V době, kdy jeho Vize v roce 1925 poprvé, to ještě jako soukromý tisk, vyšla, měl za sebou William Butler Yeats (1865-1939) již úctyhodné dílo a také udělení Nobelovy ceny za literaturu (1923). Ovšem nic z toho, co do té doby vydal, se Vizi nepodobalo, a vlastně ani nemohlo. Vize je totiž dílem, stojícím kdesi na pomezí poesie, zprávy o hlubokém duchovním hledání a pokusu o syntézu esoterických idejí, pokusem, jehož míru úspěšnosti vlastně ani nemá smysl měřit – text je třeba brát takový, jaký je, a jaký jej nejspíš zamýšlel i sám Yeats: jakožto průvodce. Ovšem průvodce na cestě ne zcela běžné. Cestě za hranice běžného vnímání, běžného světa, jakkoli to zní možná zvláštně.

Však si také v době vydání knihy (druhé upravené vydání, a z toho je i překládáno, vyšlo v roce 1937) někteří kritici mysleli, že Yeats z toho všeho zájmu o okultní nauky, kabalu a podobné záležitosti zcela jednoduše zešílel, eventuelně, že lze Vizi vzít na milost pouze jako odrazovou plochu, díky níž je možné lépe pochopit Yeatsovu "seriózní" tvorbu, tedy, vše ostatní. A vlastně dodnes je Vize mnohými považována v lepším případě za něco exotického, v horším za vyložený úlet. Tak jednoduché to ovšem není, a již po prvních stránkách je jasné, že jsme konfrontováni s dílem, jež si – přinejmenším – zaslouží naši pozornost.

Předně, spekulace o Yeatsově zešílení můžeme okamžitě zavrhnout, zároveň můžeme pominout pochyby, že se snad jedná o nějakou pomýlenou duchařinu.  Oč tedy vlastně jde? Yeats o tom mluví v úvodu, kde popisuje, jak jeho žena začala krátce po svatbě komunikovat s neznámými bytostmi, které jí zprvu diktovaly, posléze přímo sdělovaly zprávy pro jejího manžela. Zprávy, které jej měly vést. A Vize je v podstatě výsledkem studií, úvah a hloubání, vyvolaných touto výukou.

Yeats z automatických diktátů jeho neznámých, neviditelných učitelů, bylo jich na čtyři stovky a přepisy čítaly čtyři tisíce rukopisných stran, zpracoval svou Vizi, v níž, velice hrubě shrnuto, podával své představy o chodu světa, o jeho dějinách, o existenci jistých vzorců, ovlivňujících vše, tedy i nás. Vše je samozřejmě daleko složitější, Yeats pracoval i s lunárními cykly, pro snadnější pochopení svou Vizi doprovodil schematickými náčrty.

Zní to takhle možná jako nějaké spiritistické blouznění, protože, přece, co jiného mohou tyto zápisy kdoví z jakých koutů poblouzněné mysli být! Ovšem než vyneseme nějaký rasantní soud, je dobré si uvědomit, na koho se Yeats ve své Vizi například odvolává. Kniha je uvedena textem věnovaným básníku Ezru Poundovi, mluví o básníku Williamu Blakeovi, o mysliteli Jacobu Böhmovi (o jeho knize se na Kosmasu též psalo), řeckém filosofu Empedoklovi a dalších, vždy je ale, dalo by se říci, ve velice vybrané a slušné společnosti. A o významu Vize svědčí například i to, že se na ni odvolával básník Allen Ginsberg, a především v mládí jej dosti ovlivnily především Yeatsovy ideje o jednotě bytí. A nyní máme tuto možnost – zvláště dokážeme-li se ubránit možným, ovšem zbytečným předpojatostem – i my.

Josef Rauvolf, publicista a překladatel