Ezra Pound zůstal i v kleci velkým básníkem

Přitom, pokud jde o přijetí, Ezra Pound (1885-1972) i jeho dílo, jež českým čtenářům soustavně a skvěle zpřístupňuje Anna Kareninová, to neměli v určitých dobách zrovna lehké. Pochopitelně, básník přicházel s novou poetikou, setkával se s nezájmem akademiků, roli hrály i jeho názory. Zároveň byl vysoce ceněn přinejmenším některými svými kolegy, a jistě zde stojí připomenout Poundův lví podíl na finální podobě slavné Pusté země T. S. Eliota, básně označované za jeden z milníků soudobé poesie.

Vraťme se ale k Pisánským cantos, pátému svazku českého vydání Poundova díla. Textu, jenž má v jeho kontextu svébytné postavení, nyní je ale na místě trocha fakt. Pound, milovník antiky, a obecně starých kultur, byl velice kritický k peněžnímu systému své doby, který vinil ze zbídačování lidstva – odtud nejspíš vedla cesta k obdivu k Mussolinimu, a v době války k projevům v italském fašistickém rozhlase, projevům, které možná myslel dobře, dobré však rozhodně nebyly. Po osvobození Itálie se sám přihlásil americkým silám, byl převezen do kárného tábora a společně s vrahy a násilníky uzamčen v železné kleci, stojící na holé zemi – v noci se třásl zimou, ve dne jej spalovalo slunce. Pro šedesátiletého muže jistě zničující úděl, není tedy divu, že se po třech týdnech zhroutil. Po přeložení do nemocnice byl v listopadu 1945 převezen do Ameriky, kde jej čekal soud pro vlastizradu, hrozil mu trest smrti. Naštěstí byl uznán duševně nemocným a skončil v blázinci, kde strávil třináct let, a opustil jej teprve poté, co se nechal zbavit svéprávnosti. Poté odjel do Itálie, kde i v ústraní zemřel. To již ale byl uznávaným velikánem poesie, vzhlíželi k němu básníci rozdílných poetik, například Allen Ginsberg o Poundovi obdivně hovořil již v dobách, kdy se to jaksi nenosilo, a v roce 1967 jej v Itálii navštívil. A právě Pisánská cantos měla vliv nejen na jeho poetiku, vyrovnávaly se s nimi i další básnické školy a směry.

Poundovo nejlepší dílo vzniklo během věznění, již v roce 1949 ale za ně získal Bollingenskou cenu za nejlepší sbírku roku, a zcela právem. Jako v jiných Cantos, i tentokráte to Pound svým čtenářům nijak neusnadnil, stojíme před textem, který je na první pohled těžko čitelný a pochopitelný – jistě, jednotlivé verše jakoby spolu nesouvisely, jako kdybychom četli zápis řítícího se proudu myšlenek, asociací, narážek a citací, stačí ovšem přistoupit na Poundova pravidla a náhle se nám vylupuje skladba, mající svébytnou formu, skladba, která promlouvá. Ostatně, na jednom místě čteme: "Jen to, co miluješ, zůstává, / ostatní je struska / Co vskutku miluješ, o to tě nikdo nepřipraví". A pokud jde o reálie, všechny poundovské edice jsou doplněny velice podrobnými poznámkami, jakoby v souladu s veršem "Učit se, když míjejí nás bílá křídla času / není v tom kus radosti?" A uzavírá-li Ezra Pound svou skladbu veršem

"když tvůj stan sevře jinovatka, / děkuješ za to, že noc je krátká," odkazuje nejen na svou konkrétní situaci vězně v kleci.

Josef Rauvolf, překladatel a publicista