Představte si všechny ty knihovny světového písemnictví od prvních památek až k poslednímu frankfurtskému veletrhu – a přesto se najde ještě někdo, kdo se pokusí znovu vyprávět o partnerském víceboji, pravděpodobně s tím vědomím, že k tomu může říct něco nového nějak nově. O zapálených lýtkách, o nošení na rukách, o princích na koních, o zlomených srdcích, všech těch trojúhelnících, o těch, co zůstávají kvůli dětem, střídavých péčích, o celé té speciální problematice partnerského secondhandu a o dobrých radách a ucpaných uších a očích pro pláč.

Kdo by od anglistky, bohemistky a překladatelky např I.B. Singera, Williama Trevora nebo čerstvě také posledního nobelisty Kazua Ishigura a jeho Pohřbeného obra, očekával nějaké formálně-jazykové kejkle a postmodernistické literární rošády, bude zklamaný. Sobotová má chuť přehledně odvyprávět mikropříběh, momentku, má záměr, chce na něco pro ni důležitého ukázat, nechce kombinovat. „Jde mi o to zkoušet psát bez vedlejších literárních efektů. Není to tak, že bych vědomě usilovala o srozumitelnost, spíš si myslím, že není důvod pěstovat nesrozumitelnost, aby text vypadal „literárněji“. Text podle mě nutně nezíská vyšší literární kvalitu prostřednictvím formálního experimentu. Tohle myslím už moderna udělala za nás, někdejší experimenty typu proud vědomí jsou úspěšně zakomponované do vyprávěcí tradice. Že je to trochu nedobrodružná forma psaní, to bych neřekla – dobrodružné mi přijde zkoumat člověka, a když svoje pozorování předávám papíru, už to nechci zatěžovat formálními experimenty. Asi jsem nevyhnutelně ovlivněná anglosaskou literární tradicí, která mi zřejmě přešla do krve překládáním. Většina velkých angloamerických autorů jako by formální experimenty „neměla zapotřebí“. A tak to také je – povídky se spokojí se prostým vyprávěním, vykonají před čtenářem defilé povědomých postav, uvedou je do nikterak výjimečných situací, nechají aktéry pokonverzovat a každý příběh ústí vlastně do rozhřešení. Někdy až zbytečně dořečeně, jindy vyžadující schopnost ho zahlédnout. Sobotová není vypravěčka neutrál. Je v těch příbězích většinou na jedné straně konfliktu, i když s těmi, co mají máslo na hlavě, dokáže mít i soucit. Zvlášť, pokud je na nich aspoň lehce vidět špatné svědomí.

To je na Sobotové povídkách vlastně to, co je vytrhává z hrozící banality partnerského kafemlejnkového čtiva. Je v nich obhajoba nějakých ctností a zkušeností, které mohou vypadat dnes málo asertivně, ale mají smysl a je v nich naděje. Místo sprostosti, surovění a siláckých řečí moderní maniodepresivity, jsou v Suchých koncích okamžiky, ve kterých se hrdinům nabízí možnost velkorysosti, nového pohledu na věc, smíření se s nějakou dávnou skutečností. Jak ta starnoucí manželka obdivuhodně zvládá svojí situaci vedle proutníka druhomízáka. A jinde si bývalý do zatím společného bytu přivede mladší, ale nakonec to bude bývalá, kdo ho bude zachraňovat. Vzácné okamžiky s dětmi, i když táta odešel. A začínající láska dvou mladých vychovatelů z ústavu pro mentálně postiženou mládež, kterým na mši v kostele dojde, že i postižené dítě může být výsledkem toho krásného, co spolu právě prožívají.

Všechno se to vlastně děje a opakuje, co svět světem stojí. Jenže jak se to stane osobním, je to najednou zcela jedinečné a krvavě se to člověka dotýká. Bylo by lepší, kdyby se některé věci vůbec nestaly, jenže co byste chtěli po vyhnaných z ráje? Mají roupy, jsou sobečtí, nevděční, často pěkní hajzlíci. Jakoby jim navzdory jsou napsány povídky Lenky Sobotové. Aby měla taky nějaké zastání láska a naděje. A štěstí, bez kterého se dlouhodobě žádný lidský vztah neobejde.