Bosorky Agnieszky Szpily jsou knihou, která překračuje různá tabu

Ukázka:

O náměsíčnosti a obcování se stromem

A jelikož nebyla skromná, vypsala si prémie. Podřízeným také. Menší, aby byla za sketu, kterou podle nich stejně byla, tak aby je v tom ještě utvrdila. Takže co, do prdele práce, jejím mščonovskejm rodičům pořád scházelo, aby na ni mohli bejt pyšný?!

Šibnerová to nedokáže pochopit, a tak sáhne po dvojité dávce lithia, přestože ví, že by si ji neměla zvyšovat – po tom, co ji nedávno načapali na benzínce patřící jejich holdingu, jak krade čokoládu, brambůrky a sušenky.

Náměsíčnost (vedlejší účinek užívání lithia), umocněná stresujícími rodinnými situacemi a neméně stresující prací, jí už nejednou nadělala pěknou neplechu. Byl by z toho malér, kdyby nebylo Raira – mladého čečenského zaměstnance benzínky. Ten za zamlčení jejích nevědomých krádeží požadoval jedno jediné – aby se ho ve skladu, v pozdních nočních hodinách, kdy nemá zákazníky, dotýkala. On je u toho oblečený, protože jedině tak má pocit, že s ní nehřeší. Šibnerová se drží skladištních regálů s motorovými oleji, ostřikovači a čisticími ubrousky na palubní desku a za trest, za nezastavitelnou a nevědomou chuť krást levné ořechové sušenky, sezamky či královskou chalvu, musí tři čtvrtě hodiny provádět petting, protože jedině takový sexuální model je pro Raira a jeho velkého nateklého ptáka halal. Zajímalo by ji, zda pro jeho ženu taky…

Šibnerová je však naštěstí povahově oproštěna od maloměšťáckého pocitu studu a cosi takového jako pachuť nemívá z důvodu svých nemorálních činů, nýbrž z Rairova spermatu, v němž pokaždé cítí nenáviděný římský kmín.

Při pomyšlení na římskej kmín, koření, kvůli kterýmu by se podle ní měli nechat vystřílet všichni Egypťani a Indové, který si tu ingredienci nasáklou mužskym potem z neznámejch důvodů zamilovali a veškerej ten hnus roznesli po celym světě, zapomíná Šibnerová na drobný krádeže i na sex.

Aby minimalizovala riziko, přiváže si protentokrát levou ruku páskem k rámu postele. Pro všechny případy. Aby opět nemusela dokončovat transakci halal. Z té polohy, krajně nepohodlné pro páteř, jí totiž pak několik dní praská v kříži.

Spánek však nepřichází. Když se Šibnerová další půlhodinu převrací na matraci, přičemž si střídavě přepásává pravou a levou ruku, rozhodne se sáhnout po téměř plné lahvi vína, kterou má schovanou pod postelí, přestože jí psychiatr alkohol během užívání předepsaného léku zakázal. Má vina, má vina, má veliká vina, pomyslí si, usměje se sama pro sebe a již třetí tobolku lithia zapije sklenkou rýnského, protože tuhle odrůdu má nejradši. „Prach jsi a v prach se obrátíš,“ zašeptá, podívá se na sebe s lahví vína v ruce a pronese přípitek za svoje IQ a svou ironii, která je podle ní samotné tou nejúčinnější zbraní před světem.

Napitá a šťastnější o dvě a půl sklenky Dionýsova nápoje si zapomene znovu připásat ruku. Usne kolem druhé, když jí třpyt měsíce kulatého jako bochník vesnického chleba začíná olizovat tvář a šimrat ji na víčkách – v tu chvíli popraská zrcadlo, v němž se odráží veškerý psychický obsah posledních dní poskládaný do kaleidoskopu snů. Kaleidoskopu výjevů, fragmentů reality vytržených z kontextu, které se uspořádávají do nové příčinně-důsledkové posloupnosti. Přestože se zrcad­lo rozbije, Šibnerovou to neprobudí. Jako každý náměsíčný zůstane uvězněna mezi světy.

