Knižní pól 7. 5. 2016

Ve svém třetím románu Ratajský les vypráví Aleš Palán příběh o jedné méně známé kauze z počátku padesátých let. Na začátku roku 1952 byla v lese u Ratajů nad Sázavou zastřelena místní komunistická funkcionářka. Vražda byla objasněna až po šesti letech na udání, ale kdo policii nasměroval, neví se ani dnes.

Vyprávění není pro Palánův román přesný pojem. Ratajský les se odehrává ve třech časových pásmech: střídavě v roce 1952, v roce 1958 a v současnosti. Palán nechává promlouvat různé postavy a jejich prostřednictvím skládá příběh. Příběh, v němž minulost ožívá a zasahuje do dneška, protože paměť ji ukládá do dalších generací. A těm nezbývá, než se s minulostí nějak vyrovnat.

Co můžu prozradit. Román Ratajský les není rekonstrukcí dávných událostí, ale velmi působivou prózou, která z nich vychází. Přitom využívá dobové zápisy a protokoly, které cituje téměř bez úprav. Podobně respektuje dobové kulisy a způsob myšlení, chování, vyjadřování. Zachovává rámec událostí, ale přimýšlí další postavy. Současnost je už opravdovou fikcí, příběhem pomsty, spravedlnosti brané do vlastních rukou, dokonce trochu thrillerem, protože jako ve správném thrilleru odkrývá nečekané, překvapivé souvislosti. Palánovi se podařilo, myslím si, napsat výtečný román na nelehké téma. Skutečným případem se nechal inspirovat a vést, ale podařilo se mu dosáhnout na to nejdůležitější, na literární věrohodnost, podobně jako to dokázala Kateřina Tučková v románu Žítkovské bohyně.

Netroufám si odhadnout, jestli se vesnice Smrk a městys Rataje nad Sázavou stanou díky Palánovu románu podobným turistickým cílem, jako se stala Žítková. Ale Ratajský les stojí za přečtení. Vydalo ho nakladatelství Pistorius & Olšanská.

Petra Dvořáková nejprve vydala knihu rozhovorů Proměněné sny. S deseti lidmi si v ní povídala o víře, jestli jim pomáhá a jak, dotýkala se v ní církve a jejího fungování. Kniha natolik překvapila neobvyklým záběrem, že za ni Petra Dvořáková dostala v roce 2007 cenu Magnesia Litera za publicistiku. Ve své druhé knize se věnovala boji s anorexií a v roce 2013 se obrátila k dětským čtenářům. Ale v duchu svých předchozích knih jim nenabídla veselé historky nebo dobrodružství, ale uvádí v ní děti do světa dospělých. V příběhu Julie mezi slovy se pokusila dětem vysvětlovat těžké životní situace a podařilo se jí to tak, že za tuhle knížku dostala hned dvě ocenění – Zlatou stuhu za beletrii pro mládež a Cena učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství.

Její nejnovější kniha se jmenuje Sítě. Ani tentokrát to není lehké čtení. Jsou to tři příběhy o manipulaci, o tom, jak důležité je pro každého člověka sebevědomí. Všechny tři příběhy se žánrově pohybují na hranici reportáže a povídky. Díky tomu jsou velmi uvěřitelné, jako kdyby vám je vyprávěl psychoterapeut ze své praxe. V prvním příběhu se odvíjí téměř učebnicové setkání s psychopatem. Druhá próza je malou epistolární novelou: vdaná věřící křesťanka se obrátí
e-mailem na duchovního s žádostí o pomoc. Neví, jak pokračovat v životě, který se začíná podobat začarovanému kruhu, v němž žila její matka. Tenhle příběh projde dramatickou zápletkou, když manžel, předtím bezvěrec a nyní fanatický katolický konvertita, e-maily objeví a s jiným duchovním a církevním společenstvím přistoupí k vymítání ďábla – ze své ženy. Třetí povídka je o zdravotní sestře, která trpí mindrákem z malých prsou a touží po dokonalosti. Jenže se jí plán zvrtne, její sebevědomí dostane smrtelnou ránu.

Tři povídky Petry Dvořákové v knize Sítě jsou osobitou prózou, kombinují dramatické příběhy s terapeutickou ambicí. Petra Dvořáková je podle mne psala s cílem řekněme osvětovým, snad i výchovným. To se jí podařilo, ale zároveň do vyprávění vložila dostatek literárního řemesla. Sítě jsou tak i velmi dobrou beletrií, s nádechem literatury faktu.

