Tři otázky pro....Libora Dvořáka

U nás je z tvorby ruského spisovatele Vladimira Sorokina nejznámější vize budoucího Ruska pod názvem Den opričnika. Telurie je také o ruské budoucnosti. V čem je podle vás mezi oběma knihami zásadní rozdíl? Možná posun v autorově vnímání budoucnosti přes ruskou současnost?

Nemyslím si, že by dejme tomu myšlenkový rozdíl mezi Dnem opričníka a Telurií byl nějak zásadní. Rozdíl je zajisté ve stylu: Den opričníka působí velmi celistvě, a dle mého soudu si právě proto vykoledoval tak jednoznačné uznání doma i ve světě. Telurie je v tomto ohledu rozhodně komplikovanější… a těch padesát kapitol, z nichž každá je napsána literárně jinak a každá vychází z jiných „ideologických“ pozic, jako by svědčilo o tom, že Sorokin chce mimo jiné zobrazit entropický vývoj hlavně evropského světa. Zároveň ovšem jeho nejnovější kniha funguje jako proroctví o budoucnosti Ruska, které se v jeho románu rozpadne na zhruba patnáct menších útvarů. Takto, jak známo, končí nejedna rozpínavá říše, a Vladimir Putin by určitě udělal dobře, kdyby si Telurii přečetl. Ačkoli – jak poslední dobou demonstruje, asi by mu to nebylo nic platné…

Říká se, že Sorokin se postupně z undergroundového literáta stal jakýmsi euro-spisovatelem, kterému intelektuálové vytýkají podbízivost masovosti. Osobně se mi třeba Opričnik ani Telurie jako masovka moc nepřipadá. Jaké myslíte, že je postavení současného Sorokina v literárním Rusku?

Naprosto s vámi souhlasím, že ani Opričník, ani Telurie masovým čtením nejsou. Sorokin je bezesporu autor výrazně postmoderní (pokud tomuto bezbřehému termínu dobře rozumím) a ony výtky, o nichž mluvíte, nejčastěji vyslovují vzdělanci, až umanutě lpící na „nehynoucím odkazu bytostně ruské klasické literatury“. Na tom by jistě nebylo nic špatného, kdyby to nebylo bráno jako dogma. Lidem, kteří Sorokina, ale také Pelevina, Viktora Jerofejeva či Ulickou kritizují z těchto pozic, nejčastěji vadí, že jsou to autoři úspěšní na Západě – což je zejména v dnešní hystericko-šovinistické atmosféře chápáno málem jako velezrada. Výhodou všech těchto umělců ovšem je, že jsou schopni bytostně ruské problémy pojmenovat způsobem, jemuž snadno porozumí i neruský čtenář.

V Rusku se vzdouvá už několikátá vlna vlastenectví, což pro kulturu a umělce nevěští nic dobrého. Myslíte, že by se Sorokin mohl dostat na nějakou černou listinu a gosudarstvo by mu mohlo začít dělat problémy? Může být v dnešním Rusku opět spisovatel jako Sorokin terčem vládní nenávisti?

O tom není pochyb. Putinův režim je evidentně stále policejnější a lidé Sorokinova typu jsou mu zákonitě trnem v oku. Výhoda je zajisté v tom, že lidé jako Sorokin se nebojí – a za to jim tleskejme, protože to je v dnešním Rusku, má-li mít nějakou normální perspektivu, určitě nejdůležitější.