Irene Solá a její folk horor z katalánských kopců

Irene Solà (1990) katalánská spisovatelka, se po letech cestování vrátila do Pyrenejí, odkud čtenářům přinesla svou mnohovrstevnatou knihu “Zpívám já a hora tančí”. Ačkoli už ve svém životě prošla Barcelonou či Londýnem, do české kotliny nepřichází z některého z evropských velkoměst, nýbrž z hor – z katalánských Pyrenejí. 

Život Irene Solà Sàez je vedle toho poznamenán také dalšími místy: islandským Reykjavíkem, katalánským Vicem, anglickým Sussexem. Touha poznávat je jí vlastní a promítá se i do jejího díla, přestože to neznamená, že se ve své tvorbě otáčí jen za dálkami a exotikou.

V jednom z rozhovorů sama říká: „Ale postupem času, když už několik let žiješ v zahraničí, začneš se dívat zpátky a uvědomíš si, že tě také velmi zajímá místo, ze kterého pocházíš.“ Po rocích strávených v zahraničí se Irene Solà rozhodla pro návrat do Katalánska. Hlavním záměrem nebylo ani tak vrátit se na svou rodnou hroudu a tam se zavřít před světem (což se ale díky pandemii na čas stalo), ale rozhlédnout se po místech, ke kterým ji něco poutá – jazyk, kultura, mnohé mezilidské vazby.

Irene Solà má neoddiskutovatelnou schopnost zachycovat svět z různých perspektiv, oživovat četné – a ne nutně lidské – hlasy. Díky svému pozorovacímu talentu spjatému s tím slovesným nabízí čtenářům při čtení jejích knih mnohovrstevnatou zkušenost, která nestojí a nepadá s jednou – třebaže rozvětvenou – dějovou linkou.

Dost možná ve svém přístupu k psaní navazuje na něco ze světa mytologie, pověsti. Svým oživováním neživého, vyzdvihováním zázračného, nepochopitelného, svou snahou překračovat ustálené hranice nám nabízí něco podobného, co nabízely lidem vyprávění magických příběhů: možnost se skrze fikci dozvědět pravdu o nás samotných.

zdroj: euskaldun.cz

Ukázka:

Nad ránem

Tma byla fialová a neposedná, neprůhledná, karmínová a modrá zároveň, mihotavá, skvrnkatá, neproniknutelná, hustá, hluboká a přitom zářivá. Prostupovali ji červi, větve, záchvěvy, vnuknutí, šmouhy. Nerozeznatelné šmouhy, to byly bachraté stěny místnosti, strop, lůžko, noční stolek, komoda, dveře a okno. Temnota popraskávala. Mlela sebou, brumlala. Pochrupávala. Chrapot zněl nosově, přiškrceně a zhruběle. Chrčel, pohlcoval a zalykal se.

Chroptění vycházelo z lůžka, z pahrbku spícího v jeho středu. Vyluzovala ho obtloustlá stařena. Bernadeta. Měla zavřené oči, víčka bez řas jako ještěrka, otevřená ústa, mdlé, světle fialové rty a dlouhé, mastné vlasy, rozprostřené na polštáři. Byla ošklivá. Anebo aspoň si to myslela ta druhá žena, Margarida, která seděla vedle ní na proutěné židli, ruce sepnuté v klíně, a točila palci mlýnek. Bernadeta na lůžku do sebe nedbale natáhla vzduch, křaplavý chrapot vypustila jen zpola a přestala dýchat. Venku se ozvalo soví zahoukání a po něm ticho. Margarida přestala točit palci. Natáhla krk, zadívala se na stařenu a na okamžik si pomyslela, že nadešel její čas. Že je s ní amen. Ale tmavou průrvou Bernadetiných úst vzápětí prošel výdech, pak nádech a rachot započal nanovo.

Inu, Margarida se opět opřela zády do židle a dál točila palci. Byla to neduživá stařena, hlavou těkala ze strany na stranu a měla přísné oči, nepoddajná ústa, pohublé tváře, vyzáblý krk a vytrčená ramena. A modlila se. Celou noc se modlila, chudák Margarida. Neboť Pánbůh káže modlit se a vyzývat k modlení. Ale protože Margarida k modlení vyzývat nemohla, neboť jazyk jejích příbuzných, těch, které jej měly, byl lán neschopný vydat cokoli dobrého, jenom se modlila. V naději, že pokud se bude modlit hodně, dříve nebo později ji Bůh vyslyší. A že ji mezi tolika hříchy a tolika hříšnicemi rozezná. Přivine ji do své otcovské náruče a řekne jí „dcerunko“. A že ji nikdy neměl nechat napospas, že je hodná a je svatá a že jí je odpuštěno. Odpuštěno za to, co udělala, i za to, co udělaly ty ostatní.

