Haruki Murakami a jeho čtenář starých snů z tajemné knihovny

Nová próza je kombinací milostného příběhu, magické fantasy a ódy na knihy a knihovny. Je ale také podobenstvím o dnešním globalizovaném světě i přetechnizované době. A o co v ní jde?

Mladému muži záhadně zmizí přítelkyně, a on se proto rozhodne vstoupit do imaginárního mystického města, kde údajně žije pravé já jeho milované. Tam se setkávají v knihovně snů, ale dívka si na jejich společný život ve skutečném světě nepamatuje. Hranice mezi realitou a fantazií se začínají stírat a hlavní hrdina se musí rozhodnout, čeho je ochoten se vzdát. Později se vrací do reálného světa, aby se pokusil najít smysl života. 

V Japonsku se navíc v pátek 3. července začal prodávat nový Murakamiho román. Příběh Kaho je prvním románem japonského autora, v němž je hlavní hrdinkou žena. Na jeho českou podobu od dvorního překladatele Tomáš Jurkoviče se mohou fanoušci autora pochopitelně opět těšit.

Ukázka z knihy Město a jeho nejisté zdi

5

Dveře té budovy jsem otevřel za soumraku třetího dne po příchodu do města.

Je to starý kamenný dům, který se nevyznačuje ničím zvláštním. Chvilku se jde cestou podél řeky a za Centrálním náměstím naproti Starému mostu už to je. Vchod nebyl nijak označený, nikdo cizí tedy nepozná, že jde o knihovnu. Je tam přibitá jen strohá mosazná tabulka, na níž stojí vyryté číslo 16. Ta tabulka už je celá zašlá a číslo sotva čitelné.

Těžké dřevěné dveře se s hlubokým zaskřípěním otevřely směrem dovnitř a za nimi byla potemnělá čtvercová místnost. Nikde živá duše. Strop byl vysoký, lampa, co na něm visela, jen spoře poblikávala, ve vzduchu jako bych cítil něčí zaschlý pot. Vládlo tam šero, jako by padla lehká mlha, v které se všechno rozloží na molekuly a odvane někam pryč. Při chůzi po sešlapaných prknech podlahy ze dřeva kryptomerií to občas prudce zapraštělo. Jsou tam dvě dlouhá úzká okna a vůbec žádný nábytek.

Přímo proti mně byly na druhém konci místnosti dveře. Jednoduché dřevěné dveře s malým okénkem z ledového skla ve výšce očí, na kterém opět stálo číslo 16, napsané starodávným ozdobným písmem. Za ledovým sklem slabě svítilo světlo. Zlehka jsem dvakrát zaklepal na dveře a počkal, nedočkal jsem se však odpovědi. Nezaslechl jsem ani žádné kroky. Chvilku jsem čekal a popadal dech, potom jsem otočil zašlou mosaznou klikou a zlehka zatlačil do dveří. Zaskřípaly. Jako by chtěly varovat celé širé okolí: Někdo je tady.

Za nimi se nacházela další, samozřejmě zase čtvercová místnost zhruba pět na pět metrů. Ne s tak vysokým stropem jako předchozí. A zase v ní nebyla ani noha. Cimra bez jediného okna, sevřená do čtyř omítnutých stěn. Žádné obrazy, fotografie, kalendáře, samozřejmě ani žádné hodiny, jen fádní holé zdi. Prostá dřevěná lavice, dvě menší židle, stůl a dřevěný věšák na oděvy, na kterém vůbec nic nevisí. Uprostřed místnosti stála rezivějící starodávná kamna na dřevo, v nichž rudě plápolal oheň, na kamnech stoupala pára z veliké černé konvice. Na konci místnosti bylo něco na způsob výpůjčního pultu, na něm otevřená záznamní kniha. Jako by kohosi náhle vytrhla z práce neodkladná záležitost. A jako by se ten kdosi (snad to byl zaměstnanec knihovny) měl už brzy vrátit zpátky.

