V postapokalyptické světě s Margaret Atwood

Margaret Atwood většinu ze svých osmdesátišesti  let strávila plodným psaním napříč tématy a žánry, od spekulativní fikce přes poezii až po dětské knihy – často se při tom zabývala hloubkou svých vlastních vztahů a zkušeností. 

Co je na jejích futuristických příbězích – která sama nazývá spekulativní fikcí – nejhrozivější? Podle ní ukazují scénáře vzešlé z reality: prorůstání korporací do mnoha částí společnosti, rozklad životního prostředí, high-tech rozmnožování, stále se rozevírající nůžky mezi bohatými a chudými.

„Nepíšu o planetě X, píšu o tom, kde žijeme,“ říká vítězka Bookerovy ceny z roku 2000. Získala ji za knihu „Slepý vrah“. Nejvíc je známá díky svému, teď už klasickému feministickému podobenství „Příběh služebnice,“ vydaném v polovině 80. let zasazeném do pravicové teokracie v budoucnosti.

Sama spisovatelka se považuje za přísnou agnostičku. I tak ale věří v romantické spojení vědy a náboženství. Výhrady má zároveň k lidem, kteří „démonizují všechny okolo“, nebo se přehnaně topí v dogmatech.

„Myslím, že takový druh usmíření už přichází a prostě musí přijít, pokud chceme naději pro tuto planetu,“ vzkázala Atwood. „Věda a náboženství nemohou působit o samotě. Je to za a) nemožné ve smyslu interpretace hmotného vesmíru a za b) bezútěšné. Nemůžeme přeci nechat stranou celou lidskou zkušenost.“

Ukázka z rozhovoru pro Progressive Magazin z roku 2010:

Svou práci nenazýváte sci-fi, ale spekulativní fikcí. Jaký je mezi tím rozdíl?

Předchůdcem sci-fi je H. G. Wells s knihami jako Stroj času a Válka světů. Tyto knihy se zabývaly věcmi, které se s velkou pravděpodobností nestanou, nebo jsou vlastně nemožné, ale jsou to způsoby, jak zkoumat možnosti a lidskou povahu a způsob, jakým lidé reagují na určité věci. A pokud se vydáte na jinou planetu, můžete si postavit celou společnost, kreslit plány a bavit se s mluvící vegetací a dalšími podobnými věcmi.

Historie spekulativní fikce sahá až k Julesi Vernovi, který psal o věcech, které si dokázal představit jako možné na Zemi – nešlo o vesmír ani o vesmírné invaze – ale o věci, které bychom skutečně mohli dělat.

V devatenáctém století existovalo mnoho utopií, úžasných společností, které bychom mohli vybudovat. Ty po první světové válce vyšly z módy. A téměř okamžitě jedna z utopií, které se lidé snažili vybudovat, konkrétně Sovětský svaz, vyvrhla spisovatele jménem Zamjatin, který napsal zásadní knihu s názvem My, která obsahuje zárodky Orwella a Huxleyho. Spisovatelé začali psát dystopie poté, co jsme viděli důsledky snahy o budování utopií, které bohužel vyžadovaly eliminaci mnoha lidí, než se člověk dostal k dokonalému bodu, k němuž nikdy nedošlo.

Takže si nedokážete představit, že byste někdy napsala utopii?

Nevěřím v dokonalý svět. Nevěřím, že je dosažitelný, a věřím, že lidé, kteří se ho snaží dosáhnout, ho obvykle nakonec promění v něco jako Kambodžu nebo něco velmi podobného, ​​protože se dostaví testy čistoty. Jste ideologicky dostatečně čistí, abyste mohli žít? Ukazuje se, že nakonec čistky skončí u masového vraždění.