Knižní pól 1. 11. 2014

Začátkem září jsem při představování svazku tří esejů Milana Kundery Slova, pojmy, situace řekl, že nakladatelství Atlantis chystá další esejistický triptych nazvaný Zahradou těch, které mám rád. Tahle opět drobná, stostránková knížka už tedy vyšla a svůj název bohatě naplňuje. Kundera vypráví o spisovatelích a jejich románech a je to vlastně kniha-vyznání. Pro některé čtenáře může být překvapením, že součástí těchto portrétů a výkladů jsou i vzpomínky na setkání s některými z romanopisců. Tedy – jak se to někdy pojmenovává slovníkem vědy – jsou to úvahy a vyznání v kontextu.

Úvahy z knížky Zahradou těch, které mám rád byly napsány mezi roky 1989 a 2008 a všechny pak vyšly v roce 2009 v knize Une rencontre - Setkání. Kunderovými oblíbenci jsou jak klasici z historického panteonu, zejména François Rabelais a jeho dědic Anatole France, ale ještě cennější pro mne jsou vzpomínky na ty, s nimiž se Kundera setkal a mohl své představy o jejich tvorbě doplnit osobní zkušeností. Ta nemusí být vždycky vydařená, ale v Kunderově podání jsou to téměř aforistická svědectví o jednotě autorů a jejich děl. Velký román není lyrická vyvřelina, je to výsledek spolupráce imaginace a rozumu, a v tomhle, jak z Kunderova vyprávění plyne, si velcí romanopisci rozumějí. Příkladem tu je třeba setkání Kundery s mexickým spisovatelem Carlosem Fuentesem.

Třetí část Zahrady těch, které mám rád je úvaha postavená na Malapartem, na jeho románech Kaput a Kůže. Je to pocta Malapartemu, ale Kundera v ní míří dál. V závěru se dotýká – jako jeden z reprezentativních Evropanů – právě Evropy a jejího údělu. Promýšlí ho s podobnou náročností jako kdysi doma českou otázku. Dovolím si citovat, a protože považuji za nutné aspoň z části dostát Kunderovu požadavku na úplnost, vybral jsem pasáž ucelenou, bez vynechávek:

Nová Evropa se zrodila z obrovité porážky, která nemá v jejích dějinách obdobu: poprvé Evropa byla poražena. Evropa jako taková, celá Evropa. Poražena šílenstvím vlastního zla vtěleného do nacistického Německa, osvobozena poté Amerikou z jedné, Ruskem z druhé strany. Osvobozena a okupována. Říkám to bez ironie. Obě ta slova jsou přesná. V jejich spojení spočívá jedinečný ráz situace. Existence odboje partyzánů, kteří se bili všude proti Německu, nemění nic na podstatném: žádná evropská země (mluvím o Evropě od Atlantiku až k baltským zemím) se neosvobodila vlastními silami. (Žádná? Přece jen. Jugoslávie. Svou vlastní armádou partyzánů. To je důvod, proč musela být srbská města bombardována americkými letadly v roce 1999 během dlouhých týdnů: aby byl vnucen, se zpětnou platností, i této části Evropy statut poraženého.)

Kunderovy eseje Zahradou těch, které mám rád, i když jsou plné lásky k literatuře, nehladí po srsti.

Andrea Sedláčková je dnes nepřehlédnutelná filmová režisérka, připomenu aspoň její poslední film Fair Play, příběh o lidech z československého vrcholového sportu, kteří se zapletli s dopingem. Nemůžu jednoznačně říct česká režisérka, protože žije i dnes na střídačku v Praze a Paříži, kam se rozhodla emigrovat v létě 1989. Tedy v době, kdy to záhy poté vypadalo jako holá zbytečnost.

Teď jí vyšla první knížka – autobiografie Moje pařížská revoluce. Hlavním tématem je právě to, proč a jak se rozhodovala pro emigraci a také proč se nakonec hned po listopadu nevrátila.

Je to zvláštní, ale o více než generaci mladší Sedláčková potvrzuje právě v předešlé knize Kunderou vzpomínaný postoj Věry Linhartové k emigraci. Ten překvapivě jen okrajově souvisí s politikou, natož s režimem. Linhartová totiž na začátku devadesátých let na kongresu o exilu pořádaném Francouzským institutem v Praze řekla: Spisovatel je především svobodný člověk a povinnost chránit svou nezávislost vůči všem nátlakům je pro něho to hlavní. A nemluvím jen o nesmyslných nátlacích, které se snaží prosadit nepřátelská moc, ale i o nátlacích, které je obtížné nevyslechnout, protože jsou vyvolány nejlepšími úmysly a dovolávají se citu povinnosti vůči rodné zemi. Linhartová to říká jasně – jde o volbu svobody v tom nejširším slova smyslu, včetně volby jazyka.