Nejdřív se modlila za ty, kteří tam nejsou. Za ty, kteří odešli a nevrátili se. Za Francesca, svého muže. Za jejich děti, Bartomeua, Esteveho a Lišáka. A za svého otce, Bernadího. Za Mamartího a za Martího Pajdu se nemodlila, protože s ní neměli co do činění. Potom za ženské z domu. Za svou matku Joanu, i když to byla ničemnice, a za svou sestru Blancu, i když to byla zvrhlice. Za svou neteř Àngelu, i když modlit se za ni byla ztráta času, a za svou praneteř Dolçu, i když ta by si za sloužila shnít v pekle, aby ji bylo slyšet, jak křičí pod kameny, za to, čí to byla dcera. Dokonce i za Elisabet se modlila, a to nebyla ani její příbuzná, ale každý otčenáš za Elisabet vydal za tři. Orodovala i za Bernadetu. Ale na tuhle stařenu, spící jako nahnilé, ze stromu spadlé ovoce, na tu především dohlížela.

Protože až Bernadeta zemře, Margarida u toho chtěla být. A chtěla to vidět. Chtěla vidět, jak jí jsou kvůli tomu, že se už tolikrát zapletla s ďáblem, božská milost a spása odepřeny. Margarida smrt očekávala s nadšením. Tu vlastní. Svůj skon si představovala jako záblesk světla, záchvěv nebeské slávy, konečnou potěchu, zaplavující extázi za zvuku louten a trubek andělských zástupů. Haleluja! Budiž pochváleny úmysly Všemohoucího! Chvála našemu Stvořiteli! Představovala si to tolikrát, že to bylo, jako by se to událo. Jak se před ní otevírá nebeská brána. Představovala si zpívající cheruby. Jejich růžolící, plná ústa, sametové tváře, oči zvlhlé radostí. Byli bosí a na sobě měli zlaté korunky a hedvábné tuniky za vázané šňůrkami, které byly rovněž zlaté. A uprostřed andělů byl Hospodin. Hospodin, tvář splývající s tou Francescovou, s dolíčkem na bradě, ruce hrubé a plné prstenů, jí bral obličej do dlaní, aby ji políbil, tak jako ji v den sňatku políbil její muž. „Vítej na věčné slávě,“ pravil.

A právě když uprostřed blýskavého, ze samé radosti vycházejícího světla Margarida před sebou znovu rozeznávala Boží ústa, Boží oči, jako dvě lžičky, hleděl na ni tak zblízka, že viděl, čím vším si ta chudák ženská musela v životě projít, a kanuly mu slzy připomínající mléko. Jenže běda! Dcerunky, to vám ale bylo procitnutí. Protože když Margarida zemřela, ruce sepjaté, nehty nejprve růžové, potom bílé, ústa otevřená a sněžné oči, které se již upínaly k věčné blaženosti, připravená tělem i duší, dýchavičná, roztoužená a rozplývající se, nebylo ani cherubů, ani trubek, nedostavil se ani záblesk světla, záchvěv nebeské slávy, konečná potěcha, zaplavující extáze. Jenom hlouček špinavých, nevrlých žen. Šeredných a tuctových. Přesně takové to bylo. Tak smutné, jak to zní.

Protože když Margaridino malé, tříčtvrteční srdce, znavené a zauzlované, řeklo dost!, obstoupily ji její příbuzné. A místo nebe a andělů a Božích rukou otírajících jí tváře ji obklopily její matka Joana, ta bezzubá klisna, její sestra Blanca, tu jedinou viděla aspoň trochu ráda, byť nijak zvlášť, její neteř Àngela, v jejíž tváři zůstal i po smrti výraz bachyně, a Elisabet, které by Margarida, kdyby bývala neměla tak ochablé a omráčené smysly, byla z hlavy vytrhala všechny vlasy. Ale ony už byly mrtvé! Všechny čtyři. Panenko Marie na nebesích, vždyť některé byly už řadu let po smrti. Zatracené duše!

Margarida se zmítala, tak zděšená, že nebyla schopna slova. Ale co už, stejně by ji nikdo neslyšel, protože její příbuzné volaly, „Margarido, Margarido, MARGARIDO!“, zatímco ji nadzvedávaly v podpaží a smály se u toho, i její matka se na ni usmívala a dávala při tom na odiv díry po zubech, „Vítej, Margarido, vítej mezi námi!“, jako by jí pekelné brány otevíral sám ďábel. Chudák Margarida, ještě vlažná, oči jako pecičky, na ně pohlédla, byly tak hrůzostrašné, děsuplné!, dokonce ještě ošklivější, než jaké si je pamatovala, a pomyslela si, že se jí to jenom zdá, že to není možné, že nezemřela, že takhle přece ne, tohle přece není ono, v žádném případě, ne, ne, ne, prosím tě, Bože, prosím, pro lásku Boží, pro Pannu Marii a všechny svaté a všechny anděly.

...........

překlad Michal Brabec