Knižní pól 9. 4. 2016

Pavel Juráček je životem i tvorbou jednou z nejsložitějších a také nejcharakterističtějších postav československé filmové nové vlny. Byl nejzranitelnější – se změnou poměrů, s normalizací už nenašel způsob, jak pokračovat. Událostí se v roce 2003 stalo vydání jeho Deníků (1959–1974) a poté, co Juráčkův syn Marek předal Knihovně Václava Havla do správy otcovu pozůstalost, začala zde vycházet edice Dílo Pavla Juráčka. Třetím vydaným svazkem, který má v edici pořadové číslo 4, je Postava k podpírání s podtitulem v závorce (groteska 1962–1963). Podtitul je v tomto případě důležitý, protože pod názvem Postava k podpírání vyšel v roce 2001 obsáhlý výběr z Juráčkovy tvorby, který sestavil Miloš Fikejz.

Nynější vydání Postavy k podpírání je věnované pouze Juráčkovu prvnímu a nejúspěšnějšímu filmu. Středometrážní, osmatřicetiminutová Postava k podpírání, na níž se režisérsky podílel Jan Schmidt, získala v roce 1964 na X. dnech krátkého filmu v Oberhausenu Velkou cenu a v témže roce na podzim v Mannheimu cenu FIPRESCI. Editor Pavel Hájek do knižního souboru zařadil všechny dochované verze od první skici po poslední, později po natočení filmu publikovanou podobu scénáře.

Postava k podpírání je ojedinělou, originální absurdní hříčkou. Děj je velmi jednoduchý. Muž, o němž toho moc nevíme, obyčejný chlapík, narazí na pražském Starém Městě na Půjčovnu koček. Je tak překvapen, že vejde a jednu kočku si půjčí. Když ji chce druhý den vrátit, půjčovna na tom samém místě není. Jako kdyby tam ani nikdy nebyla. Muž chce kočku vrátit, ale není kam a komu. Hledání je plné absurdních scén a nemůže skončit jinak než neúspěchem, tečkou pochopitelně také absurdní. Je to příběh kafkovský, ale pozor, nikoli epigonský. Ve vybraných, hlavně deníkových zápiscích v závěru knihy jsou zachyceny Juráčkovy úvahy včetně důležitého klíče k pochopení a významu filmu: Juráček do natočení Postavy k podpírání nečetl Franze Kafku. Nenavazoval na něj, vytvořil zcela svébytné dílko. Natolik svébytné, že přetrvává. Co je na Juráčkově Postavě k podpírání pozoruhodné: takový příběh by se mohl odehrát i dnes. Jen místo půjčoven koček se to kolem nás hemží výhodnými finančními nabídkami, třeba o šmejdech byl natočen také film. Ovšem realistický, v němž se absurdita stala skutečností.

O Bohumilu Hrabalovi bylo už jistě popsáno více stránek, než jich Hrabal na své šrajbmašině naťukal sám. Což ale neznamená, že nemá smysl pokoušet se o další studie a úvahy, protože fenomén, jakým Hrabal byl, zanechal k odkrývání souvislostí i k inspiraci spoustu podnětů. Oslovil také Evu Čapkovou, která patří ke generaci, která už se s Hrabalem nestačila poznat na vlastní oči a uši, ale ještě má šanci vyzpovídat pamětníky.

Hlavním konzultantem při psaní knihy Bohumil Hrabal a výtvarné umění se tak Evě Čapkové stal Oldřich Hamera, jediný skutečný žák Vladimíra Boudníka a zároveň umělec i člověk, kterého měl Hrabal velmi rád. Přispěli i další – Vladislav Merhaut, Václav Cílek, Josef Zumr, Eva Čapková si stihla ještě popovídat s fotografem Ladislavem Michálkem. I když zachytila kompletnější Hrabalovy vazby na svět výtvarného umění, postupovala systematicky, téměř chronologicky v kapitolách věnovaných postupně Jiřímu Kolářovi, Vladimíru Boudníkovi, Oldřichu Hamerovi, Zdeňkovi Boušemu a Ladislavu Michálkovi, závěr patří výtvarné tvorbě samotného Hrabala. O té se moc neví, ale pro pochopení Hrabalovy imaginace a pohledu na svět jsou jeho koláže výmluvným svědectvím. Nedávno se mne pan profesor Pýcha ze semilského gymnázia ptal, jak by Hrabal komentoval dnešek, co by psal. Asi by se pokoušel pojmenovat obavy, které se lidí zmocňují, řekl jsem, šel by svým čtenářům naproti. Nad otevřenou knížkou Evy Čapkové můžu dodat: Podobně, jako to vyjádřil v koláži z roku 1952, kterou nazval Válka je hrůza, ach hrůza!