Za pultem byly tmavé dveře vedoucí zřejmě do skladu knih. V takovém případě jsem se octnul nejspíš doopravdy v knihovně. Nikde jsem sice nespatřil jedinou knížku, kolem však skutečně přetrvávalo něco z atmosféry knihoven. Z typické nálady, co mají všechny knihovny na světě: ať velké, nebo malé, ať staré, nebo nové.

Svlékl jsem kabát, pověsil si ho na věšák, posadil se na tvrdou dřevěnou lavici, hřál si ruce nad párou stoupající z konvice a čekal, až se někdo objeví. Všechno kolem bylo dokonale tiché. Jak někde na dně hlubokánských vod. Zkusmo jsem jednou zakašlal, vůbec to ale neznělo jako zakašlání.

Než jsi otevřela dveře knižního skladu a ukázala ses v nich, mohlo uplynout nějakých patnáct minut (nebo aspoň myslím, bez hodinek to nejsem s to říct přesně). Zahlédneš mě sedět na lavičce a na moment celá ztuhneš a vytřeštíš oči. Potom se zhluboka nadechneš a řekneš: „Pardon že jsem vás nechala čekat. Vůbec jsem netušila, že někdo přišel.“

Marně hledám ta správná slova a tak jen párkrát mlčky přikývnu. Tvůj hlas mi vůbec nezní jako tvůj. Je jiný, než jaký si ho pamatuju. Anebo možná v téhle místnosti znějí všechny zvuky a hlasy jinak než obvykle.

Poklička na konvici najednou prudce zacvaká a otřese se jak zvířátko procitlé ze sna.

„A co pro vás můžu udělat?“ ptáš se mě.

Jsem tady kvůli starým snům.

„Staré sny, říkáte?“ semkneš drobné úzké rty a zadíváš se na mě. Samozřejmě že se na mě nepamatuješ.

„Jak ale jistě víte,“ pokračuješ potom, „staré sny může dostat do rukou jen čtenář snů.“

Mlčky sejmu temně zelené brýle, zvednu víčka a ukážu ti oči. Jsou to nade všechnu pochybnost oči čtenáře snů. Nelze je vystavovat prudkým paprskům denního světla.

„Chápu. Všechno je v pořádku,“ řekneš a lehce sklopíš oči. Stav mých očí tě snad trochu rozrušil. Ale nedá se nic dělat. Abych mohl vejít sem do města, musely podstoupit tuhle proměnu.

„Začnete pracovat už dnes?“ ptáš se mě.

Přikyvuji. „Nevím, jak moc dobře mi to půjde, musím si ale pomaličku zvykat.“

V místnosti dál vládne dokonalé ticho. I konvice se znovu odmlčela. Požádáš mě o strpení a co nejrychleji dokončuješ započatou práci se záznamní knihou. Pozoruji tě přitom z lavičky. Navenek ses ani trochu nezměnila. Vypadáš úplně stejně jako tehdy v létě navečer. Vzpomenu si na tvé jasně červené sandály. I na saranče, které znenadání vyskočilo z trsu trávy poblíž.

„Neviděl jsem tě už někdy někde?“ uklouzne mi bezděčně. Přestože dobře vím, že je to marné ptaní.

Vzhlédneš od záznamní knihy a s tužkou v levé ruce se na mě chvilku díváš (ano, jsi levák, i v tomhle městě, i ve městě, které je docela jinde.) Zavrtíš hlavou.

„Ne, myslím, že jsem vás ještě nikdy nepotkala,“ odpovídáš mi. Zdvořilým tónem, který možná pramení z toho, že přestože je ti pořád šestnáct, mně už dávno není sedmnáct. Pro tebe jsem teď už o hodně starší muž. Bodne mě u srdce, jak ten čas letí, i když s tím samozřejmě nemůžu nic dělat.

