Knižní pól 10. 1. 2015

Přece tady nebudeme sedět nasucho – říká Ladislav Horáček Petrovi Placákovi a podle téhle více než dvojsmyslné věty je pojmenovaná celá kniha, ve které se Placák vyptává a Horáček odpovídá a vypráví historky. Ladislav Horáček založil v prosinci 1989 nakladatelství Paseka. A protože o Pasece k jejímu čtvrtstoletí dnes ve Víkendové příloze ještě uslyšíte, vybral jsem jako úvod několik novinek právě z Paseky.

S Ivanem Beránkem a dalšími přáteli a zároveň spolupracovníky sdílí Ladislav Horáček zálibu v historii. Ta je hlavní ediční náplní Paseky a vrcholem jsou loni dokončené devatenáctisvazkové Velké dějiny zemí Koruny české. Za tímhle mimořádným dílem však stojí další knižní řady, dnes už také mnohosvazkové.

V roce 2002 v Pasece vydali reedici pětisvazkové Zmizelé Prahy z druhé poloviny čtyřicátých let. To byl začátek stejnojmenné edice novodobé, která začala nejdříve v podobě dodatků skládat do tematické řady historii Prahy z nejrůznějších pohledů. Jestli dobře počítám, je to nyní už dvacet svazků. Zatím poslední je třetí díl Nádraží a železniční tratě od Iva Mahela, předcházely mu Trolejbusy a trolejbusové tratě od Jana Arazima, Bojiště a barikády Pražského povstání od Tomáše Jakla a Vojsko a vojenské objekty od Zdeňka Míky. Pro celou řadu Zmizelé Prahy je charakteristická rozsáhlá obrazová část, obvykle s mnoha unikátními fotografiemi. Ta je ale vždy uváděna zasvěcenou studií o daném fenoménu.

S úspěchem Zmizelé Prahy napadlo Horáčka pokračovat celostátně a tak vznikla podobně koncipovaná edice Zmizelé Čechy, Morava, Slezsko. Ta už se blíží dokonce k osmdesátému svazku. Jednotlivé knihy jsou věnovány většinou městům, ale někdy také oblasti jako například Vltavotýnsko, Západní Krušnohoří nebo Střední Šumava. Každá z knih má svého autora, kolektivní dílo tvoří z edice teprve společenství autorů. Zatím poslední publikací v této řadě je třetí díl Brna s podtitulem Průmyslové město. Napsal ho Aleš Vyskočil, který dává důraz na udivující dynamiku rozvoje Brna od druhé poloviny 18. století a do historického kontextu řadí i útlum po roce 1989 jako znak konce jedné epochy a začátek nové, neodhadnutelné. Podobně jako nebylo jisté v roce 1764, zda uspěje první brněnská textilní manufaktura na severním předměstí, na místě dnešní Lidické ulice. Ta manufaktura totiž byla státní a předtím se ji nepodařilo rozjet ani v Jihlavě, ani poté v Kladrubech nad Labem. Povedlo se to teprve v Brně, hlavně díky přispění brněnských obchodníků. Jeden z nich, Johann Leopold Köffiller, ji pak v roce 1781 od státu převzal, vybudoval z ní na tehdejší dobu úspěšný podnik, ale po deseti letech ji musel zavřít. Kvůli dluhům, ale také kvůli silné konkurenci, která v Brně mezitím vyrostla.

Paseka se věnuje i beletrii, jejím nejúspěšnějším českým autorem je Petr Šabach. Vladimír Pistorius po svém nástupu v roce 1999 však prosadil i překlady a tak Paseka uvádí od té doby nejen díla hvězd jako Salman Rushdie a Vladimir Nabokov, ale i nové autory. Jedním z nich je Nicolai Lilin, sibiřský Rus vyrostlý v Podněstří, který sloužil ve speciální jednotce v Čečensku, pracoval v ochrankách a pro tajné služby. Dnes žije v Itálii a píše z těchto prostředí úspěšné knihy. Dech tmy je v pořadí třetí, kterou mu Paseka vydává. Její hrdina už je z armády venku, ale moc si nepolepší – dostane práci v ochrance někdejšího generála KGB a úspěšného podnikatele. Je to tedy thriller, ale od těch amerických se liší tím, že není vymyšlený, vychází z toho, co autor zažil. Čtení stejně napínavé jako mrazivé. Dech tmy přeložila Helena Lergetporer.

Druhým autorem, kterého Paseka objevuje českému čtenáři, je Argentinec Ricardo Piglia, ročník 1941. Jeho román Umělé dýchání z roku 1980 patří mezi vrcholné argentinské prózy uhrančivou kombinací fikce a reality. Ta byla v té době v Argentině děsivá: vojenská diktatura z let 1976 až 1983 má na svědomí na třicet tisíc nezvěstných a traumatizuje i dnešní liberálně peronistickou Argentinu. V Umělém dýchání však českého čtenáře čeká i jedno přitažlivé téma: polský emigrant Tardewski, jakási kamufláž spisovatele Witolda Gombrowicze, tu rozvíjí teorii o setkávání Franze Kafky s Adolfem Hitlerem. V Praze v kavárně Arco někdy v letech 1909 a 1910. Umělé dýchání je intelektuální román, ale zároveň zábavný a napínavý, a nejde na něj nalepit cedulku s nápisem magický realismus. Je to mimořádně chytrý, ale i mimořádně čtivý příběh.

Román Ricarda Piglii Umělé dýchání přeložil Jan Hloušek.

Dnešní výběr z Paseky uzavřu knížkou, kterou jsem připomněl na začátku: bilančním knižním rozhovorem Petra Placáka s Ladislavem Horáčkem nazvaným Přece tady nebudeme sedět nasucho. Horáček nezapře trénink hospodských debat, v nichž se probere všechno, hlavní Horáčkovou kvalitou je ale přímočarost a otevřenost. Prozrazuje na sebe a z provozu nakladatelství všechno. I to, co by každý marketingový odborník doporučil alespoň vynechat, když ne rovnou vyložit jinak, než to doopravdy bylo. Ale protože Horáček neuhýbá, jsou jeho historky malým nakladatelským dějepisem a zároveň krásným příběhem šťastné umanutosti. Ladislav Horáček se totiž do knih zamiloval, podobně jako se zamiloval do díla Josefa Váchala a jako má rád českou historii. Kdosi jednou navrhl označit Horáčka a jeho nakladatelství Paseka za národní kulturní poklad. Poslechněte si tedy Horáčkovo krédo, které knihu Přece tady nebudeme sedět nasucho uzavírá: Podle mne nemůže čtení nic nahradit. Ani cestování, ani nic jiného nedá člověku tolik jako kniha od autora, který v daném místě vyrostl a který tam žije, je prodchnutý místní kulturou, místním způsobem uvažování a podobně. Já nemusím vůbec cestovat, mně stačí číst. Peníze musí být vždy prostředkem podnikání a nikdy jeho cílem. Pokud někdo podniká, aby vydělal hodně peněz, a kromě nich po sobě nic nezanechá, žil zbytečně. Tolik nakladatel Ladislav Horáček v knize Přece tady nebudeme sedět nasucho.