Mathea je babička. Babka od vedle. Ten neviditelný druh lidí, kteří nějak existují, ale nikomu nechybí, když umřou. „Zjistí to, až z mých dveří bude vanout zápach, jako z toho přízemního bytu od Pakistánců.“ A u pokladny v supermarketu je jí jasné, že „prodavačka se sice na mě dívá, ale kdyby za deset minut přišla policie a ukázala jí mojí fotku, odpřísáhla by, že mě nikdy neviděla.“  Lidé přečkávající hodiny za hodinou v režimu neutrál. Kolik takových je třeba v jednom paneláku? Mnozí jsou apatičtí, jiní by rádi zkusilo něco jinak. Něčeho se chytit. Vrhnout se do dne. Většina z nich ale stejně na kraji ložnice zjistí, že vlastně neví, jak se do dne vrhá. Naše hrdinka zahání osamělost z části nesmyslnými výpravami do okolí svého domu, zčásti dost krutými vzpomínkami. Mimo byt jakoby ji něco táhlo k lidem všelijak zoufalým a zbloudilým. Občas si zarýmuje. Když se verš povede, zdá se jí svět přijatelnější. Po tříšti jednotlivých scének jakoby se někdy čtenář procházel bos. Melancholické minuty, ze kterých se skládají dny. Známe to ze svých životů,  ve kterých se snažíme sami sebe ujistit, že jsme tady byli s nějakým záměrem a že jsme něco skutečně neopakovatelného prožili.

Kniha vážná ve svém tématu, svobodná ve svém zpracování. Melancholicky hravá. Skotačivě bezvýchodná. Kdo zastrčil člověku do lebky tu mučivou představu o lidské jedinečnosti? Bez ohlednu na pokročilý věk hlavní postavy, napsala knihu jako svoji prvotinu třicetiletá autorka. I proto postrádá kýčovitý sentiment. I proto je tahle kniha o stáří vlastně energická a má švih. I když vlastně popisuje bezvětří, čekající na poslední vydechnutí: „Možná bych měla zhasnout, ale je to asi jedno. Ta s kosou vidí i po tmě. Najde si mě tak či tak.“