Když v náměsíčném transu vstane z postele, Panda (Pán dá víc peněz, anebo je pán nedá), který bydlí o dva domy dál a je důležitým strategickým zaměstnancem toho samého holdingu, v němž v současné době zastává funkci ekonomického ředitele, právě končí s šukáním paní na doučování své dcery, zatímco se jeho žena – reklamní producentka – vrací z natáčení v Los Angeles. Je tři čtvrtě na tři. To, že Panda šuká paní na doučování, není tak úplně pravda. Během šukání paní na doučování totiž šuká sám sebe šukajícího paní na doučování a je to on, ne ona, kdo je zároveň subjektem i objektem toho aktu. Panda je totiž natolik skvělý milenec, že je až autoreferenční. S kým, skrze koho a díky komu šuká sám sebe, nemá v danou chvíli pražádný význam, takže se to ani nedá považovat za nevěru. Žena nemusí o ničem vědět, protože se tu vlastně vůbec nic neděje, ospravedlňuje si to v duchu Panda, když tu se najednou, během změny pozice na zadní s podepřením (která je mnohem pohodlnější, protože vylučuje riziko očního kontaktu kvazimilenců), podívá na podsvícené designové hodiny nad dekorativním krbem. 3.33. Tři trojky nevěstí nic dobrého. V tu chvíli už ví, že se spíš neudělá, protože souhra tří stejných čísel v jeho životě odjakživa předvídala děsnou smůlu. Před třemi lety, prvního ledna v 1.11, si opilý zlomil ruku na lyžích, jelikož se navzdory přísným předpisům puntičkářských Rakušanů snažil sjet jednu alpskou sjezdovku, aby dokázal, že Poláci jsou národ s fantazií. Před sedmnácti lety, v 5.55, našel v koupelně svého otce, policistu z Pruszkowa, oběšeného za kliku. Předevčírem, přesně v 0.00, se spustil alarm na jejich pozemku, poněvadž se opět kdosi snažil vloupat do jejich garáže. A teď je 3.33 a Panda ví, že už si dál nezašuká, protože to nemá cenu. Proč se lopotit, zasouvat, muchlat několik dní staré povlečení, přebírat něčí bakterie či odírat odumřelou pokožku. Smrdět potem. Panda vytáhne zástrčku ze zásuvky, která už nejiskří přemírou proudu, omluví se své „native matraci“, které za doučování dcery platí sto dvacet zlotých za hodinu, vstane a přistoupí k oknu. Chce se podívat tváří v tvář měsíci. Metafyzicky předstírat jakýkoli stupeň soužití s přírodou. S jejím rytmem. Alespoň tak udělat dojem na krásnou rusistku.

A přesně tato chvíle se stane bodem zlomu v energetické kariéře Šibnerové. Ta právě nahá pobíhá v náměsíčném transu, nic netušíc, jak by taky mohla. Cvak cvak – Panda ji zvěční telefonem a jedním kliknutím pošle fotky kamarádovi z Polsatu. Toho probudí sluchový podnět, jenž právě pronikl do éteru – zvuk příchozí textové zprávy.

„OMG,“ vyřkne lapidárně Polsat a ve vteřině se nachází ve svém autě. Vyhledat Šibnerovou mu nezabere víc než čtvrt hodiny. Má štěstí. Její lokaci prozradí štěkající psi. Vidí ji, jak z Modřínové ulice zahne do Bukové a vběhne do lesa. Není jen nahá, ale i bosá. Sníh, po němž běží, je potřísněný krví. Musela si poranit chodidla. Muž zaparkuje před sámoškou U Markéty. Jde pokradmu, několik metrů popoběhne a za pochodu ji sleduje. Zaregistruje ji na mýtině, a zatímco se obratně skrývá za stromy, jeho zorničky zoomují a ostří.

