Píše se rok 2118 - v utopickém románu Acheron se popisuje možná podoba světa po konci globalizace

Tereza D. Reichelová (nar. 1994) je členka kolektivu Bike Kitchen Praha a doktorandka na Ústavu politologie FF UK, kde se věnuje anarchistické epistemologii. Publikovala v kulturních časopisech A2 a Kapitál. Pracuje pro filmový festival o lidských právech Jeden svět.

Ukázka:

Září 2118

§ Šlapali jsme ke stromařství, vzdálenému asi hodinu jízdy proti proudu řeky.„Říkal někdy táta, jaký strom by si přál?“ zeptal se mě Matěj.

„Nějakej obyčejnej,“ odpověděla jsem prostě.

Mlčky přikývl. Pod koly nám ubíhala šotolinová cesta a slejvala se v jednolitou, moučnatou hlínu, ze které tu a tam vzlínal a zase mizel plevel a úlomky cihel. Napravo od nás se táhly zoraný pole, co ze starý rozhledny na Chlumce vypadaly jako obrovská mandala, a na druhý straně řeky se pásly ovce.

„Nějakej obyčejnej,“ zopakovala jsem si pro sebe. Podzimní slunce nám pražilo do zad.

§ Pamatuješ se, Hakime, jak jsme o tom mluvili? Tátův baobab uschl. Seděli jsme na trávě u řeky, měli s sebou ten šedivej holej klacek a cítili jsme se jako hnusní zrádci. Náš Matěj byl tehdy tak čtyřletej a radši jsme ho nechali u Mariany, pamatuješ? Oba jsme si to pak vyčítali. Ale ani jeden jsme tehdy nevěděli, jak do toho, bylo to přece hrozně divný.

Vždyť co taky s uschlým hrobem? U pohřbů se nepředpokládá, že budou mít ještě nějakou dohru. Člověka ani nenapadne, že by se to nemuselo povést. Jenže upřímně, takhle si to táta zmotal sám. Pamatuješ, jak na mě vztekle hulákal, že jsem nic nepochopila a že za jeho mládí by se takovejm jako já všichni leda vysmáli? Jak furt mluvil o těch upírech? Jak nám nadával, že se celej život snažil tvořit svět, ve kterým se nám všem bude žít líp, a my mu tu jeho práci ukradli a celý to překroutili? Tvořit svět, takovejma slovama šermoval v jednom kuse. Svět sem, svět tam. A všichni dopředu, solidarita, hotovo! Celej svět, celý lidstvo, celá globální planeta! Pamatuješ?

Budoucnost!

Bylo to s ním těžký. Vzpomínáš, jak odněkud vyštrachal ten umělohmotnej svítící glóbus a celý dny po něm jezdil prstem? A pamatuješ na ty podivný noční epizody s pískem? Už tenkrát nás mělo napadnout, jak špatný to s ním je. Celej život to přece byl pracovitej, vstřícnej člověk. Ale po smrti mámy mu asi náš obyčejnej život přestal stačit, najednou bylo všechno špatně. „Řešíte jen sračky!“ nadával ustavičně, pamatuješ? Jednou ses ze školního pléna vrátil skoro o půlnoci a já jen chtěla vědět, jak to dopadlo s králíkárnou u tělocvičny. „Sračky!“ Vždycky to byly sračky. Nebo fašisti, ekofašisti, upíři. A xenocida, genocida, melanocida, pauperocida… furt dokola.

To až mnohem pozdějc — když jsem po jeho smrti začala chodit na terapii k jedný historičce v Klášťově — mi došlo, jak to je, že tím z klimatragických generací trpěli v nějaký podobě snad všichni. Ročník 2031, říkám, a ona hnedka věděla, která bije.

„Globáč halt nechal na všech hluboký šrámy,“ řekla suše a nabídla mi reveňovej koláč. Ale byla skvělá a pomohla mi pochopit hodně věcí, a nejen o tátovi. Jenže to už bylo pozdě.

Tehdy jsem ty jeho propady sváděla na obyčejnou nostalgii po Státech, po mámě. Je starej, říkala jsem si, propadá se do vzpomínek. A dávalo to smysl. Prostě jen vzpomíná na dobu, kdy byl plnej sil.

