Viděl jsem černého muže, který si k uhrančivým očím pořizuje na hlavě uhrančivé doplňky (dělá to neustálou změnou poměrů mezi vlasy, vousy a obočím) – a tak jednou vypadá jako křehčí verze Šamila Basajeva, jindy jako talentovaný jáhen s dobrodružnou budoucností, pro niž je sakristie nevšední startovací plochou. I jeho komentáře týkající se stavu české poezie (které jsem znal dřív nežli jeho verše) působily tak, že se snaží rozbít, co se dá, a pak odplout někam daleko na něčem, co má dost rozložité plachty. Na druhé straně jsem vždy věděl, že Ondřej Hanus je sběratelem sonetů, že je s vášní trochu komického entomologa chytá na lukách, pečlivě ukládá do krabice a popisuje štítky – a když ho nikdo nevidí, rovná si je doma tu podle velikosti, tu podle barev, tu podle tvaru zadečků (poslední trojverší samozřejmě). Věděl jsem, že si s nimi špitá, že svou sbírku miluje nade vše a že v hlubokém soukromí jim neřekne jinak než znělky (následuje řádka vzdušných polibků). Tahle kombinace mě zajímala. A když jsem pak četl některé jeho (dnes už starší) básně, ty kombinace poslušnosti a neurvalosti, řádu a výlevu, který se nemůže udržet ve svých hranicích, mixy hovorů s Bohem a zájmu o prkotiny a tělesné šťávy všeho druhu – nepřekvapilo mě to a znovu udivilo.                   
          Dnes otvíráme třetí sbírku s názvem Volné verše. Poezie OH je bezpochyby lepší a lepší a jistě se o tom bude psát (třeba o tom, že toho do jedné básně dovede vmáčknout víc než dřív: hnusný temný sebekomentář vedle opatrného vyznání např.)
          Ale já dál vnímám tu pozoruhodnou kombinaci. Volné verše!!! A tolik svázanosti, vázanosti, vazů, provazů, – tolik utažených provazů, závazků! Taková hromada svazků ve všech významech toho slova! Svazky plné minulosti, plné matek! Svazky plné slov! – a tolik snahy dostat se z nich ven, toho kopání a kousání. Tolik supění a vyčerpání, kdy se sbírá síla k dalšímu útoku, agresi, záchvatu vzteku, záchvatu obraznosti. K novému pokusu o přervání! To jsem už dlouho nečetl. Děje se většinou v noci.     
          Ondřej Hanus je volnější, vyšlápl si, to rozhodně. Ale – promiňte mi tu představu jak z filmu – vidím ho před sebou jako rukojmí, které si právě uvolnilo provazy z rukou a mne si zarudlá, ještě bolestivá otlačená místa a mluví. Ty verše jsou jako to mnutí, jako ten pocit po utažených provazech, ještě svazují, už tam nejsou: a autor stojí, mne si zápěstí a říká: „Pojď se mnou tam, kde se nemluví.“ – „Pryč z této zahrady mramorových hoven.“ –  „Shoda přísudku s prdelí.“ – „Je to jen život, prostý jako sponové sloveso, jako nechvástavé přirovnání“. A tak.  Tyhle scény, odehrávající se těsně po pobytu v kozelci, jsou vážně působivé.           
          Nakonec ještě tohle: Udělal jsem si, Ondřeji, nad Volnými verši svou vlastní sbírku tvých útoků na poezii, jsou to nosorožíci, překrásná čeleď – a sbírka je celkem početná. Dva exempláře:
Přišlo mi to jako krásná metafora, bohužel už nevím čeho.
Lyrika je prdel přistižená při činu.
          A ještě na úplný konec. Není náhoda, že ve sbírce, v níž se lyrika přirovnává k prdeli, se zároveň nachází báječná definice toho, proč číst básně – alespoň já je kvůli tomuhle čtu.  Na straně 25 Ondřej Hanus napsal: „…takový ten pocit, jako když uvidíš hřbet, který znáš z domácí knihovny už od dětství.“ Jo, to je ono
          Volné verše jsou jednou z vynikajících básnických knih roku 2017.