Šibnerová má zavřené oči – což muž zjistí teprve poté, co se k ní přiblíží na vzdálenost několika kroků – a sedí obkroč­mo na velkém pokáceném stromu porostlém mechem. Naklání se dopředu a rukama a stehny kmen objímá. Jako by si osedlala koně. Uvelebuje se na něm pohodlně, jako v sedle, a své poprsí a břicho nechává přilnout k omšelé kůře. Jako by s tím povaleným stromem utkvěla v něžném objetí. Dlaněmi přejíždí po jeho měkkém, vlhkém povrchu. Vloží si do pusy ukazováček a prsteníček, aby je navlhčila slinami, načež je jemně zasune do malinké dutiny, kterou nahmatá bříšky prstů. Namísto přirážení obkrouží prsty její tvar, nežli do ní vnikne. Přiloží k ní tvář. Špičkou nosu a konečkem jazyka laská omšelá místa lemující štěrbinu. Tím dotekem sytí nejen sebe, ale i strom. Slízává kapky pryskyřice vytékající ze skuliny a předává jí svou vlastní vláhu. Aby nic nepřišlo nazmar, ale došlo i k výměně. Znehybní a z onoho laskání čerpá velké ztišení a životadárnou sílu. Po chvíli se narovná – změní úhel tělesné polohy a snaží se ke kmeni porostlému mechem ještě více přilnout, přisát se k němu svou skulinou. Vagínou se otírá dopředu a dozadu, přičemž tváří přiléhá ke kůře. Na chvilku znehybní a poté začne pohybovat boky stále rytmičtěji, jako by tou vagínou křesala oheň. Tření o mech je stejně rytmické jako u metronomu. Jako by jí tempo určoval strom a ona se mu jen přizpůsobovala. V jistou chvíli ze sebe Šibnerová začne vydávat hluboký, monotónní zvuk, který souzní s praskáním nejstarších dubových větví v Parkové aleji. Jako by příroda zachytila jednohlasí a začala dodávat své vlastní zvuky – skelně kovové odlamování rampouchů a jejich náraz na zamrzlou zem či houkání větru zapleteného do korun stromů. Když v jistou chvíli kolébání Šibnerové přestane vycházet z pohybu její pánve, ale stane se něčím jí nadřazeným, něčím, co utváří ji samotnou, z jejího hrdla se vydere zvířecí kňučení, z nějž si Polsat divže nepustí do kalhot – něco tak úděsného, tak skřípavého, totiž neslyšel nikdy v životě. A že už toho slyšel hodně. Například zkoušku orchestru hendikepovaných osob před vystoupením na Jasné Hoře. Všechny zvuky, které tehdy vyloudily na scéně, zvuky, které podle něj měly být dříve potracené anebo uměle ukončené, zvuky poskládané do sebe a umocněné třískáním zvonů z jasnohorské svatyně, byly v porovnání s vřískotem Šibnerové, která právě na onom kmeni dosahovala vrcholu, jako prdnutí čmeláka. Ano, té Šibnerové – osoby v čelní pozici státní petrochemické společnosti. Osobnosti!

Polsat, který Šibnerovou obcující s dubem nejprve fotí, záhy dostane lepší nápad – začne ji natáčet, aby vše zvěčnil jako video. Jakmile vyšumí ten ohavný zvuk zavrtávající se až do mozku, odváží se otevřít oči a spatří Šibnerovou s napůl otevřenýma očima, avšak nadále pohrouženou do letargie. Setrvává na kmeni, uvelebuje se a vrtí, jako by snášela obří vejce, jako by svou otevřenou a otíráním o kmen purpurovou kundou vysedávala nějaké gigantické pískle.

Novináři se třesou ruce jako v pokročilém stadiu Parkinsonovy choroby, srdce mu bije jako zběsilé, v uších mu šumí, jako by mu jimi proudil rozbouřený Balt, a penis splašený tím výjevem se mu schoulí tak, jako by se už nikdy neměl vynořit z bavlněných trenýrek. Polsat se jen modlí, aby se mu nevybil telefon.

O půl hodiny později už sedí u Pandy v kuchyni u sklenky vodky, o niž poprosil společně s kávou, aby navždy zapomněl na to, čeho byl právě svědkem.

„Do konce života se mi už nepostaví!“

Panda poklepe přítele po zádech a pobídne ho, aby ochutnal „krokodýlka“ – speciální domácí nakládanou okurku od jeho tchyně.

„Máme to!“ řekne a nalije příteli do krku dvojitého panáka vodky.

...............

překlad Barbora Kolouchová