Andrea Sedláčková vypráví o tom, jak pro ni tahle volba byla těžká. Moje pařížská revoluce je kniha o nejistotě a o schopnosti a taky troše štěstí, jak tuhle nejistotu ustát a co dělat po 17. listopadu – právě ten den jí totiž Francouzi udělil status azylanta. Asi byla poslední. Blíží se půlkulaté výročí listopadu 89 a vyjde jistě plno vzpomínek, svědectví, už teď se ta vlna zvedá v médiích. Tahle knížka by se v ní neměla utopit – je otevřená, pochybovačná, nesoudí, je to v ní samý otazník. Zajímavé jsou dopisy z té doby. A jeden z nejhnusnějších útoků proti sobě Sedláčková popsala věcně a stručně. Jistý ve Francii žijící Petr o ní na začátku roku 1990 začal v Praze říkat, že byla do Francie vysazená Státní bezpečností. Andrea udělala jedinou rozumnou věc – setkala se s ním a zeptala se ho, proč to o ní říká, jaké k tomu má důkazy. On jí na to řekl, že si to prostě myslí. A že to bude říkat dál.

Knihu Andrey Sedláčkové Moje pařížská revoluce vydalo nakladatelství Prostor.

Jiné výročí, také připomínané státním svátkem, už proběhlo, ale ke knize Vratislava Vaníčka Svatý Václav. Panovník a světec v raném středověku se dostávám až teď. Je to totiž náročná historická práce, cennější o to, že se zabývá nejen knížetem, ale celým obdobím prvních Přemyslovců, před Václavem a po Václavovi, přitom velice podrobně v kontextu celé tehdejší Evropy. Ono to ostatně jinak nejde, když – jak píše Vaníček opatrně – se dodnes literatura nemůže shodnout, proč právě kostel svatého Víta kníže Václav založil. Svatý Vít byl totiž sicilský světec, navíc prý sedmiletý chlapec, a se Slovany, natož Čechy nic společného neměl. Ale asi to k českým dějinám patří – o hlavním křesťanském chrámu v zemi nevíme, proč je zasvěcen právě téhle postavě.

Vaníček vehementně polemizuje s již zesnulým Dušanem Třeštíkem a jeho pojetím, že teprve Boleslav byl strůjce státnosti. Ale k Boleslavovi je překvapivě shovívavý – nelze totiž – pochopitelně – rekonstruovat přesně, co a jak se ve Staré Boleslavi odehrálo, a je možné, že vliv a zásah Boleslavových lidí nemusel být předem připraven. Dějiny tehdy ostře zatočily, otazníky zůstávají. Jen jeden, zdá se, byl odstraněn. Mnohem pravděpodobněji než v roce 929 se boleslavská vražda odehrála sice ve stejný den, 28. září, ale až v roce 935. Vaníček připomíná, že pak nešlo jen o Václava – nastalo vybíjení Václavových věrných.

Knihu Vratislava Vaníčka Svatý Václav. Panovník a světec v raném středověku vydalo nakladatelství Paseka.

Historii nesvatou, novější, průmyslovou přibližuje neobvyklá kniha Fenomén ČKD. Jeden z nejsilnějších českých podniků přežil transformaci v devadesátých letech, leckteré výroby zrušil, ale nakonec zůstává významnou firmou, která dokáže konkurovat svými komplety hlavně v energetice. Ovšem nemá to lehké, protože její hlavní odbytiště jsou na východě a v muslimských zemích.

Knihu Fenomén ČKD připravil s řadou spoluautorů editor Hynek Stříteský a hlavní pozornost je kromě začátků věnována 20. až 40. letům 20. století. Asi nejpoučnější je takzvaná direktorská krize v polovině 30. let, kdy správní rada vedená známým bankéřem Preissem nedokázala vyřešit dvojvládí a nechávala ve funkci nečinného ředitele a zároveň i zřejmě psychicky nepříliš stabilizovaného ambiciózního náměstka. Společenské ohledy mezi tehdejšími supermanažery málem ČKD položily.

Kniha Fenomén ČKD je i pro dnešek hodně inspirativní. Vydalo ji nakladatelství Mladá fronta ve spolupráci s Národním technickým muzeem.