Zimní kniha o lásce

Je jeden muž. Miluju ho, je to náš berlínský řezník. Chodím
k němu jen tak, na čumendu. Nabízí mně plecko
a kotletu. Chodí tam hodně dělňasů. Je hodný. Pozoruju
jeho tlusté masité prsty, jak jezdí po pipině masa.
Je to pipina masa, říká se tomu pipina masa, ach, jak se
tomu vlastně říká? Pleskni, pleskni mě, radím mu. „Was
wollen Sie?“ zeptá se německy, ne, česky on neumí. A já
že nejsem Ruska? A proč mám tedy na sobě kožich, he?
To je dlouhá historie, ty kokotku, to je po jedné mrtvé,
ty řezníčku detektive, říkám mu: řezníček a detektiv, no
to tu ještě nebylo. „Polka taky dobrý,“ vysmívá se mi dál
ta hodná mlátička. A zase se usmívá, jelimánek, jelítko
boží. Maso je tam hnusné, sedí na něm mouchy, je to typická
DDR-masna ve vymydlené čtvrti Berlína, brzy už
zkrachuje. Nechci maso, říkám si, chci, abys mě rozkrájel,
hlupáčku... „Echt? To je mě ovšem echt eckelhaft,“ říká.
No ano, přiznávám, i mě je ta představa odporná. „Tak
nic, zapomeň prosím na to, tak tedy tři párky.“ A když
se venku nikdo nedívá, poskládám ty uzeniny způsobně,
symetricky vedle popelnice, pro pejsky a krysy, dětem
koupím lepší, bez namletých much. Zpátky domů
se prodírám mezi policejními antony s davem demon-
strantů, bojují proti zrušení squatů, bubny a tlampače,
tleskání, jedno srdce, jeden dav, děsivý, agresivní průvod
přestárlých levičáckých veganů, militantních ovesňáků,
maskulinní nejistoty, feminní prázdnoty, třetí generace
hipíků s kreditkami v kapse. Jen já jsem klidná mezi
všemi těmi, netleskám a netančím, nebuším do bubínků,
nekřičím, pevně se země nohama dotýkám, a je mi lehce;
miluji si tiše svého řezníčka. Je to samotář, individualita,
osobnost, pracant, nikdy by s tupým davem alternativních
smradů nešel. Je to můj řezník. Řezník řezňácká.
S krvavými fleky na vestě.