Je mu osmapadesát a žije v chudinské čtvrti v Los Angeles. Je černoch, tedy Afroameričan. Sokrates je praktik a rytíř ulice. To víc jak čtvrtstoletí basy mělo na jeho psychičku asi víc vlivů, ale ten důležitý pro tuhle knihu příběhů je, že by se člověk měl polepšit, ovládat, neměl by se chovat špatně ke druhým, že by je měl mít, pokud si to zaslouží, v úctě, a že by jim měl podat pomocnou ruku. Jo, kniha Proti přesile je kniha vlastně mravoučná, plná příběhů, kterak může člověk člověku pomoct k tomu, aby pochopil, co to znamená chovat se špatně, proč je to špatně a taky jak si nenechat všechno líbit od lidí, kteří někde poztráceli těch pár základních přikázání, který odlišujou člověka od zvířete. A to i v mizerných podmínkách, kde se vybírají koše, odvážejí plechovky od piva do sběrny a kde vás každou chvíli může někdo okrást a přizabít. Uprostřed toho všeho stojí Sokrates, kriminálník, který se bojí svojí vlastní síly, který ví, kam násilí vede a snaží se prostor kolem sebe zevangelizovat k tomu, aby se z černých bratrů nestala jen smečka vrčících a hryzajících psů. Ví, že bída žene vlky z lesů ven, ví, ale taky, jak to v mnoha černošských rodinách chodí. Jak se chlapi dokážou naparovat a frajeřit, jak chybí respekt ke druhými, úcta i sebeúcta, jak dokážou chlapi zacházet se ženskýma. Prostě - tohle není žádná pozitivně diskriminační brožura nějaké x-té neziskovky, kde se parta bílých vysokoškoláků snaží mluvit do chodu černých ulic. Sokorates Fortlow jde na to pěkně odspoda. Nad tímhle apoštolem se vznáší černé sukno vraždy nadoživotí. Starej polepšenej hříšník, který zná slabá místa všech těch pouličních drsňáků. Zní to jako barvotiskový kýč svatého obrázku - ale ty příběhy knihy na vás působí úplně jinak. Když si chce s jedním z nich vážně promluvit o budoucnosti, zcela bez sentimentu ho hned zkraje zmlátí, s jasnou znalostí toho, že teprve od té chvíle bude dotyčný skutečně poslouchat, co mu říká. Mimochodem jde o to, že jeden černoch terorizuje druhé a jej třeba ho dostat z města. Což mu Sokrates a parta kolem něj nastíní tak, že pokud ho ve čtvrti zítra před setměním uvidí, zabijou ho. Jasně, není to zrovna typicky kostelní evangelizace, ale vyřčena se Sokratovou autentickou autoritou funguje jak má. Když Fortlow chytne malého zloděje, donutí ho - pochopitelně že bez pár facek to nejde - k tomu, aby svůj lup - kohouta, kterého předtím utloukl - u něj doma oškubal, vykuchal a uvařil z něj jídlo. Jiného černošského mladíka, který dělá haura v hospodě, taky pěkně rozebere - šustí totiž na baru penězi, které ukradl v okolí, čímž jednak do budoucna opět zhoršil pověst všech bratrů a navíc - tu ztrátu, kterou např. obchodníkům způsobil si oni naženou tím, že některé zboží zdraží...no a když na zastávce nočního autobusu vidí, jak jeden ženáč, kterého  zná, bezostyšně klátí v exteriéru nějakou jinou holku než svojí ženu, v přiléhavém rozhovoru mu přesně vysvětlí, jak svinsky se chová - vůči té holce, vůči své ženě, vůči synovi a koneckonců i vůči Sokratovi, který se na to všechno musí dívat...Ta pouliční léčba se neobejde bez pěstí, bez pohrůžek, bez tvrdohlavosti a bez každodenního riskování...Aby bylo jasno, Sokratovi nejde o dodržování zákonů, protože nad některými zákony se chce člověku plakat a řvát mnohem spíš než je dodržovat. Jenže jsou tady nějaké zásady, jejichž porušením přestává být člověk důstojnou bytostí a není možné, aby dál byl členem nějaké pospolitosti. A o tom Sokrates něco ví, a špatně se mu jen nečinně přihlíží, když se kolem něho něco takového děje. Koho zajímá, jestli se při snaze zachovat bytost jakž takž lidskou, občas poruší nějaké pitomé zákony