Knižní pól 21. 2. 2015

Víte, proč se pražský Albertov jmenuje Albertov? Kdybychom byli nějakou německou nebo anglosaskou zemí, pravděpodobně byste se nespletli, kdybyste hádali nějakého vévodu. Jenže Česko sice občas i dnes koketuje s modrou krví, ale podobně jako Francouzi si váží i vlastní krve červené. Ostatně národní obrození, tedy národní revitalizace, abych použil dnešní slovník, čerpalo hlavně ze síly neurozených. Patřil k nim také Eduard Albert. A po něm je pražský Albertov od roku 1905 pojmenován. Posluchači-lékaři tohle jistě vědí – ovšem Albertův životopis patří k příběhům tak charakteristicky českým, že zaslouží známost větší než jen mezi jeho profesními kolegy.

Kdo byl Eduard Albert, dočtete se ve stejnojmenné knize Heleny Kokešové. Eduard Albert se narodil v rodině hodináře a městského důchodního ve východočeském Žamberku. V šedesátých letech 19. století vystudoval lékařskou fakultu vídeňské univerzity. Po habilitaci z chirurgie se stal přednostou chirurgické kliniky v Innsbrucku a po nezdařeném pokusu odejít do Prahy se stal v roce 1881 přednostou 1. chirurgické kliniky ve Vídni. Helena Kokešová si těchto dvou Albertových kariérních křižovatek všímá podrobně a ukazuje, jak důležité bylo pro Albertův postup jeho společenské působení a tedy i zákulisí. Do Prahy se Albert nedostal, protože pro Čechy byl příliš spjatý s Rakouskem, i když o jeho národním cítění nemohlo být pochyb. Komentář z německého odborného tisku mluví za vše: Nepochopujeme Čechů, mají kandidáta světového jména pro stolici chirurgie v Praze, a kandidují člověka neznámého jména.

Ve Vídni pak Albert v kandidatuře na prestižní místo uspěl nejen svou už tehdy mezinárodní pověstí, ale kromě jiného i proto, že rozhodující slovo měl při jeho jmenování ministerský předseda Eduard Taaffe. S ním se Albert znal a přátelil v době innsbruckého působení, Taaffe byl tehdy tyrolským místodržícím. Albert byl jmenován, přestože neměl při doporučení většinovou podporu v odborné komisi.

Eduard Albert byl nejen uznávaným chirurgem a vynikajícím učitelem, na jehož přednáškách bylo narváno, ale žil intenzivně českou literaturou, překládal české básníky do němčiny a sám také psal. Ve Vídni působil ve prospěch české politické emancipace, zároveň považoval monarchii za přirozený stav a česko-německé nepřátelství mu bylo cizí. Přátelil se kromě jiných s Jaroslavem Vrchlickým a s Janem Gebauerem, blízko měl k Masarykovi a realistům.

Pokud vás cesty zavedou do Žamberku, najdete tam v areálu vily postavené Albertem i dnes léčebný ústav Albertinum, který vznikl v roce 1905 jako první sanatorium pro léčbu tuberkulózy v českých zemích.

Knihu Heleny Kokešové Eduard Albert (1841–1900). Český intelektuál ve Vídni vydalo nakladatelství Vyšehrad v edici Velké postavy českých dějin.

Českým příběhem je také vzpomínková kniha Jaroslavy Vondráčkové Mrazilo – tálo.

Je to příběh spisovatele Jiřího Weila, autora především dvou známějších knížek, románů Moskva–hranice a Na střeše je Mendelssohn. První přinesl v roce 1937 výrazné literární svědectví o tom, že v Sovětském svazu nefunguje všechno tak, jak sovětská propaganda tvrdí a jak si to evropští levicoví intelektuálové představují. Sovětskou realitu totiž Weil zažil na vlastní kůži a měl zřejmě velké štěstí, že neskončil v gulagu. Druhý román patří k Weilovým prózám o holocaustu. Ten zažil v protektorátu a transportu unikl fingovanou sebevraždou.

Jiří Weil byl celý život člověkem v ohrožení, přesto se nejrůznějšími nepřízněmi nedával udolat. A Vondráčková ho ve svém vyprávění zachycuje způsobem, který připomíná dobu okouzlených optimistů z okruhu Devětsilu, jehož byl kromě jiného Weil také členem. Je to krásné osobní svědectví, které si nehraje na vlastní důležitost, však si poslechněte, jaká byla podle Vondráčkové dvacátá léta: Ohromující pocit svobody opelichával, vlajkosláva oslav ustávala. A my vplouvali v svět nových objevů, nových hodnot, nových slov, my vplouvali do toho moderního. Ale ještě často a často žili jsme někde dole v proporcích fin de siècle, ba roku 1870.