Jakmile dokončíš rozdělanou práci, zavřeš knihu se záznamy, dáš ji do police za sebou a uvaříš mi bylinkový čaj. Vezmeš konvici, co je na kamnech, opatrně smícháš horkou vodu s drcenými bylinkami a připravíš temně zelený nápoj. Naliješ ho do velkého porcelánového šálku a ten postavíš přede mě. Je to speciální pití určené výhradně pro čtenáře snů a jeho příprava je jedním ze tvých úkolů.

Pomaličku ten bylinkový čaj upíjím. Má v sobě specifickou hutnou hořkost a nepije se mi nijak snadno. Hojí mi však mé doposud poraněné oči a uklidňuje mysl. Přesně k tomu je ten nápoj určený. Zpoza pultu mě pozoruješ při pití. Asi máš starost, jestli mi tvůj čaj chutná. Obrátím se k tobě a maličko kývnu. Abych naznačil, že je to v pořádku. Takže se i ty sama ulehčeně usměješ. Je to nostalgický úsměv. Už tak strašně dlouho jsem ho neviděl.

V místnosti je teplo a ticho. Čas i bez hodin neslyšně míjí. Postupuje vpřed jako štíhlá kočka, která si tichounce vykračuje po plotě.

6

Nepsali jsme si zase až tak často. Většinou zhruba jeden dopis za dva týdny. Zato ale všechny ty dopisy byly pořádně dlouhé. A ty tvé, vzato kolem a kolem, ještě o něco delší než moje. I když samozřejmě délka dopisů jako taková neměla pro naši komunikaci nijak velký význam.

Tvé dopisy mám dodnes všechny do jednoho po ruce, ty, které jsem psal já tobě, jsem si ale nijak neopisoval a neukládal, a už si proto moc dobře nevybavím, co jsem ti v nich přesně psal. Jistě to ale nebylo nic světoborného. Hlavně jsem líčil svůj každodenní život a drobné události, které se seběhly v mém okolí. Psal jsem i o knížkách, co jsem četl, hudbě, kterou jsem si vyposlechl, nebo o filmech, co jsem zhlédl. I o tom, co se přihodilo ve škole. Chodil jsem do plaveckého kroužku (vstoupil jsem do něj vlivem jistých nevyhnutelných okolností a rozhodně jsem nebyl nijak nadšený plavec) a myslím, že jsem se rozepsal i o našich trénincích. Když to mělo být pro mou milou, dokázal jsem spontánně napsat o čemkoliv. Dovedl jsem až podivuhodně snadno odvyprávět, co se mi honilo hlavou a co jsem cítil. Takhle naplno a bez zábran jsem ještě nikdy v životě psát nedokázal. Jak už jsem říkal, do té chvíle jsem žil v domnění, že to neumím. Dozajista jsi ve mně tu schopnost odkryla právě ty. Vždycky jsi měla radost z neokázalého humoru, co se v mých textech skrýval. Tvrdilas, že právě tohle nejvíc schází mému životu.

„Myslíš jako třeba vitamíny?“ ptal jsem se.

„Přesně tak. Jako vitamíny,“ velmi důrazně jsi přikývla.

Byl jsem do tebe blázen, a když jsem byl vzhůru, nemyslel jsem na nic jiného než na tebe, řekl bych. A možná že jsem na nic jiného nemyslel ani ve snu. V dopisech jsem se ale co možná krotil, abych to navenek nedal nijak znát. A nakolik to jen šlo, byl jsem rozhodnutý psát jen o zcela skutečných a konkrétních záležitostech. Chtěl jsem se tehdy nejspíš ze všech sil držet světa, jehož se dá dotknout vlastníma rukama – pokud možno i s jistou dávkou humoru. Jelikož jsem měl dojem, že jakmile začnu otevřeně psát o takzvaných niterných hnutích srdce – jako jsou láska nebo zamilovanost –, skončím ve slepé uličce.

