Jaké má překládání z ruštiny záludnosti? Existuje něco, na co si musí člověk dávat zvlášť pozor?

Myslím si, že nejzáludnější na překladu mezi jazyky stejné jazykové skupiny, v tomto případě slovanskými jazyky, je jejich zdánlivá podobnost a blízkost. Tato skutečnost překladateli mnohdy pomáhá, ale taky ho může zrazovat, proto se musí mít stále na pozoru. Můj typický problém je poruštěný slovosled v českých větách. Podobných nedostatků se snažím při dalších čteních a úpravách zbavovat, ale ne vždy je pod vlivem originálu dokážu odhalit.

Jsi ty sama čtenářka sci-fi? Čím tě kniha zaujala, že jsi nakonec na překlad kývla?

Musím přiznat, že nejsem velký fanoušek sci-fi, na druhou stranu užší žánr dystopie mě vždycky přitahoval. A v Rusku má dystopie dlouhou tradici, Zamjatinův román My vyšel ještě před ikonickými romány George Orwella nebo Aldouse Huxleyho. Když jsem se blíže seznámila s dějem, zaujalo mě, že autorka pracuje s myšlenkou několikaúrovňové virtuální reality, život se z reálného světa vnořil do virtuálních hlubin (či výšin), což je téma, které se s rychlým technologickým rozvojem přímo nabízí. Líbí se mi, jak autorka vystavěla nový svět. A také to, že na pozadí zdánlivě vzdáleného nového světa nastoluje otázky obecně lidské, morální či etické.

Byla práce na Člověku nula něčím specifická, komplikovaná? Ať už jde o jazyk, nebo o obsahovou stránku věci?

Člověk nula patří ke knihám, které musíte číst velmi pozorně a neopomíjet detaily. Jako by celý děj propojovala tenoučká nitka, která se při méně soustředěném čtení může lehce přetrhnout a vy tak ztratíte orientaci. Ze čtenářského pohledu mě to baví, z pohledu překladatele to na člověka klade poměrně vysoké nároky. Když jsem knihu překládala, odkrývala jsem spoustu detailů, které mi při prvním čtení unikly. Překlad sci-fi pro mě byla výzva sama o sobě, už z podstaty žánru vyplývá, že pracuje se spoustou novotvarů a popisuje novou realitu, což s sebou přinášelo poměrně dlouhé úvahy nad překladem některých neologismů a technických slov.

Nahrála jsi mi na další otázku. Fantastika pracuje s různými novotvary, neobvyklými pojmenováními a hrou se slovy často. I v Člověku nula se takových případů vyskytlo hodně. Jak jsi k nim přistupovala a které ti daly nejvíc práce? Nějaké řešení, na které jsi obzvlášť pyšná?

Při překládání se vždy snažím z originálu zachovat maximum, co zachováno být může, takže pokud se mi podařilo při překládání novotvarů využít stejný způsob tvoření, který byl použit v originále, snažila jsem se ho kopírovat i v češtině. Ale jen do té míry, aby to pro české čtenáře nepůsobilo rušivě. Nejsilněji se mi do paměti vryla dlouhá debata s oběma redaktory o slovu „nápravant“, které se v knize vyskytuje opravdu mnohokrát. Původně jsem pracovala s jinou formou, kterou redaktoři považovali za příliš problematickou pro český překlad. S jejich argumenty jsem sice souhlasila, ale redaktorem navržený ekvivalent jsem nedokázala přenést přes srdce zase já. Tohle slovo mě tížilo několik dnů, než se mi podařilo přijít s nějakou funkční alternativou. Ne že bych byla na toto řešení nějak zvlášť pyšná, spíš jsem byla ráda, že se podařilo najít nějaký kompromis. Obecně jsem ke svým překladům spíše kritická a po dlouhodobé soustavné práci s textem a několika čteních zažívám spíše frustraci, než že bych byla na text pyšná. Myslím, že budu schopná text posoudit nekriticky až s trochu větším časovým odstupem.

V knize se vyskytují i verše a někteří překladatelé se v takových případech rovnou obracejí na své kolegy, protože sami nemají básnické střevo. Přebásnila jsi verše sama?

Ano, verše jsem nakonec přebásnila sama, i přesto, že jsem měla silné pochybnosti o tom, že je to dobrý nápad. Překlad poezie je úplně jiná disciplína, na sbírku básní bych si nikdy netroufla, protože žádným zvláštním básnickým talentem bohužel neoplývám. V první chvíli mě ale nenapadalo, na koho se s poezií obrátit, proto jsem si řekla, že to zkusím sama a uvidím, jak to půjde. Vzhledem k tomu, že většina veršů je z písně pro děti, která má charakter lehce prostoduché agitky, nebylo nakonec k přebásnění potřeba zas tak moc talentu a nějakých hlubokomyslných poetických prostředků. A myslím, že v této podobě splňuje svůj účel.

Nedá mi to na konec: jak v současnosti prožíváš omezení volného pohybu?

Z celé situace mám smíšené pocity. Uvědomuji si, jak mi chybí každodenní pohyb, protože toho v rámci standardního týdne poměrně dost nachodím. A neuvěřitelně mi chybí nevirtuální kontakt s rodinou a přáteli a také čerstvě natočené pivo. Na druhou stranu si užívám dostatku spánku a jistého zklidnění jinak hektického života. Za dobu karantény jsem navařila víc jídel než za celý život, ve volných chvílích vyšívám a dělám si pořádek v chaosu vzniklém díky mnohaletému odkládání všeho možného. Také mě fascinuje, kolik lidí dokázalo na nepříznivou situaci hbitě zareagovat, přizpůsobit se jí a najít cestu, jak pokračovat ve své práci či jak úspěšně pomáhat potřebným. Výrazné změny sleduju i ve svojí práci, protože jsem primárně lektorka češtiny pro cizince a ruštiny, a je to vlastně neuvěřitelné, jak se všechno ze dne na den překlopilo do online světa, který má obrovskou škálu možností, jak pokračovat v plnohodnotné výuce bez přímého kontaktu se studenty. Jen doufám, že se za pár let nestaneme hlavními aktéry Člověka nula… :)

rozhovor připravilo nakladatelství Kniha Zlín