§ Jo jo, já vím, bylo to těžký období. Ale proto jsem si na to teď nevzpomněla. To ten baobab. Měl to bejt velkej symbol univerzálního světa, co by se klenul nad vesnicí a nedal nám pokoj. Takhle to doslova napsal v dopise na rozloučenou. Že doufá, že se baobab rozsemení a my už se z toho nebudem moct vykroutit. Dějiny neskončily! — a tak strašně agresivně. Takhle teda ne, to jsme si blbě vyložili. Marš solidarita, děcka pitomý!

Strašný. Muselo v něm bejt tolik bolesti, že si to asi neumíme představit, když dělal takový blbosti.A jasně že ten nebohej baobab pak uschl a že se mu Gaja vysmála. Bodejť by neuschl, v tomhle kraji. Baobab? Ve střední Evropě? Jak ono to asi s tím vývozním univerzalismem vždycky dopadne, hm?

Všem nám bylo jasný, že tady nejde sázet baobaby a čekat, že se rozrostou jako divokej špenát. Na to člověk fakt nemusí bejt chorograf, aby mu došlo, že stromy se nezajímají o žádný aktivistický rady a silácký výkřiky, ale o půdu. Jenže pořád to byl můj táta. Takže jasně že jsem mu nerozuměla a bolelo mě to, ale měla jsem ho ráda a to je důležitý. A ty taky.

Proto jsme se přece nakonec rozhodli ten uschlej baobab vykopat a poslat ho po řece do toho jeho přízračnýho globáče. Co jinýho jsme taky měli dělat.

§ Před lety jsem se na chorografickým fóru potkala s jedním karelským semenářem. Obrovskej mlčenlivej chlap, ale měl uhrančivě živý oči, takže jsem si ho hned všimla. Pamatuju se, jak jsem se vrátila domů a ty ses ptal, co nebo koho novýho jsem objevila, a já to nějak zahrála do autu, protože mi z něj bylo ouzko. Ale to je teď jedno. Pocházel z jednoho z těch malejch fraktálů rozdrobenejch na hranici federace, ze kterejch nikdy není nic slyšet, a tak jsem chtěla zjistit, jak se tam žije. Jenže on furt dokola mluvil o tajze, jako by do ní lidi vůbec nepatřili. Totální cizota, žádnej srůst, ani slovo.

Takže jsem se ho nakonec prostě zeptala: „A co v ní dělaj lidi?“ Já vím, je to trochu trapný, ale někdo mi říkal, že se seveřany je nutný mluvit takhle přímo, jinak se prostě nic nedozvíš, i kdybys blábolil hodiny. Tak to ze mě zkrátka vylítlo.

„Pohřbívaj duchy. Pohřbívaj předky. A pohřbívaj Rusko,“ takhle drsnej byl. Z tající země pořád lezou hříchy, vykládal, co se mezi lidma už zakecaly a promlčely a nikdo si je nepamatuje. Třeba hromadný hroby ze světový války, o kterejch nikdo nevěděl, že tam jsou. Mrtvoly vyhřeznou ven a mezi lidma se pak zničehonic objeví černý neštovice. Jako morový rány. A prej že memento Rus, domov apokalyps. A když to říkal, tak se u toho dokonce smál, ale tak nějak divně, štěkavě, ironicky. Něco v něm prostě bylo hodně blbě. Nebo prej za vesnicí najdou mršiny sobů, a než jim dojde, že jsou starý buhvíkolik set let a měli by bejt opatrný, pojde jim okolní skot na antrax. A konec. Neuděláš nic.

„Půda je lidskejch duchů plná,“ říkal, a proto to vlastně vyprávím, „jen sbírá sílu je vyvrhnout ven.“ To kvůli těm duchům, přišlo mi to podobný. S tím vyvrháváním. Tátu jsme přece taky zkusili pohřbít po našem, do živý země živej strom, do našeho osvětí, aby s ním mohl srůst a stát se živnou půdou pro ty, co přijdou po něm, prožít jeho odchod jako přerod v něco novýho, prostě ho doopravdy pohřbít. Jenže jsme se snažili pohřbít přízrak z globáče. A příroda nám ho vyvrhla zpátky.

...................