Ve tvých dopisech se, na rozdíl od mých, spíš než o konkrétních věcech kolem tebe, psalo víc právě o niterných myšlenkách. Nebo jsi popisovala sny, co se ti zdály, nebo mi

líčila krátké vymyšlené příběhy. Zvlášť hluboce na mě zapůsobilo několik popisů tvých snů. Častokrát se ti zdávaly velice dlouhé sny, které sis vybavovala živě a do detailu. Úplně jako bys vzpomínala na nějaké skutečné události. To pro mě bylo něco neuvěřitelného. Mně samotnému se totiž skoro nic nezdálo, a i kdyby, obsah jsem si stejně nikdy nevybavil. Jakmile jsem se ráno vzbudil, všecky sny se rozplynuly a někam vytratily. A i když jsem měl tak živý sen, že jsem se uprostřed noci vzbudil (což bylo jen velmi výjimečně), okamžitě jsem zase usnul, a když jsem se druhý den ráno probral, vůbec nic jsem si nepamatoval.

Na to jsi mi řekla následující:

„Já si nechávám u postele sešit a tužku, a když se probudím, hned si poznamenám, co se mi tu noc zdálo. A to i když mám naspěch a málo času. A zvlášť když mám tak živý sen, že se probudím uprostřed noci, si ho hned co nejpodrobněji zapíšu, ať jsem sebeospalejší. Takové sny bývají totiž ty nejdůležitější a můžou mě toho spoustu zásadního naučit.“

„Spoustu zásadního?“ ujistil jsem se.

„O mně samotné, jak se neznám,“ odpovídáš mi.

Sny byly pro tebe na téměř stejné úrovni jako události, které se reálně dějí v našem skutečném světě, a nic, co by šlo jednoduše zapomenout nebo co by mohlo zmizet. Sny představovaly důležitý pramen, který ti toho spoustu sděluje.

„To všechno je jen výsledek usilovného cvičení. Kdyby ses o to snažil, taky by sis pak určitě dokázal vybavovat své sny do nejmenších podrobností. Jen to zkus. Moc ráda bych se dozvěděla, jaké sny se ti zdávají.“

Ochotně jsem jí přislíbil, že to zkusím.

Jenže i když jsem se snažil, jak to jen šlo (sešit a tužku jsem si k posteli nicméně nedával), mé vlastní sny mě zaujmout vůbec nedokázaly. Byly všechny strašně vágní a nesouvislé a povětšinou nepochopitelné. To, co se v nich říkalo, bylo nejasné, v tom, co jsem v nich viděl, jsem skoro nedokázal najít žádný smysl. A občas taky měly tak zneklidňující obsah, že jsem je ani nemohl nikomu vyprávět. Než se zaobírat něčím takovým, to jsem chtěl raději poslouchat vyprávění o dlouhých barvitých snech, které se zdály tobě.

Čas od času jsem ve tvých snech vystupoval i já. Když jsi mi to řekla, měl jsem velikou radost. Protože jsem tak mohl mít účast na světě tvých představ, ať už to bylo jakoukoliv formou. A vypadalo to, že i ty sama máš radost, že jsem se ukázal ve tvých snech. Ve většině případů jsem v nich nicméně hrál jen nepříliš významné role vedlejších postav dramatu.

Copak se ti nikdy nezdají žádné sny tak otevřené, že by se ti o nich přede mnou nechtělo mluvit – takové, jaké jsem nezřídka míval já (a občas jsem pak musel hned vyměnit prádlo)? Vyprávíš mi popravdě úplně všechno, co se ti zdálo? Otázky, kterým jsem se při poslechu tvých vyprávění o snech nikdy neubránil.

Navenek se zdá, že všecko vyprávíš narovinu a nic neskrýváš. Jak je to ale doopravdy, nikdo neví. Mám takový dojem, že na našem světě není nikdo, kdo by neměl v srdci nějaké tajemství. To je totiž zcela nezbytné, pokud má člověk na tomhle světě přežít.

Anebo snad ne?

..........

překlad Tomáš Jurkovič