MeziŘádky Zdenko Pavelky

/ Zdenko Pavelka

MeziŘádky jsou knižním pořadem Víkendové přílohy stanice Vltava. Jejich textovou část máme možnost vám nabízet pravidelně. Dnes tedy pár tipů literárního redaktora a kavárníka Zdenko Pavelky - Kundera, Lední medvěd, Africká zima a knižní rozhovor Kosatík - Třeštíková.
MeziŘádky jsou knižním pořadem Víkendové přílohy stanice Vltava. Jejich textovou část máme možnost vám nabízet pravidelně. Dnes tedy pár tipů literárního redaktora a kavárníka Zdenko Pavelky - Kundera, Lední medvěd, Africká zima a knižní rozhovor Kosatík - Třeštíková.

MeziŘádky 2. 12. 2017

Přiznávám, že Kniha smíchu a zapomnění pro mne spolu s Nesmrtelností znamenala a vlastně pořád znamená nově a jinak spatřený svět. Je v nich – jak si to pojmenovávám – nejzřetelněji uložen princip tvorby, díky němuž se patrně Milan Kundera stal světovým spisovatelem. Do Knihy smíchu a zapomnění je vepsána Kunderova zkušenost z normalizace. Pro intelektuála navyklého veřejnému životu to byla děsivá a úmorná doba, v níž byl vylučován ze společnosti podobně jako jeho knihy z knihoven. Přes veškerý tlak, kterému byl vystaven, ale Kundera nesoudí, i když příběhy v té knize žalují. Jejich smyslem však je vyvolávání otázek. Je na čtenáři, aby hledal vlastní odpovědi, vlastní postoje ‒ a ovšem nedočká se žádného rozhřešení, žádného potvrzení, že našel správné řešení.

Kniha smíchu a zapomnění vyšla nyní poprvé v zemi, kde byla psána ‒ a už putování tohoto suverénního románu za čtenáři má románovou povahu. Vznikal v době, kdy Kundera vlastně hodlal s psaním skončit. V roce 1975 odjížděl do Francie s představou akademické dráhy, ale jeho přítel a patron Claude Gallimard ho přesvědčil, aby v psaní pokračoval. Kniha smíchu a zapomnění vyšla pak poprvé ve francouzském překladu v nakladatelství Gallimard v roce 1979 a česky teprve o dva roky později u Škvoreckých v Torontu. Letošní české vydání autor, jak je pro něj příznačné, pečlivě zrevidoval. Výtečným zasvěceným doslovem román provází Silvie Richterová. Píše v něm také, v čem je Kniha smíchu a zapomnění mimořádná: Kundera totiž před jednotou děje dal přednost jednotě tématu. To téma se vine všemi Kunderovými knihami a píší se o něm knihy a disertační práce. Dovolím si zjednodušení: pro sebe si Kunderovo téma překládám do existenciální otázky: Co v životě má význam? Co vůbec má význam? Ale připomínám, že co čtenář, to trochu jiné čtení a jiná charakteristika Kunderova tématu. Právě proto se domnívám, že schopnost inspirovat svou tvorbou k provokativním a nelehkým otázkám, k pochopení nejednoznačnosti světa je Kunderovým nejvlastnějším darem.

Knihu smíchu a zapomnění vydalo jako od devadesátých let všechny Kunderovy knihy nakladatelství Atlantis.

 

Jindřich Mann je nositelem slavného jména po dědečkovi Heinrichovi Mannovi. Narodil se v Praze, ale po srpnu 1968, tedy ve svých dvaceti, odešel s rodiči do exilu a pracovní a životní náplní se mu stala tvorba pro televizi, snímky různých žánrů natáčel většinou podle vlastních scénářů. Před pěti lety se představil autobiografickou knihou Poste restante, tu napsal nejprve německy a pro české vydání ji sám přeložil. Dostal za ni Cenu Egona Erwina Kische a řada mých přátel, jak jsem se dozvídal nedávno při uvedení další Mannovy knihy, považuje Poste restante za knihu, na kterou se nezapomíná.

