Tahle zdánlivě obyčejná Eva umí dýchat pod vodou

/ Michaela Dermauw

Co bys­te děla­li, kdy­bys­te v sobě obje­vi­li super­schop­nost? Sna­ži­li bys­te se ji zata­jit, aby vás spo­leč­nost neza­vře­la do psy­chi­at­ric­ké léčeb­ny, ane­bo bys­te ji vyu­ži­li ve pro­spěch lid­stva či sebe sama? S tako­vou myš­len­kou se vrh­la Iva Hadj Moussa do psa­ní romá­nu Moř­ská Eva, kte­rý vyprá­ví o ženě, jež v sobě jed­no­ho dne obje­ví skry­té síly. Rozhovor s autorkou. Foto: Antonín Tyller
Co bys­te děla­li, kdy­bys­te v sobě obje­vi­li super­schop­nost? Sna­ži­li bys­te se ji zata­jit, aby vás spo­leč­nost neza­vře­la do psy­chi­at­ric­ké léčeb­ny, ane­bo bys­te ji vyu­ži­li ve pro­spěch lid­stva či sebe sama? S tako­vou myš­len­kou se vrh­la Iva Hadj Moussa do psa­ní romá­nu Moř­ská Eva, kte­rý vyprá­ví o ženě, jež v sobě jed­no­ho dne obje­ví skry­té síly. Rozhovor s autorkou. Foto: Antonín Tyller

„Svůj román do velké míry vnímám i jako oslavu návratu k tělu, k tělesnosti.“

Po romá­nu Těž­ké duše s pade­sá­ti­le­tým Joha­ne­sem v hlav­ní roli vyprá­víš v novin­ce Moř­ská Eva pří­běh z per­spek­ti­vy pět­a­čty­ři­ce­ti­le­té Evy. Jaké bylo vrá­tit se při psa­ní do žen­ské­ho těla a do žen­ské mysli?

V žen­ském těle a mys­li jsem celý život, tak­že poměr­ně snad­no… Měla jsem to tedy poně­kud ztí­že­né tím, že Eva se v jed­nom vypja­tém momen­tu své­ho živo­ta dozví, že umí dýchat pod vodou. Tou­to schop­nos­tí pocho­pi­tel­ně — aspoň mys­lím — neo­plý­vám, a tak jsem si zkou­še­la před­sta­vit, jaké to asi je. Jak se s tím vyrov­ná­vá nejen Eva, ale i její oko­lí. Co to zna­me­ná pro to, jak vní­má své tělo, samu sebe.

Eva čelí mno­ha vypja­tým momen­tům, mno­ha život­ním ztrátám, kte­ré by dru­hé dáv­no stáh­ly ke dnu. Pře­kva­pi­lo mě, jak hrdin­ně všech­ny ty rány nese. Kde se v ní ta síla bere? A doká­za­la bys si sama sebe před­sta­vit v její situaci?

Mys­lím si, že kaž­dý z nás toho ve sku­teč­nos­ti une­se mno­hem víc, než si mys­lí. Eva, navzdo­ry své super­schop­nos­ti, není hrdin­ka v tom smys­lu, že by všech­ny těž­kos­ti a pře­káž­ky zdo­lá­va­la s nezdol­nou vůlí a bez zavá­há­ní. Záro­veň jsem ji nechtě­la vykres­lit jako oběť, ale jako člo­vě­ka, kte­rý je sil­ný a křeh­ký záro­veň. Tím odpo­ví­dám i na otáz­ku, jest­li si sama sebe doká­žu před­sta­vit v její situ­a­ci. Nej­spíš by to pro mě bylo nároč­né, ale řek­la bych, že bych se s tím vším nako­nec nějak popa­so­va­la. Nako­nec — co člo­vě­ku zbývá? 

„Všech­no na mně je tako­vé nija­ké. Ani tlus­tá, ani štíh­lá, ani mla­dá, ani sta­rá,“ říká o sobě na začát­ku romá­nu Eva, kte­rá nej­pr­ve půso­bí jako šedá myš­ka. Tys jí ale dala do vín­ku — jak jsi už zmí­ni­la — schop­nost dýchat pod vodou. Kde se ten nápad vzal?

Jed­no­ho krás­né­ho let­ní­ho dne před pár lety jsem pla­va­la v poděbrad­ském jeze­ře. Byl pátek odpo­led­ne, voda byla pří­jem­ná a roz­pouš­tě­la všech­ny sta­ros­ti. Dosta­la jsem se do tako­vé­ho zvlášt­ní­ho sta­vu mys­li, kdy vám myš­len­ky jen tak klou­žou jed­na přes dru­hou beze smys­lu a logi­ky. No a v jed­nu chví­li mě napadlo: Co když umím dýchat pod vodou, ale dosud o tom nevím? A jak bych s tako­vým darem nalo­ži­la? Poz­dě­ji jsem si řek­la, že by to byl zají­ma­vý námět na román. Napsa­la jsem dvě nebo tři kapi­to­ly, ale pak jsem se dosta­la do něja­ké­ho mrt­vé­ho bodu a ruko­pis ulo­ži­la k ledu. Vrá­ti­la jsem se k němu před­lo­ni v zimě. Zjis­ti­la jsem, že mě na tom námě­tu pořád něco fas­ci­nu­je, a měla jsem chuť ho zkou­mat do vět­ší hloub­ky. Mimo­cho­dem, ruko­pis jsem něko­li­krát pře­pi­so­va­la, až jsem z toho sko­ro chyt­la moř­skou nemoc. Ale dou­fám, že se mi nako­nec poda­ři­lo to celé ucho­pit tak, aby to dáva­lo — při vší bizar­nos­ti — smy­sl. Co se týče žán­ru, nazva­la jsem ho pro sebe „teku­tým“ — pro­lí­ná se v něm gro­teska, psy­cho­lo­gic­ký por­trét i fan­task­ní podobenství.

