Knižní pól 28. 3. 2015

I když v knize Josef Sudek v rozhovorech a vzpomínkách najdete jen 20 fotografií včetně té na obálce a ani jednu od Josefa Sudka, jejím otevřením jako byste se ponořili do starého alba, do rodinné kroniky, do intimního památníku, který nastartuje vaši obraznost. Nejproslulejší český fotograf totiž v publikaci Josef Sudek v rozhovorech a vzpomínkách ožívá prostřednictvím asi osmdesáti lidí, které okouzlil nejen dílem, ale i skromností, přímočarostí, jako člověk, který si na nic nehrál.

Historik umění František Dvořák se se Sudkem seznámil především díky společným přátelům, malířům Emilu Fillovi a Františku Tichému. Dívá se na Sudka dvojí optikou, v níž spojuje charakteristiku uměleckou a obyčejnou lidskou, nechává Sudka stát na zemi, protože Sudek nepotřebuje monumentální piedestal, ale porozumění. Dvořákova charakteristika Josefa Sudka zní takto: Citáty jeho výroků otištěné při různých příležitostech mohou vyvolat dojem člověka filosoficky založeného. Byla v něm pouze zdravá lidová moudrost a zvlášť vyvinutý cit pro krásu. Krásu přírody a reálných předmětů neviděl v její hmotné existenci, ale zajímalo jej jedině její přepodstatnění ve výtvarné dílo.

Josef Sudek nesčetněkrát odpovídal na otázku, jestli je fotografie umění. V roce 1963 řekl: O to se přou lidi padesát let. Žádný přesně neví, kam s tím. Do grafiky to nepatří, do malování taky ne. Ale kdyby to bylo jen řemeslo, tak by se to už za těch padesát let definitivně vyjasnilo. Fotografie se stává soběstačnou věcí. To znamená, že ze stavu, kdy byla ovlivňována, se dostane do stavu, kdy bude ovlivňovat ostatní druhy umění.

K tomu po dalších padesáti letech můžeme doplnit, že na téhle podstatě nezměnila nic ani digitální fotografie. Snad jen to, že vliv fotografie na další druhy umění a vůbec na vnímání světa je čím dál větší.

Kniha Josef Sudek v rozhovorech a vzpomínkách je mimořádným sborníkem, v němž můžete najít také odpověď na otázku, k čemu je dobré umění, a možná vás četba inspiruje i k nějakému novému vidění. Rozptýlené texty sebrala a připravila k vydání Adéla Petruželková a vydalo je nakladatelství Torst.

Shodou okolností vyšla v českém překladu podobná pocta jinému velkému autorovi, ovšem ze světa úplně jiné imaginace. Jmenuje se Přátelé Nadace s podtitulem Povídky k poctě Isaaca Asimova. Sestavil ji Asimovův přítel a editor asi 3000 sci-fi antologií Martin H. Greenberg.

Proč jsem ke sborníku o Josefu Sudkovi vybral právě tuhle knihu? Greenberg totiž do antologie Přátelé Nadace zařadil i sedmadvacet vzpomínek na Asimova. Z nich přesvědčivě plyne, co dvě tak rozdílně zaměřené velké osobnosti spojovalo: skromnost. Skromnost i při vědomí, že jsou ve svých oborech autoritami a mistry. Asimov, jak ze vzpomínek plyne, si stejně jako Sudek nehrál na celebritu. Neodmítl nikoho, kdo za ním přišel, uměl povzbuzovat, zajímal se o ostatní a byl vždycky veselým duchem setkání sci-fistů. V jedné ze vzpomínek se dočtete: Jestli chcete Isaaca poznat, slyšet jeho hlas, pochopit jeho myšlení – stačí jen číst. Téměř cele se svěřil papíru. To slůvko téměř je důležité. O žijícím člověku Isaac nikdy nenapsal křivé slovo. Nebyl žádná Pollyanna a jistě by se našli lidé, kteří mu ublížili. Ale nikdy nepoužil svůj talent a vlivné postavení k tomu, aby někomu ublížil. Ani slovem. Myslím, že ho to nikdy ani nenapadlo. Také nesvěřil papíru svoji nekonečnou laskavost a obrovskou velkorysost. Je pravda, že se chlubil počtem napsaných knih. Chvástal se svou sexuální zdatností, přestože to byl velice věrný manžel. Ale nikdy se nezmínil o tom, jak věrně pomáhal kolegům spisovatelům.

