Ocean Vuong jako básník, spojující něžné i surové v jedné větě

V několika rozhovorech jste zmínil, že jste buddhista, i když ne mnich. Básnické řemeslo ale vyžaduje určitý druh mnišství v tom, že žádá básníka, aby pěstoval seriózní vnitřní život, který pobízí duši k neustálým proměnám. Jak se váš básnickém svět integrován s vaším buddhistickým duchovním životem?

V tibetské buddhistické tradici mniši nebo jogíni často odcházeli do ústraní a izolovali se v jeskyních nebo osadách na celé měsíce. Tato ústraní nebyla odpočinkem, ale spíše intenzivní meditací a introspekcí, to vše ve službě konečného návratu do společnosti. V tomto smyslu se ústraní stává cestou vnitřního kladení otázek a zkoumání. Nakonec se mnich vrací do své komunity a nese plody svých objevů. Izolace vždy spočívala v konečném opětovném spojení a spolupráci s komunitou jako celkem. 

Pro mě, jako buddhistu, zní motto „izolace je práce“ pravdivě a to koreluje s tím, že báseň je mou konečnou korespondencí se zbytkem světa – tedy pokud se podaří, že je dostatečně silná, aby se sama dokázala prosadit.

Většinu sbírky jsem napsal  sám v přetopeném bytě v New Yorku v pyžamu, bez jakéhokoli příslibu, že se o mě někdo bude starat. Pro mnichy existovala komunita, sangha, která je poslala pryč a pak je přijala s otevřenou náručí, bez ohledu na jejich úsilí. Pro básníka takový slib neexistuje, nikdo na nás nečeká.

Přesto pro mě ten klášterní model existoval a cítím, že určitá izolace je pro mou práci nezbytná. Jak bych se mohl hlouběji ponořit do své vlastní zranitelnosti, kdybych měl neustále existovat ve veřejném prostoru, kdybych musel veřejně vystupovat? Ta izolace byla prvním krokem a byla nutná.  Četl jsem biografie svých hrdinů – Lorcy, Rimbauda, ​​Baudelaira a Dickinsonové – kteří všichni strávili většinu svého života v izolaci a zemřeli v chudobě nebo v relativní zapomnění. Prostě jsem si myslel, že to je život básníka, život, který jsem si zvolil. Nevěděl jsem, že budou knižní turné, přednášky a čtení – za to všechno jsem vděčný, ale nikdy to nebylo součástí mé spisovatelské fantazie. Takže ano, se stránkou je dobré mít  klášterní vztah.

zdroj: themarginaliareview.com

Ukázky:

Trochu blíž okraji
 

Dost mladí na to, aby věřili, že je nic
nezmění, vkročí ruku v ruce
 

do kráteru po bombě. Noc plná
černých zubů. Jeho falešné rolexky, co se za týdny
 

roztříští o její tvář, teď pohasínají
jako zmenšenina měsíce za jejími vlasy.
 

V této verzi nemá had hlavu – je nehybný
jako šňůra vymotaná z kotníků milenců.
 

Zvedne její bílou bavlněnou sukni & odhalí
další hodinu. Jeho ruka. Jeho ruce. Slabiky
 

v nich. Ach otče, ach předtucho, vtiskni
se do ní – zatímco pole trhá samo sebe
 

cvrkotem cvrčků. Ukaž mi, jak se z ruiny stane domov
z kyčelních kostí. Ach matko,
 

ach minutová ručičko, nauč mě,
jak objímat muže tak, jako žízeň
 

objímá vodu. Ať každá řeka závidí
našim rtům. Ať každý polibek zasáhne tělo
 

jako roční období. Kde jablka duní
do země červenými kopyty. & já jsem tvůj syn.

Otec píše z vězení
 

Lan oi,
Em khỏe không? Giờ em đang ở đâu? Anh nhớ em và con quá. Hơn nữa & jsou 
věci / které můžu říct jen ve tmě / jak jsem jedno jaro / rozdrtil monarchu v letu 
/ jen abych věděl jaké to je / když se něco promění / v mých rukou / tak tady ty 
ruce máš / po nocích se občas budí když se jich dotkne / hudba nebo spíš kapky 
deště / paměť mizí v hudbu / ruce se natahují po vůni šeříků / v chrámu pokrytém 
mechem je střep / úsvitu v očích mrtvé / krysy tvůj hlas na hraně / mých rukou 
které přitiskly 9mm k chlapcově / škubající tváři bylo mi 22 nábojová komora / 
byla prázdná nevěděl jsem / jak jednoduché je / být pryč tyhle ruce / co tahaly 
pilu přes nejmodřejší čtvrtou ranní / cvrček cvrčí kůra kapoku nám plive / do očí 
dokud se jeden nebo dva nezhroutíme / pila zaseknutá v modravé tmě dokud jeden 
nebo tři / nezačnou utíkat ze své země do / jejich země / ak-47 bůh jehož hlas zastaví

/ šeřík / jak zavřít šeřík / co se každý den rozevírá z mého okna / je tu maják 
/ některé noci jsi tím majákem / některé noci mořem / to znamená že neznám / 
jinou touhu než potřebu / být roztříštěn & znovu poskládán / zapomnětlivá mysl 
/ tělo provinilé životem / milá Lan nebo / Lan oi to je jedno / ve vedlejší cele je 
muž co každou noc / prosí matku o prs / o jedinou kapku / myslím že moje oči 
jsou jako ty jeho / dívají se jak noc krvácí skrz / maják noc / která nakřápla masku 
/ co nosím po příliš mnoha ranách z pušky / Lan oi! Lan oi! Lan oi! / mám takový 
hlad / misku rýže / šálek tebe / jedinou kapku / moje dívka znavená hodinami / 
moje ozvěna chycená v osmaos mdesátém / v cele je dnes strašná zima / & jsou věci 
/ které můžu říct jenom tam kam monarchové / už nepřilétají / s křídly odírajícími 
se o podlahu kluzkou od chcanek pro fragmenty / přeludu ženy / tisknu obličej 
/ na okno velké jako tvoje dlaň kde / za pobřežím / šedý úsvit zvedá lem tvých 
nachových šatů / & já se vznítím

Rozvraceč
 

& takhle jsme tančili: bílé šaty našich matek
se nám rozlévaly od nohou, pozdní srpen
 

nám barvil ruce doruda. & takhle jsme milovali:
lahev vodky & odpoledne na půdě, prsty mi
 

prohrábneš vlasy – moje vlasy jsou lesní požár. Zacpali jsme
si uši & běsnění tvého otce se změnilo
 

v tlukot srdcí. Když se naše rty dotkly, den se zavřel
do rakve. V muzeu srdce
 

jsou dva bezhlaví lidé, kteří staví hořící dům.
Nad krbem vždycky visela
 

puška. Vždycky se našla další hodina na flákání – & pak už jen 
prosit boha, aby ji vrátil. Když ne na půdě, tak v autě. Když ne
 

v autě, tak ve snech. Když ne on, tak jeho šaty. Když ne naživu,
tak ten telefon odlož. Protože rok je vzdálenost,
 

kterou jsme ušli v kruzích. Tím chci říct: takhle
jsme tančili: sami ve spících tělech. Tím chci říct:
 

takhle jsme milovali: nůž na jazyku měnící se
v jazyk.