Řeka vědomí Olivera Sackse

Význam evoluce, kořeny kreativity, podstata vědomí, se nacházejí v samotném středu vědy a této knihy. Kniha Řeka vědomí, jejíž text Sacks načrtl dva týdny před smrtí, prokazuje autorovu jedinečnou schopnost nacházet neočekávatelné spojitosti mezi tématy a skutečnostmi, jeho ryzí radost poznávat a neutuchající snahu porozumět tomu, co nás činí lidmi.

Z kapitoly „Rychlost“

Odjakživa existovaly záznamy o tom, jak lidé vnímají čas, ocitnou­-li se náhle v ohrožení života, avšak první systematickou studii provedl v roce 1892 švýcarský geolog Albert Heim. Zkoumal dušev­ní stav třiceti lidí, kteří přežili pád v Alpách. „Duševní aktivita byla enormní, stoupala až ke stonásobku běžné rychlosti,“ poznamenává Heim. „Čas se ohromně natáhl… Lidé v mnoha případech nenadále viděli celý svůj minulý život.“ V té chvíli „nepociťovali úzkost“, popi­suje Heim, nýbrž „hluboké přijetí“.

Heimovu studii téměř o století později, v sedmdesátých letech 20. století, objevili a přeložili Russell Noyes s Royem Klettim z Iowské univerzity a dál shromáždili a zanalyzovali přes dvě stě popisů těchto zážitků. Většina jejich subjektů, stejně jako Heimových, uváděla, že v okamžicích, o nichž si myslely, že jsou jejich poslední, se jim zrych­lilo myšlení a čas jako by se zpomalil.

Jeden automobilový závodník, kterého to při srážce vymrštilo devět metrů do vzduchu, uvedl: „Celé mi to připadalo jako věčnost. Všechno bylo zpomalené a zdálo se mi, jako bych byl herec na pódiu a viděl se, jak rotuju, padám a koulím se… jako bych seděl na balkoně a jen to sledoval…, ale nebál jsem se.“ Další řidič se vysokou rychlostí hnal do kopce, a najednou asi tři sta metrů před sebou spatřil vlak. Byl si jist, že pod jeho koly zemře: „Jak mě vlak míjel, uviděl jsem stroj­vůdcovu tvář. Bylo to jako film, který běží pomalu, takže se trhá. Prá­vě tak jsem viděl jeho obličej.“

Zatímco se některé zážitky blízkosti smrti vyznačují pocitem bez­moci, netečnosti, až disociace, jiné provází silný dojem bezprostřed­nosti a skutečnosti a dramatické zrychlení myšlení, vnímání a reakcí, díky němuž se člověku povede nebezpečnou situaci úspěšně zvlád­nout. Noyes s Klettim zaznamenali prožitky pilota tryskového letou­nu, který se po chybném startu z letadlové lodi ocitl tváří v tvář té­měř jisté smrti: „Během zhruba tří vteřin jsem si živě vybavil víc jak desítku úkonů nezbytných k tomu, aby se letadlo zdárně dostalo do správné letové polohy. Všechny postupy, které jsem potřeboval, jsem okamžitě věděl. Vzpomněl jsem si takřka na vše a cítil, že mám situa­ci zcela pod kontrolou.“

Noyes a Kletti uvádějí, že řada jejich subjektů cítila, že „předvedly takový duševní i fyzický výkon, jakého by normálně nebyly schopné“.

Svým způsobem je to podobné u trénovaných atletů, zejména u těch, po nichž se při sportovních hrách vyžaduje rychlý reakční čas.

Baseballový míček letí téměř sto šedesát kilometrů v hodině, a přesto řada hráčů popisuje, že se jim ve vzduchu zdá téměř nehybný, že zřetelně vidí každý jeho šev, a pálkař se vždy ocitne v časoprosto­ru, který je najednou větší a rozměrnější a kde má tolik času, kolik na odpálení míčku potřebuje.