Asimov se i při svém ohromném díle vymykal americkým zvyklostem: nikdy neměl svého agenta. Zvláštní přitom také je, že se za života nedočkal žádné filmové adaptace. Napsal v nepřerušené měsíční řadě 399 článků pro časopis The Magazine of Fantasy & Science Fiction. Když psal čtyřstý, prohlásil, že to nezvládne a odmlčel se. Definitivně. Případné je srovnání s Leonardem Bernsteinem, nejen proto, že oba pocházeli z evropského východu, že je věkově dělili jen dva roky a oba zemřeli ve dvaasedmdesáti. Z dějin americké kultury nelze odmyslet Bernsteinovu West Side Story a zrovna tak je její součástí Asimovova Nadace. Tlustou knihu Přátelé Nadace s podtitulem Povídky k poctě Isaaca Asimova vydala společně nakladatelství Argo a Triton v překladu Zdeňka Uherčíka. Dvě ze tří Asimovových povídek do knihy také zařazených přeložila Veronika Volhejnová.

Nakladatelství Kniha Zlín vsadilo podobně jako Host před časem na Seveřany a uspělo s Nesbovými thrillery. V jeho stínu však vydává i další sice méně nápadné, ale velmi dobré severské prózy. Do Finska sáhlo po Anttim Tuomainenovi a vydalo jeho krimi Léčitel, která ve Finsku dostala výroční cenu žánru. Teď Kniha Zlín vydala další Tuomainenův thriller Moje temné srdce. Pod romantickým názvem najdete příběh jak z učebnice psaní bestsellerů. Třiatřicetiletý Aleksi chce po dvaceti letech dostihnout vraha své matky. Měl by to být úspěšný podnikatel, u něhož se Aleksi nechá zaměstnat jako správce venkovské rezidence. Jenže jak už to v severských prózách bývá, je to nakonec všechno trochu jinak, tady dokonce tak překvapivě, že by to možná takhle rafinovaně nevymyslel ani Alfred Hitchcock. Tím chci říct, že kniha je až do konce pod napětím, na deštivý víkend ideální společník. Psychothriller Anttiho Tuomainena Moje temné srdce přeložil Vladimír Piskoř.

Kniha Zlín ale pátrá i v jiných žánrech a v české premiéře uvádí také prózu švédského herce, později dramatika a teprve poté prozaika Jonase Karlssona Místnost. To je úplně jiná káva než detektivky. Místnost je novelka v duchu Franze Kafky, příběh úředníka, o němž od první chvíle nepochybujeme, že je to sebestředný pomatenec. Jenže tenhle podivín není obyčejná kancelářská myš. V úřadu, kde pracuje, objeví místnost, kterou nikdo jiný nevidí. A v té chvíli se rozjíždí kolotoč absurdit, a čím rychleji se točí, tím je jízda pro čtenáře zajímavější. Uhraje vypravěč svou verzi světa, nebo ho čeká osud Josefa K.? Novelu Jonase Karlssona Místnost přeložila Linda Kaprová.

Nakladatelství Havran si k vydání vybírá to, čemu se dá říkat špeky. V edici Kamikaze uvádí světové autory známé, jako Bergmana nebo Esterházyho, ale i spisovatele, o nichž zatím vědí jen fajnšmekři. K takovým patří Fin Juha Seppälä, i když jeho pozoruhodný freskovitý román Mr. Smith je už třetím českým překladem. V Mr. Smithovi si Juha Seppälä hraje se dvěma časovými rovinami – jedna je současná, druhá patří do doby po bolševické revoluci. Hlavní postavy obou pásem jsou spojeny rodem, jde o dědu a vnuka. Děd se pohyboval mezi Ruskem a Finskem v době kdy Vyborg na Karelské šíji byl ještě finským městem Viipuri. Vnuk žije ve Finsku s facebookem a twitterem. Po dědečkovi zůstal a byl objeven autobiografický román, v němž jako by autor předvídal i vnukovu budoucnost. Román Mr. Smith by se dal označit jako magický realismus po finsku, ale mnohem blíž má k imaginaci současné Evropy, třeba k románu Rakušana Roberta Menasseho Vyhnání z pekla, který vyšel česky předloni. Z vytrácející se identitou jako by ji evropští spisovatelé stále více hledali právě prolínáním času.

Román Juhy Seppäläho Mr. Smith přeložil také Vladimír Piskoř.

Z české beletrie dnes doporučím drobnou knížku Kateřiny Piňosové Vnitřní cestopis. Je to zvláštní, surrealistický deník psaný v desetiletí od roku 2002, bohatě provázený jedinečnými autorčinými obrazy. Především v nich, ale i v textu jsou obsaženy mexická zkušenost a indiánské inspirace. Václav Cílek však v doslovu připomíná, že jiná, nezvyklá kultura a imaginace byly v tvorbě Kateřiny Piňosové obsaženy ještě před jejím odjezdem za Atlantik. Sny a představy jako by přicházely z budoucna a nemá velký smysl pokoušet se o vysvětlení. Prostě to tak je. Záleží jen na čtenáři, jestli se naladí.

Vnitřní cestopis Kateřiny Piňosové vydalo nakladatelství Dybbuk.