutného. Hned se ozve námitka: Fajn, ale co bys chtěl od někoho jako Gaetano? Možná přečetl všechny Hemingwaye světa, ale po světě si chodí v tom zelenkavém kloboučku, v kabátě, co vypadá jako almara, s černou aktovkou v podpaží a v kalhotách, jako když čeká velkou vodu. I když přečetl celého Hemingwaye, je pořád směšný.

Dobře, námitka se přijímá. A Massimo? Je možná trochu podsaditý, ale vypadá dobře, nosí sáčka s rozparky, jaká nemají ani v London House. A přesto Massimo není výjimečný. Protože aby byl jeden výjimečný, není mu k ničemu krása, vzdělanost, elegance a ani peníze mu naštěstí k ničemu nejsou. Například Sasà se bez nich zcela dobře obejde. Víte, jaký je rozdíl mezi Pommery a Veuve Clicquot? Mluvili o tom tenkrát v Middletonu před polednem Sasà a Guidino Cacciapuoti. Ve slunci jste viděli známé tváře, kterak se jedna po druhé přidružují jako ryby přilákané světlem lampy. V únorovém slunci ve vie Caracciolo si v Middletonu svléknete kabát a sako a zdá se, že už přišlo léto. Mauro a jistý Livio se právě vrátili z kasina, jak si vůbec dokážou vymýšlet takové hlouposti? U stolu s nimi seděli Agnelli, Pignatari a Alí Chán, Lindě Darnellové říkali jen Linda, po vie Aurelia drandí dvěstěpadesátkou, v jedné vile si dali kaviár a koks, no takovéhle věci, samé přehánění, a všichni pozorně naslouchají: 
Lillì Grimaldi, Mimmo Corbetta, Zrzek Zloun, z tváří jim už zmizel bronz, bledé obličeje, ve kterých byly tmavé jenom kruhy pod očima. Právě vcházejí, slovně!, do vily jednoho producenta miliardáře: necháme je vstoupit, dojít do místnosti s rudými tapetami, rudými pohovkami a koberci, s norkovými kožešinami poházenými po zemi místo polštářů, do místnosti slabě osvětlené zlatými svícny, pomůžeme jim udělat si pohodlí, natáhnout se na kožešiny, ale když začnou obracet pozornost k Lindě Darnellové, dolévat jí pití, rozesmávat ji, Sasà se s naprostým klidem zeptá: A Linda viděla ten tvůj smutek za nehty? A pak se mezi posměšky a urážkami začnou vést řeči, které neberou konce, na téma zachování formy a vystupování na úrovni a člověk díky tomu stráví dopoledne dosti zábavným způsobem.
..............

překlad Alice Flemrová