Knihu Evy Čapkové Bohumil Hrabal a výtvarné umění vydalo nakladatelství Triáda.

Také nakladatelství KANT sáhlo do archivu a k řadě svých výtečných fotografických publikací přiřadilo vzpomínku na jeden z řady proslulých pražských fotoateliérů. Kniha se jmenuje FOTO „IDEAL“. Jindřich Zelenka. Autorem knihy je Zelenkův vnuk Prokop Paul, syn Zelenkova zetě Alexandra Paula. Kniha je nejen dokumentem o Jindřichu Zelenkovi, ale o celé rodině, která v české fotografii zaujímá jedno z předních míst. Po zakladateli Zelenkovi se totiž fotografii věnovali i další rodinní příslušníci, včetně dcery Růženy, tedy Prokopovy matky. Ze Zelenkovy tvorby jsou v knize zařazeny především unikátní fotografie z první světové války a pak výběr z velkého časosběrného cyklu, jímž Zelenka zachytil dceru Růženu od dětství až do plnoletosti, což byl v době první republiky věk jedenadvaceti let.

Prokop Paul je sice střídmý, ale zároveň citlivý vypravěč – rodinnou historii popisuje věcně, ale nezapomíná na důležité, výmluvné a někdy i určující detaily. Alexandr Paul se jako čtrnáctiletý přihlásil k Zelenkovi do karlínského ateliéru jako sluha. Místo už bylo obsazeno, Zelenka si však Paula nechal měsíc na zkoušku, všimnul si jeho svědomitosti a šikovnosti a přijal ho do učení. Paul zůstal v ateliéru jako zaměstnanec a pak došlo na historii jak z románu, když oznámil úmysl oženit se s šéfovou milovanou dcerou Růženou. Roztržku uhladil čas a patrně i vnoučata. Prokop Paul o svém dědečkovi vypráví sice stručně, ale s pochopením, které připomene rodinné vzpomínání Oty Pavla. Poslechněte si o Jindřichu Zelenkovi třeba tohle: …byl osobitý, často veselý, poutavý vypravěč a podle toho, jak bavil okolí, i oblíbený společník. Jeho životní zážitky a zkušenosti byly asi důvodem, že působil zvláštním, uklidňujícím dojmem vyrovnaného člověka. Nikdy jsem jej neviděl rozčileného. Jednou z jeho zvláštností byla podivná šetrnost, kterou často přeháněl. Dnes to chápu, přežít dvě světové války, zažít roky bídy, to naučí šetrnosti a vážit si věcí… Tradičně chodil v obleku, nosil klobouk a nerozlučnou aktovku, na které bylo vidět množství oprav. Nezbavoval se věcí, vážil si jich a pečlivě se o ně staral.

Kniha Prokopa Paula FOTO „IDEAL“ Jindřich Zelenka je krásným albem, v němž ožívá svět starý i více než století, a je také krásným lidským příběhem.

A když už jsem pochválil Paulovy vzpomínky na dědečka, připomenu knihu trochu zvláštní, s podobným prarodičovským vkladem. Hubert Reeves je původem Kanaďan, přednášel astrofyziku na Montrealské univerzitě a ve zlaté době kosmonautiky pracoval i pro NASA, ale v roce 1965 jej zlanařili Francouzi a ve svých třiatřiceti se tak Reeves stal ředitelem jejich Národního výzkumného centra. Dnes patří Hubert Reeves k významným popularizátorům astrofyziky a propagátorům udržitelného rozvoje.

Reevesova knížka Jak jsem svým vnoučatům vyprávěl o vesmíru vznikla na základě jeho rozhovorů s jednou z vnuček pod hvězdnou letní oblohou. Reeves se rozhodl – inspirován knihou Victora Huga Umění být dědečkem – napsat pojednání, které by složité kosmologické otázky vysvětlilo nejen jeho dalším vnoučatům, ale všem dětem, které dychtí po poznání. A zvolil formu pro ten účel nejpraktičtější – rozhovor, tedy způsob, jakým tajemství vesmíru přibližoval zmíněné vnučce. Tenhle knižní rozhovor sice není autentickým záznamem těch původní nočních potlachů, ale plní výtečně autorovo předsevzetí: je srozumitelný a poutavý jako výklad dobrého učitele. Proto ho doporučuji jako čtení pro teenagery i jako vhodnou příručku pro všechny neastrofyziky a také pro posluchače nejrůznějších univerzit druhého i třetího věku. Reevesova kniha Jak jsem svým vnoučatům vyprávěl o vesmíru je pro zvídavce všech generací.

Báječnou knížku Huberta Reevese o astrofyzice Jak jsem svým vnoučatům vyprávěl o vesmíru vydalo nakladatelství Dokořán v překladu Stanislavy Jindrové.