A nebo dále: Různé skupiny se v různých lokálech jen hemžily, a to nejen v těch několika českých kavárnách, ale i v Edisonce a v Alfě na Václavském náměstí, kde se scházeli „muži Prager Presse a Prager Tagblattu“. Všude byla trochu odlišná atmosféra – chápal jsi – nechápal – jak kdo. Ta pražská atmosféra nás všechny spojovala, ta snaha, aby žádné jaro, žádný podzim marně neuplynul. Někdy to bylo nadmíru bojovné, útočné, ale hned zase smířlivé a důvěřivé a pořád se na něčem participovalo. Říkáme si teď kolikrát: Bylo to trochu jinak, než literární kritici líčí. Zdůrazňují teď jen šachové krále a všechno to, co přesahovalo tenkrát normál, pěšce neberou v úvahu, rozmetá se podhoubí, rozfoukává se atmosféra. Snad je to snadnější. Ale bez pěšců není ta pravá hra. Ať už to tenkrát bylo tak či onak, fakt zůstává: bylo nám v tom tak útulně, družně.

Kniha Jaroslavy Vondráčkové Mrazilo – tálo s podtitulem v závorce (O Jiřím Weilovi) vydalo nakladatelství Torst – ve stejné edici jako loni rovněž pozoruhodné vzpomínky stejné autorky Kolem Mileny Jesenské.

Třetím životopisem z dnešního výběru je kniha Jana Bernarda Jan Němec. Enfent terrible české nové vlny. Díl. I. 1954–1974.

V Janu Bernardovi má Jan Němec vyvoleného autora, těžko říct, jestli by někdo jiný dokázal takhle spojit odbornou erudici, publicistickou připravenost a zároveň dobrý vztah s režisérem, který je pro takovou práci nezbytný. Bernard je důsledný v co nejúplnějším shromáždění dokumentů a nepouští se do žádných spekulací, ani do beletristických poloh. Napsal podrobnou kroniku Němcova života a tvorby, ale zahrnul do ní i všechny dosažitelné okolnosti a souvislosti. Kniha tak vypráví nejen příběh o Janu Němcovi, ale je i jedním z klíčů k pochopení toho, co se v Československu od padesátých let 20. století dělo.

Biografii Jana Bernarda Jan Němec. Enfent terrible české nové vlny. Díl. I. 1954–1974 vydala ve svém nakladatelství Akademie múzických umění v Praze.

A nakonec tu mám publikaci výjimečnou autorsky i nakladatelsky. Ilona Švihlíková už je respektovaná ekonomická analytička, která odmítá vykládat ekonomiku bez souvislostí, jako trh, jenž všechno vyřeší. Po monografii Globalizace a krize vydala nyní druhou knihu nazvanou Přelom s podtitulem Od Velké recese k velké transformaci.

Co chce Ilona Švihlíková v knize popsat, říká v úvodu naprosto jasně: Nic není takové, jako bývalo. Může to ale být takové, jako nikdy. Pokusme se proto pochopit, co se děje s naším světem. A svou knihu uzavírá výzvou, protože je přesvědčená, že člověk nemá právo hrát si jen na pasažéra: Svět, který jsme znali, končí. Je i na nás, zda neskončíme s ním.

A někde uprostřed knihy najdete i důležitou pasáž týkající se demokracie. Podle Ilony Švihlíkové demokracie, která nemá páky na ekonomiku – což je dnes fakticky největší problém západního světa s jeho globálními korporacemi – nemá smysl. Ale zároveň upozorňuje, že participativní demokracii nelze zavádět zbrkle, příkazy a zákony.

Nakladatelská výjimečnost této knihy spočívá v tom, že vydavatel je slovenský a jmenuje se trochu zvláštně: Inaque.  A o co jde, opisuji z webové prezentace:

Inaque.sk je kultúrno-spoločenský internetový magazín. Jeho hlavným cieľom je priniesť inovatívny, otvorený a kritický pohľad na svet, ktorý presahuje každodennú banalitu slovenskej reality.

Zatím poslední knížkou z www.inaque.sk v českých knihkupectvích je tedy v češtině vydaná publikace Ilony Švihlíkové Přelom.