Záhada myslícího králíka bere dítě jako rovnocenného partnera

/ nakl. Baobab

Clarice Lispector věří, že děti dokážou intuitivně pochopit i situace, v nichž se mísí humor, napětí, bolest i krása. Její texty určené dětem jsou úsporné, otevřené a psané s hlubokým respektem k dětské citlivosti a inteligenci. Setkáte se tak s tím podstatným — ať se to skrývá v králičí kleci, mezi slepicemi, nebo ve složitém vztahu člověka ke zvířeti.
Clarice Lispector věří, že děti dokážou intuitivně pochopit i situace, v nichž se mísí humor, napětí, bolest i krása. Její texty určené dětem jsou úsporné, otevřené a psané s hlubokým respektem k dětské citlivosti a inteligenci. Setkáte se tak s tím podstatným — ať se to skrývá v králičí kleci, mezi slepicemi, nebo ve složitém vztahu člověka ke zvířeti.

Soubor přináší čtyři z pěti jejích dětských próz: Záhadu myslícího králíka, Ženu, která zabila rybičky, Soukromý život Laury a Skoro doopravdy. V každé z nich se prostý příběh mění v zrcadlo lidské existence, ať už ho vyprávějí zvířata, nebo alter ego autorky, která se nikdy nevzdává touhy porozumět.

Clarice Lispector (1920–1977) patří k nejvýznamnějším postavám brazilské i světové literatury 20. století. Narodila se v ukrajinském Čečelnyku do židovské rodiny, která uprchla do Brazílie před pogromy a poválečným chaosem. Vystudovala práva, s manželem diplomatem žila v Evropě a ve Spojených státech, po návratu do Rio de Janeira se živila jako novinářka a překladatelka.

Celý život však zasvětila psaní próz, které spojuje výjimečná citlivost ke světu, jazyková přesnost a schopnost postihnout, co zůstává nevysloveno.

Do literatury vstoupila románem Blízko divokého srdce života (1943, česky 1973), který zásadně proměnil podobu brazilského románu. Z jejího díla česky vyšly také Okamžik pro hvězdu (1977, č. 1982), výbor povídek Tajné štěstí (1971, č. 1996) a Živá voda (1973, č. 2000) — nezařaditelný text na pomezí poezie a filosofie. 
Od 50. let napsala — původně na přání svých synů Pedra a Paula — také několik netradičních knížek pro děti. Ve svých knihách, vážných i hravých, nevypráví poučné příběhy ani neidealizuje svět, ale nabízí prostor k vnímání a společnému přemýšlení. Vyprávění o zvířatech u ní nejsou podobenství, ale způsob, jak pozorovat svět jinýma očima. Králík může dostat skvělý nápad, slepice může statečně zabránit zloději, aby ji ukradl, a pes může přinášet zprávy o vzpouře na dvorku. Lispector dětem nic nezjednodušuje.

Ukázka z příběhu Soukromý život Laury

Hned ti vysvětlím, co to znamená „soukromý život“. To máš tak: soukromý život znamená, že člověk nemá každému vyprávět, co se děje u něho doma. Jsou věci, které se neříkají každému. A já ti budu vyprávět o soukromém životě Laury.
Teď ale hádej, kdo je Laura. Když to uhodneš, dám ti pusu na čelo. A pochybuju, že se trefíš! Máš tři pokusy. Není to žádná hračka, viď? Tak tedy, Laura je slepice. A je to slepice, jakých je dvanáct do tuctu.
Buď prosím od té lásky a hned od začátku si Lauru zamiluj, protože je to ta nejsympatičtější slepice, jakou jsem kdy viděla. Žije spolu s dalšími opeřenci na dvorku u paní Luísy. Za manžela má kohouta jménem Luís. Luís má Lauru moc rád, i když se občas nepohodnou. Ale jsou to jen takové maličkosti. 
Myslím, že ti budu muset svěřit jednu pravdu. Pravda je totiž taková, že Laura má ten nejošklivější krk, jaký jsem kdy viděla. Ale tobě to nevadí, že ne? Protože opravdu důležité je jen to, jestli 
má člověk vnitřní krásu. Máš vnitřní krásu? Vsadila bych se, že ano. Jak to vím? Uhaduju tě.

A je tu ještě jedna pravda: Laura je dost hloupá. Někteří lidé si myslí, že už hloupější být nemůže, ale to přehánějí: kdo Lauru dobře zná, ví, že Laura má své malinkaté myšlenky a své malinkaté city. Není jich moc, ale jsou. Jen proto, že ví, že není úplně hloupatá, dělá se důležitá a natřásá se jako pitomá. Myslí si, že myslí. Ale většinou nemyslí naprosto na nic.
Luís tráví celý den na dvorku mezi slepicemi a dme se přitom pýchou. Myslí si totiž, že když umí za úsvitu zpívat, poroučí měsíci i slunci.
Laura se skoro od nikoho nenechá pohladit. Má totiž strašlivý strach z lidí. Pokud se k ní někdo přiblíží a není to proto, aby jí nasypal kukuřici, s velkým povykem uteče a kdáká přitom jako pominutá. Kdáká tohle: nezabíjejte mě! nezabíjejte mě! nezabíjejte mě! Nikoho ale ani nenapadne, aby ji zabíjel, protože snáší nejvíc vajíček z celého kurníku, a dokonce i z celého 
sousedství. 