V romá­nu se dotý­káš něko­li­ka důle­ži­tých témat. Jed­ním z hlav­ních je prá­vě jina­kost a to, jak spo­leč­nost vní­má odchyl­ku od nor­my. Eva si v jed­nom momen­tě polo­ží otáz­ku: „Nejsem nako­nec jedi­ná, kdo je tady nor­mál­ní?“ Co bys k téma­tu ab/​normality řek­la ty jako psy­cho­lož­ka?

Mys­lím, že „nor­mál­nost“ je do vel­ké míry spo­le­čen­ská doho­da. V kaž­dé době a v kaž­dé kul­tu­ře se tro­chu mění hra­ni­ce toho, co pova­žu­je­me za nor­mál­ní a co už ne. Jako psy­cho­lož­ka se setká­vám s tím, že lidé mají čas­to pocit, že jsou v něčem zvlášt­ní, vad­ní nebo „mimo“. Když ale člo­věk poslou­chá jejich pří­běhy, zjis­tí, že vět­ši­na z nás je vlast­ně něja­kým způ­so­bem jiná a v něčem neza­pa­da­jí­cí. Naším vel­kým úko­lem v živo­tě je při­jmout sami sebe i s tím, čím vybo­ču­je­me. Ostat­ně mys­lím si, že být sám sebou je v živo­tě to nej­dů­le­ži­těj­ší. Ale chce to odva­hu.
Evi­na otáz­ka „Nejsem nako­nec jedi­ná, kdo je tady nor­mál­ní?“ míří spíš k tomu, jak rych­le jsme schop­ní ozna­čit něco za div­né nebo nepři­ja­tel­né jen pro­to, že tomu jed­no­du­še nerozumíme. 

.................

psáno pro Kavárnu Hostu

Iva Hadj Moussa  (nar. 1979) pochází z Písku. Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně, krátce pracovala v psychologické poradně v Bruntálu a potom v brněnském Centru dopravního výzkumu. Po celkem deseti letech strávených v Brně se rozhodla přestěhovat do Prahy a zkusit nový obor — reklamní textařinu, kterou se živí dodnes. Je autorkou scénářů večerníčku Nejmenší slon na světě. Román Šalina do stanice touha je její prozaickou prvotinou. Má ráda black metal a zlaté retrívry. Je vdaná za Čecha s alžírskou krví a má jednoho syna. Ráda by se jednou zase vrátila do Brna.

Kupte si knihu.

Skladem
- 10%
386 Kč
běžná cena 429 Kč

Další články

Novinka edice Rozhovory přináší pohled do vězeňského prostředí. Otto Broch, do loňského roku hlavní vězeňský kaplan České republiky, v rozhovoru s právníkem Ondřejem Šťastným přibližuje důvody, proč do tohoto světa dobrovolně vstoupil a učinil z něj své celoživotní působiště. Knihu doplňuje více než desítka příběhů jednotlivých vězňů, a především působivé fotografie Jindřicha Štreita.
Rozhovory

Knižní rozhovor s vězeňským kaplanem plus fotografie Jindřicha Štreita

Novinka edice Rozhovory přináší pohled do vězeňského prostředí. Otto Broch, do loňského roku hlavní vězeňský kaplan České republiky, v rozhovoru s právníkem Ondřejem Šťastným přibližuje důvody, proč do tohoto světa dobrovolně vstoupil a učinil z něj své celoživotní působiště. Knihu doplňuje více než desítka příběhů jednotlivých vězňů, a především působivé fotografie Jindřicha Štreita.
 | nakl. Vyšehrad
Trang Do se narodila ve Vietnamu, ale od svých pěti let žije v Čechách. Od roku 2008 začala psát blog o Vietnamcích v Čechách, posledních deset let pod názvem Asijatka. Teď shrnula své postřehy na téma, kde leží Českovietnamsko a jak se v něm žije, ve své autobiografické prvotině Asijatka v Česku.
Rozhovory

Českovietnamsko - a jak se v něm žije

Trang Do se narodila ve Vietnamu, ale od svých pěti let žije v Čechách. Od roku 2008 začala psát blog o Vietnamcích v Čechách, posledních deset let pod názvem Asijatka. Teď shrnula své postřehy na téma, kde leží Českovietnamsko a jak se v něm žije, ve své autobiografické prvotině Asijatka v Česku.
 | Radka Potměšilová
Anto­lo­gii Na solar sestavil spisovatel a šéfredaktor časopisu Host Jan Němec.„Povíd­ky jsou obvykle krát­ké a inten­ziv­ní a v tom­to ohle­du se podo­ba­jí spí­še bás­ním. Není náho­da, že zatím­co pou­ze hrst­ka bás­ní­ků píše romá­ny (nebo opač­ně: jen málo roma­no­pis­ců píše bás­ně), pat­ří čas­to k těm nej­lep­ším povíd­ká­řům vůbec.“
Rozhovory

Tři­cet poví­dek tři­ce­ti čes­kých auto­rů a auto­rek, napsaných po roce 1989

Anto­lo­gii Na solar sestavil spisovatel a šéfredaktor časopisu Host Jan Němec.„Povíd­ky jsou obvykle krát­ké a inten­ziv­ní a v tom­to ohle­du se podo­ba­jí spí­še bás­ním. Není náho­da, že zatím­co pou­ze hrst­ka bás­ní­ků píše romá­ny (nebo opač­ně: jen málo roma­no­pis­ců píše bás­ně), pat­ří čas­to k těm nej­lep­ším povíd­ká­řům vůbec.“