A teď k té nové knize Jindřicha Manna. Jmenuje se Lední medvěd. Je to triptych novel, spíš bych řekl delších povídek, v nichž se dají najít stopy autorových vlastních životních zážitků, ale žádné autobiografie to nejsou. Je to svrchovaná próza, jakých v současném Česku moc nevychází. Jak to myslím: Jindřich Mann vládne poetickou obrazností, má smysl pro jemný význam a kouzlo slov, pro jejich barvu a vůni. Naprosto se obejde bez velkých gest. Poslechněte si třeba tuhle větu, v níž vypravěč popisuje atmosféru pokoje u rodinných přátel, v němž nemůže usnout před zítřejší maturitou:

Světlo pouliční lucerny, samo o sobě už dost matné – fragment záře, která se vytratila ještě dřív, než stačila v rámci nějaké té dávno zapomenuté pětiletky řádně vzplát – vplouvalo do místnosti žlutavým náznakem.

Nevím jak pro vás, ale pro mne je v té krátké větě koncentrovaný obraz nejen přítmí dočasného příbytku, ale i doba, v níž se příběh odehrává, a také – a to je možná asi nejvýraznější Mannův rys – jednoznačný, ale přitom velmi decentní ironický odstup. Jindřich Mann píše vždy v první osobě, ale s nadhledem uvolněného vypravěče a jeho smysl pro vtipnou metaforu korunuje výrok maminky v poslední novele Lední medvěd, která dala knize jméno. Maminčina teorie světa ve dvou větách patří k nejkouzelnějším, které jsem si kdy přečetl:

Nikdo nemusí všechno vědět a nikdo všechno neví. Jenom Vševědoucí a tomu z toho jde hlava kolem, a proto se také zeměkoule točí.

Pomyslným magickým vrcholem téhle novely, ale i celé knihy je hrdinův dopis východoněmecké Stasi s prosbou, zda by nemohla zjistit, jaké myšlenky se skrývají v jeho v bronzu vyvedeném sochařském portrétu, a nečekaný výsledek této žádosti, k němuž se naprosto unikátním souběhem mnoha událostí dostane po několika letech. Jako kdyby román potvrzoval jeden z literárněpublicistických bonmotů o tom, že magický realismus pochází z Haliče. Tahle souvislost se nabízí proto, že Mannův otec Ludvík Aškenazy se sice narodil v Českém Těšíně, ale studoval ve Stanislavi a Lvově.

Tři krásné prózy Jindřicha Manna ve svazku Lední medvěd vydalo nakladatelství Labyrint.

 

Tomáš Šebek je český lékař, který se rozhodl podílet na práci s Lékaři bez hranic. Poprvé vyjel do nejchudší země amerického kontinentu – na Haiti – hned po zemětřesení v roce 2010. Byl tam dvakrát a poté dvakrát v Afghánistánu. Dvě knihy z těchto zemí se setkaly s velkým čtenářským ohlasem a dá se čekat, že se tak povede i třetí knize: Africká zima. V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic.

Proč má doktor Šebek u čtenářů úspěch? Podle mne proto, že píše bez vytáček, přímočaře, nestaví dopředu sebe, ale situace, během nichž se musí ve vteřinách rozhodovat. A jen jakoby bezděčně zároveň vypráví o lidech a zemích, stručně, bez patosu a sentimentu. Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že právě Tomáš Šebek je se svými věcnými, ale zaujatými reportážemi jedním z následovníků zatím posledních velkých českých cestovatelských reportérů Zikmunda a Hanzelky. Stejně jako oni bere své mise vážně a v závěru Africké zimy si můžete přečíst i jeho krédo: Nenutit, ale naočkovat kohokoliv k tomu, aby provedl něco neobvyklého. Aby prožil svůj sen. A aby to byl dobrý sen! Někdy je to bezejmenná hovadina, která třeba jenom ventiluje momentální napětí anebo vás vyvede z letargie a pobaví. Jindy je to první nádech velikého projektu. A někdy dokonce krok k naplnění celoživotní ambice? V lidech to je! Jenom je to zabalené. Umím to rozbalit. Umím vás připravit na porod a zrození vašeho snu. Pomoci prošlapat první metry.

