Vítejte ve světě římských císařů!

...Někteří, například Caligula a Nero, jsou dodnes synonymem pro excesy, krutost a bezohledný sadismus. Jiní, jako „filozof na trůně“ Marcus Aurelius se svými Hovory k sobě, se i nyní velmi dobře prodávají. Další jsou prakticky neznámí, a to i odborníkům. Kdo dnes tuší něco o Didiu Julianovi, který si v roce 193 n. l. na pár týdnů údajně zakoupil místo na trůně, když se císařská garda rozhodla prodat říši tomu, kdo nabídne nejvíc?

Kniha Císař římský se zabývá fakty i smyšlenkami o těchto vládcích starověkého římského světa a pokládá si otázky, co a z jakých důvo dů dělali a proč se jejich příběhy vyprávějí tak extravagantním až bulvárním způsobem. Věnuje se také závažným otázkám moci, korupce a konspirací. Stejně tak ale obrací pozornosti i ke každodenním praktickým stránkám jejich života. Co a kde jedli? S kým spali? Jak cestovali?

Na stránkách knihy se seznámíme s řadou lidí, kteří sami císaři nebyli a ani se jimi stát nechtěli, ale umožňovali existenci tohoto systému v říši: s opatrnými aristokraty, otroky-kuchaři, přičinlivými tajemníky, dvorními šašky – a dokonce i s lékařem, který léčil jistého mladého prince ze zánětu mandlí. A setkáme se i s mnoha ženami a muži, kteří onomu muži na vrcholu předkládali své problémy, velké i malé, od ztracených dědictví po nočníky padající s fatálními následky z oken v horním patře.

Hlavní postavy mé knihy však tvoří téměř třicítka císařů a jejich partneři či partnerky. Římské říši vládli od Julia Caesara (zavražděného v roce 44 př. n. l.) po Alexandra Severa (zavražděného v roce 235 n. l.). ·

V mé předchozí knize SPQR, která pojednává o vývoji Říma v průběhu tisíce let od 8. století př. n. l. do 3. století n. l., hráli tito panovníci relativně malou úlohu. A to z velmi dobrého důvodu. Jakmile byl v 1. století př. n. l. za prvního císaře Augusta naplno zakotven systém vlády jednoho muže, po dalších více než 250 let se toho v celkovém měřítku mnoho neměnilo: území římské říše se téměř nerozšiřovalo, bylo spravováno víceméně stále stejně a také politický život v samotném Římě se řídil podle ustáleného vzoru.

V této knize však chci císaře vrátit zpět do středu pozornosti. Nebudu jejich životní dráhy procházet jednu po druhé a některým, jako je Didius Julianus, nevěnuji více než jen letmou zmínku. A rozhodně od svých čtenářů neočekávám, že si všechny ty jednotlivé vládce zapamatují. To nedělá nikdo: pro přehlednost proto na stranách uvádím praktickou a stručnou tabulku s přehledem všech císařů.

Namísto toho se budu zabývat tím, co to ve skutečnosti znamenalo být římským císařem. Položím pár základních otázek o tom, jak vlastně tomu obrovskému území, které bylo teoreticky pod jejich kontrolou, vládli, jak s nimi komunikovali jejich poddaní a zda je vůbec možné zachytit, jaký to byl pocit sedět na trůně.

V knize Císař římský se vyskytuje méně psychopatů, než byste možná očekávali na základě obrazu imperiálního Říma ve filmech. Tím nechci popřít, že podle našich měřítek byl římský svět téměř nepředstavitelně krutý a často se v něm umíralo předčasně. Nehledě na stovky tisíc nevinných obětí moru, zbytečných válek či zřícených sportovních stadií byla nejzazším způsobem řešení sporů, politických i jiných, vražda. „Kuloáry moci“, stejně jako řada jiných, prostších chodbiček v Římě, byly odjakživa potřísněné krví. Přežití římské říše jakožto systému by nicméně nedávalo smysl, pakliže by mu vládla řada vyšinutých autokratů.

Mě více zajímá, jak ony příběhy šílenství vznikly a jak se záleži tosti říše doopravdy spravovaly, a také obavy obyvatel Říma, že vláda jeho imperátorů sice není až tak zalitá krví (to očekávali), ale že jde o podivnou a znepokojivou dystopii postavenou na podvodech a klamu. Ničí vláda nevystihuje tyto dystopické strachy lépe než doba příležitostně vzpomínaného, ale zpravidla polozapomenutého Heliogabala. A právě u něj kniha Císař římský začíná.

Mary Beard, Cambridge, prosinec 2022