V cyklistickém závodě jedou závodníci bezmála čtyřiašedesátiki­lometrovou rychlostí, přičemž je dělí pouhé centimetry. Divákovi se celá situace jeví jako mimořádně ošidná a cyklisté opravdu mezi se­bou mají jen milisekundové rozestupy. Sebemenší chyba může vést k hromadné nehodě. Jezdcům samotným však ve stavu intenzivního soustředění připadá, že se všechno pohybuje poměrně pomalu a mají dost prostoru i času na improvizaci a složité manévry.

Oslnivá je i rychlost mistrů bojových umění. Dělají tak rychlé po­hyby, že je necvičené oko ani nedokáže sledovat, a přitom jim se zdá, že je provádějí s téměř baletní rozvahou a elegancí, čemuž trenéři a in­struktoři rádi říkají uvolněná koncentrace. Pozměněné vnímání rych­losti se ve filmech jako Matrix vyjadřuje střídáním zrychlené a zpo­malené verze konkrétní akce.

Sportovci získávají své dovednosti, bez ohledu na vrozené vlohy, jedině léty praxe a trénování. Nejprve musí vynaložit intenzivní vě­domé úsilí a pozornost k osvojení si všech nuancí techniky a načaso­vání. V určitém okamžiku se však základní dovednosti a jejich nervo­vá reprezentace natolik vštípí do nervové soustavy, že se z nich stane téměř druhá přirozenost a k jejich provedení již není třeba vědomého úsilí či rozhodnutí. V jedné úrovni pracuje mozek automaticky, zatím­co v jiné, té vědomé, si utváří vnímání času, které je pružné a může se stlačit nebo natáhnout.

V šedesátých letech 20. století zkoumal neurofyziolog Benjamin Libet, jak v mozku probíhá rozhodování o provedení jednoduchých pohybů. Zjistil, že mozkové signály ukazující na akt rozhodnutí lze za­znamenat několik set milisekund předtím, než se dostanou do vědo­mí. Přeborník ve sprintu si tak může uvědomit, že pistole odstartovala závod, teprve po 490 nebo 550 metrech. Ze startovních bloků dokáže vyrazit za 130 milisekund, kdežto jeho vědomí potřebuje k zazname­nání odpalu 400 a více milisekund. Libet tvrdí, že přesvědčení běžců, že vědomě uslyšeli výstřel a hned nato vyběhli, je iluze, protože mysl „antedatuje“ zvuk pistole téměř o půl vteřiny.

Toto přeuspořádání času, jako je jeho zdánlivé zhuštění nebo pro­dloužení, vyvolává otázku, jaké je vlastně normální vnímání času. William James spekuloval, že náš úsudek o délce trvání, rychlosti vní­mání, závisí na tom, kolik „událostí“ dokážeme zaznamenat za danou časovou jednotku.

Mnohé naznačuje, že vědomé vnímání (přinejmenším vnímání zrakové) není souvislé, nýbrž sestává z oddělených okamžiků, na způ­sob okének filmového pásu, které se následně spojí a vytvoří dojem kontinuity. Zdálo by se, že při tak rychlých, automatických úkonech, jako je vrácení tenisového úderu nebo odpálení baseballového míčku, k tomuto rozkouskování času nedochází. Neurovědec Christof Koch rozlišuje mezi „chováním“ a „prožitkem“ a nabízí teorii, že „chování se děje plynule, kdežto prožitek je strukturován do samostatných inter­valů jako ve filmu“. Tento model vědomí by připouštěl jistý jamesov­ský mechanismus, jehož působením by se vnímání času mohlo zrych­lovat nebo zpomalovat. Koch uvažuje, jestli zdánlivé zpomalení času pociťované ve stavu nouze a při sportovních výkonech (nebo přinej­menším tehdy, když sportovec cítí, že je ve špičkové formě a v závo­du se mu daří) není dáno tím, že intenzivní pozornost má schopnost zkracovat dobu trvání jednotlivých snímků.

překlad Dana Balatková