Laura žije v jednom kole. Načpak ten spěch, milá Lauro? Ve skutečnosti Laura nemá do čeho píchnout. Ten spěch je jedna z Lauřiných pitomin. Zato je skromná: stačí jí od rána do 
večera kdákat s ostatními slepicemi. Ostatní slepice jsou jí k nerozeznání podobné: i ony jsou trochu rezavé a trochu hnědé. Liší se od nich jen jedna: kropenatá, posetá černými a bílými ozdůbkami. Ale slepice tou kropenatou kvůli tomu, že je jiné rasy, nepohrdají. Jako by dokonce věděly, že pro Boha takové pitominy jako lepší rasa a horší rasa neexistují.

Vím, že Lauru neznáš. Ale jestli už se ti někdy poštěstilo potkat slepici, která je zpola hnědá a zpola rezavá, a k tomu má nesmírně ošklivý krk, pak ji vlastně znáš. Vždycky bude na světě slepice jako Laura a vždycky bude na světě dítě jako ty. Není to skvělé? Člověk se tak necítí nikdy sám. Škoda že Laura nemá ráda lidi. Jak už jsem řekla, skoro nikdy nemá žádné city. Většinou má 
asi tolik citů jako krabice od bot. 

Proč asi Laura celý den klove zobákem do země a hledá něco k snědku? Tím, že by měla tak velký hlad, to být nemůže, protože kuchařka paní Luísy jí sype kukuřice, co hrdlo ráčí. Řeknu vám na Lauru jedno tajemství: cpe se proto, že si nemůže pomoct. Spolyká kdeco! Ale úplně hloupá není. Tak například: skleněné střepy nejí. Ta je ale mazaná, viďte?

Jednoho dne Laura pocítila, že se znovu stane matkou. Rychle tu novinku kdákla Luísovi. Luís se tak dmul pýchou nad tím, že bude znovu otcem, až to vypadalo, že pukne. Dobře vím, že 
na svět přichází vejce za vejcem. Ale tohle mělo být obzvlášť skvělé. Úplně mimořádné vejce. Až jednou v noci Laura pocítila, že vejce už už přichází na svět. Jak to cítila? Promiň, ale to 
nevím, protože jsem slepice jaktěživa nebyla. Dokonce v tu chvíli spala a ten pocit, že se na svět dere vejce, ji probudil.

Ať žije můj syn! Tak to Luís zakokrhal. A přestože byla půlnoc, ta zpráva byla, jako by zazářilo slunce. V kurníku zářilo to krásné bílé vejce. Laura si samou spokojeností otírala peří zobákem, aby si ho přihladila, úplně jako když si lidé češou vlasy. Je totiž ohromně marnivá a moc ráda je pěkně upravená. Když se učesala, seznala, že je připravená posadit se na vajíčko a zahřívat ho, dokud se nevylíhne kuře. Všechno bylo tak dobré, že to ani vypovědět neumím. 

..........

překlad Šárka Grauová

Kupte si knihu.

Skladem
- 10%
242 Kč
běžná cena 269 Kč

Další články

V zatím posledním česky vydaném románu Město a jeho nejisté zdi, zůstává japonský autor věrný svému stylu. Tematicky se podobá jeho sci-fi Konec světa & Hard-boiled Wonderland, kterou napsal v polovině 80. let a v níž se také vyskytuje tajemné „město za zdí“.
Ukázky

Haruki Murakami a jeho čtenář starých snů z tajemné knihovny

V zatím posledním česky vydaném románu Město a jeho nejisté zdi, zůstává japonský autor věrný svému stylu. Tematicky se podobá jeho sci-fi Konec světa & Hard-boiled Wonderland, kterou napsal v polovině 80. let a v níž se také vyskytuje tajemné „město za zdí“.
 | nakl. Odeon
V krajině, kde lidé místo států pěstují společenství a místo monumentů sázejí stromy, se prolíná osobní ztráta s dějinami kontinentu. Acheron je román o koncích a začátcích, o křehkosti světa i o síle společenství. Tereza D. Reichelová s poetikou Ursuly Le Guinové a jazykovou pronikavostí Petry Hůlové skládá obraz Evropy po zhroucení starého řádu. Foto: Věra Marčíková/promo foto Host
Ukázky

Píše se rok 2118 - v utopickém románu Acheron se popisuje možná podoba světa po konci globalizace

V krajině, kde lidé místo států pěstují společenství a místo monumentů sázejí stromy, se prolíná osobní ztráta s dějinami kontinentu. Acheron je román o koncích a začátcích, o křehkosti světa i o síle společenství. Tereza D. Reichelová s poetikou Ursuly Le Guinové a jazykovou pronikavostí Petry Hůlové skládá obraz Evropy po zhroucení starého řádu. Foto: Věra Marčíková/promo foto Host
 | nakl. Host
Facebooková skupina Hudební přátelské okénko (HPO) oslavila desetiletí existence knihou hudebního publicisty Eduarda Svítivého Zasuň džeka, vyhul zesík...V knize pravdivých, lehce dopointovaných krátkých příhod, se potkáte s umělci The Cure, Ministry, Oasis, Dead Kennedys, ZZ Top, Pink Floyd, Queen, Johnny Rotten, Joe Strummer, Peter Hook, Dave Grohl, Simon Le Bon, ale třeba i Tři sestry, Letadlo nebo Svatý Vincent.
Ukázky

Bláznivé historky ze života rockerů a popíkářů

Facebooková skupina Hudební přátelské okénko (HPO) oslavila desetiletí existence knihou hudebního publicisty Eduarda Svítivého Zasuň džeka, vyhul zesík...V knize pravdivých, lehce dopointovaných krátkých příhod, se potkáte s umělci The Cure, Ministry, Oasis, Dead Kennedys, ZZ Top, Pink Floyd, Queen, Johnny Rotten, Joe Strummer, Peter Hook, Dave Grohl, Simon Le Bon, ale třeba i Tři sestry, Letadlo nebo Svatý Vincent.