Zahradou těch, které mám rád

Esejistická kniha Milan Kundery, kterou s upřímnou vřelostí pojmenoval Zahradou těch, které mám rád (Atlantis, 2014), obsahuje texty pocházející z let 1989 až 2008. Spolu s jinými úvahami vyšly ve Francii jako Une rencontre (česky Setkání). Eseje se týkají umění románu. Kundera považuje román za nejevropštější umění, jež dovede odhalit na lidském životě to, co jinak nelze uvidět. Promlouvá rovněž o životě v emigraci a vzdává poctu lidem, jež neváhali jít proti vládnoucí blbosti. Ti všichni pro Kunderu tvoří zahradu těch, které má rád. Autor knihu rozdělil na tři části. První z nich je zábavné „divertimento“ na počest spisovatele Anatola France. V něm se autor zamýšlí nad černými listinami, na kterých se často neprávem ocitali a ocitají někteří umělci. V této souvislosti Kundera rovněž provádí brilantní analýzu Franceho románu Bohové žízní, u něhož vyzdvihuje nejen přítomnost humoru jako posledního útočiště lidskosti, ale též zachycení nesnesitelně banální každodennosti v kontrastu k nesnesitelné dramatičnosti francouzských dějin. Druhou část knihy tvoří příležitostné texty. Autor se v nich potkává a zamýšlí s Věrou Linhartovou, Škvoreckými, Federicem Fellinim a mnoha dalšími jemu blízkými umělci. V poslední části Kundera provádí rozbor dvou románů Curzia Malaparta a vysvětluje vlastní vztah k románovému modernismu. Kunderu na literatuře vždy zajímá nejprve život, potom teprve literatura jako umění. Anatole France je mu příkladem, jak snadno se člověk během života potácí mezi zlatými a černými seznamy obdivovaných a zavržených. Věra Linhartová zase zosobňuje pozitivní zkušenost exilu, kdy je člověk otevřený novým možnostem. A milovaný Fellini patří k těm, kterým Kundera vzdává poctu, že neváhali jít proti vládnoucí blbosti, přestože v boji za film jakožto umění nakonec prohrál s filmem jakožto nástrojem oblbování. Svazek vychází po páté autorově esejistické knize Slova, pojmy, situace (Atlantis, 2014), jež částečně také zahrnuje texty ze Setkání. Pařížské nakladatelství Gallimard vydalo ještě Kunderovy esejistické knihy Umění románu, Zrazené testamenty a Opona. Autor žije ve Francii a své nové knihy z pochopitelných důvodů nesvěřuje českým překladatelům. Ve vlasti proto publikuje vzácně, většinou kratší texty. Český překlad by možná mohl být na některých místech pozměněn, ale z hlediska sdělení myšlenky je autor vždy přesný. Paní Bovaryová by se rovněž dala opravením nejedné věty vylepšit, ale kdo by vlastně chtěl takového „vylepšeného ne-Flauberta“ číst?