Knihu Petry Dvořákové Sítě vydalo její domovské nakladatelství Host.

Irsko má, myslím, v Česku dobrou pověst nejen kvůli whisky a černému pivu Guinness. Možná je v té náklonnosti i jistá podvědomá spřízněnost s ještě menším národem, který musel podobně jako Češi poněmčování vzdorovat poangličťování. A třetím důvodem může být respekt k irské kultuře, která sice díky vazbě na anglicky mluvící svět má průchodnější dveře do světa, ale i bez toho sedm nositelů Nobelovy ceny za literaturu zaslouží respekt, o Joycově Odysseovi nemluvě. Proto doporučuji vaší laskavé pozornosti právě vydanou antologii třinácti irských povídek Muž, který vybouchl.

V knížce najdete deset autorů a téměř všichni se představují v českém překladu z irských originálů poprvé. Jejich jména proto nepřednesu, asi byste si je těžko zapamatovali, ze stejných důvodů z kolektivu překladatelů jmenuji jen Radvana Markuse, který výbor doprovází doslovem. V něm připomíná důležitý fakt: Irové svůj jazyk pořád ještě zachraňují. Podle sčítání lidu z roku 2011 irštinu zná jen 40 % obyvatel a denně ji používají jen 3 % Irů, méně než před sto lety.

Povídky jsou díky své rozmanitosti širokým obrazem Irska. Převažuje v něm realismus, ale jsou tu i dvě surrealistické prózy, které dokládají zmíněnou zvláštní spřízněnost s Čechy, kde se surrealismus těší na rozdíl od domovské Francie ještě výraznější prosperitě.

Výbor irských povídek Muž, který vybouchl vydalo nakladatelství Jitro.

Překvapením můžu nazvat román Poslední cesta Chaima Soutina. Chaim Soutin byl malíř, který podobně jako Marc Chagall pocházel z dnešního Běloruska, ale na rozdíl od svého o šest let staršího slavnějšího krajana mu chyběl jasnější pohled na svět a psychicky měl blíž k dalšímu svému vzoru, Vincentu van Goghovi. Jeho život zaujal švýcarského básníka, znalce a překladatele ruské literatury Ralpha Dutliho.

Dutlimu se podařilo živě zachytit jak Soutina, tak meziválečnou a pak okupovanou Francii, scénou procházejí další legendy, Max Ernst, Amedeo Modigliani a samozřejmě Leopold Zborowski, pochopitelně Úl, legendární útočiště dalších později slavných, do Paříže přišlých z různých koutů světa přišlých umělců. Tahle kniha jaksi bezděčně vyvolává otázku, co by zbylo z moderního umění, kdybychom z něj škrtli migranty.

Román Ralpha Dutliho Poslední cesta Chaima Soutina vydalo nakladatelství Pavla Jungmanna Archa v překladu Magdaleny Štulcové.

A teď si poslechněte tohle: Jsem ctitel slunce v zahradních restauracích, piják luny zrcadlící se ve vlhké dlažbě, kráčím zpříma a rovně, zatímco moje manželka doma, ač střízlivá, dělá chybné výkony a vrávorá, humorný výklad hérakleitovské panta rhei mi protéká hrdlem a každé pohostinství na světě je skupina jelenů do sebe zaháknutá parožím hovoru…

Jistě jste poznali úvod posledního textu Slavností sněženek, proslulé a uctívané krédo Bohumila Hrabala – Rukověť pábitelského učně. Tenhle titul a označení texty z časů normalizace dali editoři Jiří Pelán a Václav Kadlec třetímu vydanému svazku a čtvrtému v jejich pořadí Spisů Bohumila Hrabala, jejichž vydávání se ujalo nakladatelství Mladá fronta.

Čtvrtý svazek zahrnuje kromě úplné verze Slavností sněženek, v jejichž prvním oficiálním vydání několik textů včetně Rukověti chybělo, ještě Krasosmutnění, Harlekýnovy miliony a soubor sedmi textů z let 1970–1985, které vyšly v různých vydáních a pro nějž editoři vybrali titul Polámaný orchestrion. Posledním z těchto textů je samizdatový Kdo jsem. Tohle tedy byl Bohumil Hrabal svými slovy: Nikdy mi ani ve snu nenapadlo, že bych si přál anebo chtěl změnit politické události, ve kterých jsem žil. Nikdy jsem si nepřál měnit ani řeč, ani svět, když jsem citoval Marxe, když jsem citoval Rimbauda, když jsem citoval Mallarméa, tak vždycky jsem si přál měnit sám sebe…