Petr Koubský se v Deníku N ptá: Měly by se knižně vydávat deníky známých osobností i tehdy, když je jasné, že autor publikování nezamýšlel? Těžko najdeme jednoznačnou odpověď. Někdy nabízí deník tolik nových informací, že se tím vydání zdá být plně ospravedlněno. To je třeba případ nedávno vydaných deníků Ivana M. Majského, sovětského velvyslance ve Velké Británii sloužícího tam během druhé světové války. Někdy je motivem hlavně komerční zájem vydavatele, jako u Máchových deníků, z nichž se stejně zpravidla čte jen několik již notoricky známých erotických pasáží; Máchu snad zlidšťují, ale především banalizují. Do soukromí slavných nahlížíme rádi, stojí na tom koneckonců podnikání větší části bulvárního tisku, o jehož obchodní zdatnosti netřeba pochybovat. Kam na této škále zařadit Einsteinovy cestovní deníky z let 1922–23, jež právě vyšly česky? Jisté je, a editoři knižního vydání to přiznávají, že geniální fyzik se zveřejněním těchto textů nepočítal. Přesto vznikla zajímavá a překvapivě čtivá kniha, která však Einsteinově pověsti nemusí posloužit dobře, bude-li se s ní zacházet necitlivě.

Ukázka:

3. listopadu 1922
Po snídani překrásná jízda přes kopce s kaučukovníkovými plantážemi k přístavu. Nádherná vegetace; vesele vyhlížející čínské vesnice. Pohled na moře s ostrůvky. Na palubu se dostavila
další pěkná skupina věrných židů. Až kolem 11. hodiny dopoledne jsme jeli na vyhlídkovou cestu kolem zelených ostrovů. Číňané mohou snadno vytlačit jakýkoli jiný národ svou pílí, plodností a hojností potomstva. Singapur je skoro úplně v jejich rukou. Těší se velkému respektu jako obchodníci, daleko většímu než Japonci, kteří jsou považováni za nespolehlivé. Může být obtížné jim psychologicky porozumět, nevím, zda se o to mám znovu pokusit poté, co na mě japonský zpěv zapůsobil tak naprosto nepochopitelně. Včera jsem slyšel další zpěv, který mi způsobil skoro závrať.

16. a 17. listopadu 1922
Průjezd japonskými úžinami s nespočetnými zelenými ostrůvky. Nádherná, stále se měnící krajina. 17. listopadu odpoledne příjezd do Kóbe. Uvítán Nagaokou, Išiwarou, kuwakim, panem Nagaokou s roztomilou manželkou, německým konzulem a německým klubem, sionisty. Velký povyk. davy novinářů na palubě lodi. Půlhodinový rozhovor v salónu. Velký dav při
vylodění. Krátký odpočinek v hotelu u mola.Večer dvouhodinová jízda vlakem s profesory. Prosté vozy. Cestující sedí ve dvou dlouhých řadách podél oken. V kjótu nádherně osvětlené ulice, roztomilé domečky. Cesta do poněkud vysoko položeného hotelu.dole město, jako moře světel. Velkolepý dojem. Elegantní drobní lidé, kteří cupitají, klapy klap, po ulicích. Hotel, velká dřevěná stavba. Společné jídlo; půvabné číšnice. v malých oddělených pokojích. Japonci jsou neokázalí, slušní, skoro velmi atraktivní. Večer vědecká konverzace. Celkem vzato
velmi vysilující.

18. listopadu 1922
Ráno výlet autem po kjótu. Chrám. Velké zahrady, starý palác obklopený zdí a vodním příkopem, překrásná starobylá japonská architektura (odvozená od čínské, jednodušší, méně barokní). Na ulicích ty nejmilejší školní děti. Od 9 hodin dopoledne do 7 hodin odpoledne cesta vlakem do Tokia ve vyhlídkovém voze při bezoblačné obloze. Výlet kolem jezer a malých mořských zátok. Přes horský průsmyk Fudžijamy, se zasněženým vrcholkem, třpytícím se nad krajem. Bezkonkurenční západ slunce u [hory] Fudži. Velkolepé siluety lesů a hor. Malebné a čisté vesnice. Nádherné školy. Pečlivě obdělaná půda. Po západu slunce novináři ve vlaku. Pitomé otázky jako obvykle. Příjezd do Tokia! Spousty lidí a novinářů s bleskovkami. Úplně oslepeni nespočetnými magnéziovými záblesky. Krátký odpočinek v hale hotelu na železniční stanici. Přijetí Akademií, Němci a deputacemi různých sdružení. Příjezd do hotelu, naprosto
vyčerpán mezi obřími věnci a kyticemi. A to mě ještě čeká návštěva Berlinerových a pohřeb zaživa.