Knihu Tomáše Šebka Africká zima. V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic vydalo nakladatelství Paseka.

 

A v Pasece vyšla i Sběrná kniha. To je řečeno druhou nebo vlastně naopak první částí názvu Helena Třeštíková v rozhovoru s Pavlem Kosatíkem.

Helena Třeštíková vytvořila specifický žánr filmového dokumentu. Sběrný dokument sice existoval již dříve, ale právě Helena Třeštíková ho povýšila na svébytný tvar, protože se mu věnuje důsledně a s výsledky, které nemají obdoby asi nejenom u nás. Helena Třeštíková patří k lidem, kteří si na nic nehrají. Je taková i v knize, a přispěl k tomu Pavel Kosatík jako zkušený autor a tazatel. Knižní rozhovory jsou obtížnější proti obvyklým novinovým či časopiseckým v tom, že zpovídající si musí alespoň pro sebe dopředu rozvrhnout půdorys rozhovoru a pak se ho držet, aby se mu text nerozpadl do nemastné neslané všehochuti. Zároveň ale musí být schopen improvizovat, umět reagovat na to, co zpovídaný říká. V rozhovoru s Helenou Třeštíkovou se tenhle dvojí přístup Kosatíkovi povedl a výsledkem je nejen velmi otevřený dialog, ale důkladné provětrání některých mýtů, které Helenu Třeštíkovou provázejí. Asi nejzajímavější, a nejen v souvislosti s blížící se prezidentskou volbou, je ve Sběrné knize kapitola věnovaná angažmá Heleny Třeštíkové v roli ministryně kultury. Věcné vysvětlení, proč do toho tenkrát šla, ale také proč vládní funkci tak rychle položila.

Další články

Na obálce téhle, od prvního pohledu zájem vyvolávající knihy, míchá figurka legendárního igráčka maltu a přitom na něj míří pistole CZ 75. Z obálky není přímo jasné, co nás uvnitř čeká. Ale vlastně se tu ještě píše  – Příběhy věcí: 100 artefaktů za posledních 100 let.
Recenze

Příběhy věcí a naše příběhy s těmi věcmi

Na obálce téhle, od prvního pohledu zájem vyvolávající knihy, míchá figurka legendárního igráčka maltu a přitom na něj míří pistole CZ 75. Z obálky není přímo jasné, co nás uvnitř čeká. Ale vlastně se tu ještě píše – Příběhy věcí: 100 artefaktů za posledních 100 let.
 | Tomáš Weiss
Pravdielné setkání s literárním redaktorem a kavárníkem a jeho pořadem, který připravuje pro Ceský rozhlas 3 Vltavu a jeho Víkendovou přílohu. Setkání s dobrými knihami, nejlepšími přáteli.
Recenze

MeziŘádky Zdenko Pavelky

Pravdielné setkání s literárním redaktorem a kavárníkem a jeho pořadem, který připravuje pro Ceský rozhlas 3 Vltavu a jeho Víkendovou přílohu. Setkání s dobrými knihami, nejlepšími přáteli.
 | Zdenko Pavelka
Díla švýcarského psychologa a myslitele Carla Gustava Junga bývají někdy – neprávem – považována za poněkud těžší četbu. Zároveň jej leckdy citují lidé, kteří nemají o jeho učení ani ponětí. Možná i proto svolil Jung na sklonku svého života k napsání knihy Člověk a jeho symboly, v níž velice vstřícným a pochopitelným způsobem vysvětluje své učení.
Recenze

Jungovo učení pro každého

Díla švýcarského psychologa a myslitele Carla Gustava Junga bývají někdy – neprávem – považována za poněkud těžší četbu. Zároveň jej leckdy citují lidé, kteří nemají o jeho učení ani ponětí. Možná i proto svolil Jung na sklonku svého života k napsání knihy Člověk a jeho symboly, v níž velice vstřícným a pochopitelným způsobem vysvětluje své učení.