MeziŘádky 2. 12. 2017

Přiznávám, že Kniha smíchu a zapomnění pro mne spolu s Nesmrtelností znamenala a vlastně pořád znamená nově a jinak spatřený svět. Je v nich – jak si to pojmenovávám – nejzřetelněji uložen princip tvorby, díky němuž se patrně Milan Kundera stal světovým spisovatelem. Do Knihy smíchu a zapomnění je vepsána Kunderova zkušenost z normalizace. Pro intelektuála navyklého veřejnému životu to byla děsivá a úmorná doba, v níž byl vylučován ze společnosti podobně jako jeho knihy z knihoven. Přes veškerý tlak, kterému byl vystaven, ale Kundera nesoudí, i když příběhy v té knize žalují. Jejich smyslem však je vyvolávání otázek. Je na čtenáři, aby hledal vlastní odpovědi, vlastní postoje ‒ a ovšem nedočká se žádného rozhřešení, žádného potvrzení, že našel správné řešení.

Kniha smíchu a zapomnění vyšla nyní poprvé v zemi, kde byla psána ‒ a už putování tohoto suverénního románu za čtenáři má románovou povahu. Vznikal v době, kdy Kundera vlastně hodlal s psaním skončit. V roce 1975 odjížděl do Francie s představou akademické dráhy, ale jeho přítel a patron Claude Gallimard ho přesvědčil, aby v psaní pokračoval. Kniha smíchu a zapomnění vyšla pak poprvé ve francouzském překladu v nakladatelství Gallimard v roce 1979 a česky teprve o dva roky později u Škvoreckých v Torontu. Letošní české vydání autor, jak je pro něj příznačné, pečlivě zrevidoval. Výtečným zasvěceným doslovem román provází Silvie Richterová. Píše v něm také, v čem je Kniha smíchu a zapomnění mimořádná: Kundera totiž před jednotou děje dal přednost jednotě tématu. To téma se vine všemi Kunderovými knihami a píší se o něm knihy a disertační práce. Dovolím si zjednodušení: pro sebe si Kunderovo téma překládám do existenciální otázky: Co v životě má význam? Co vůbec má význam? Ale připomínám, že co čtenář, to trochu jiné čtení a jiná charakteristika Kunderova tématu. Právě proto se domnívám, že schopnost inspirovat svou tvorbou k provokativním a nelehkým otázkám, k pochopení nejednoznačnosti světa je Kunderovým nejvlastnějším darem.

Knihu smíchu a zapomnění vydalo jako od devadesátých let všechny Kunderovy knihy nakladatelství Atlantis.

Jindřich Mann je nositelem slavného jména po dědečkovi Heinrichovi Mannovi. Narodil se v Praze, ale po srpnu 1968, tedy ve svých dvaceti, odešel s rodiči do exilu a pracovní a životní náplní se mu stala tvorba pro televizi, snímky různých žánrů natáčel většinou podle vlastních scénářů. Před pěti lety se představil autobiografickou knihou Poste restante, tu napsal nejprve německy a pro české vydání ji sám přeložil. Dostal za ni Cenu Egona Erwina Kische a řada mých přátel, jak jsem se dozvídal nedávno při uvedení další Mannovy knihy, považuje Poste restante za knihu, na kterou se nezapomíná.

A teď k té nové knize Jindřicha Manna. Jmenuje se Lední medvěd. Je to triptych novel, spíš bych řekl delších povídek, v nichž se dají najít stopy autorových vlastních životních zážitků, ale žádné autobiografie to nejsou. Je to svrchovaná próza, jakých v současném Česku moc nevychází. Jak to myslím: Jindřich Mann vládne poetickou obrazností, má smysl pro jemný význam a kouzlo slov, pro jejich barvu a vůni. Naprosto se obejde bez velkých gest. Poslechněte si třeba tuhle větu, v níž vypravěč popisuje atmosféru pokoje u rodinných přátel, v němž nemůže usnout před zítřejší maturitou:

Světlo pouliční lucerny, samo o sobě už dost matné – fragment záře, která se vytratila ještě dřív, než stačila v rámci nějaké té dávno zapomenuté pětiletky řádně vzplát – vplouvalo do místnosti žlutavým náznakem.

Nevím jak pro vás, ale pro mne je v té krátké větě koncentrovaný obraz nejen přítmí dočasného příbytku, ale i doba, v níž se příběh odehrává, a také – a to je možná asi nejvýraznější Mannův rys – jednoznačný, ale přitom velmi decentní ironický odstup. Jindřich Mann píše vždy v první osobě, ale s nadhledem uvolněného vypravěče a jeho smysl pro vtipnou metaforu korunuje výrok maminky v poslední novele Lední medvěd, která dala knize jméno. Maminčina teorie světa ve dvou větách patří k nejkouzelnějším, které jsem si kdy přečetl:

Nikdo nemusí všechno vědět a nikdo všechno neví. Jenom Vševědoucí a tomu z toho jde hlava kolem, a proto se také zeměkoule točí.

Pomyslným magickým vrcholem téhle novely, ale i celé knihy je hrdinův dopis východoněmecké Stasi s prosbou, zda by nemohla zjistit, jaké myšlenky se skrývají v jeho v bronzu vyvedeném sochařském portrétu, a nečekaný výsledek této žádosti, k němuž se naprosto unikátním souběhem mnoha událostí dostane po několika letech. Jako kdyby román potvrzoval jeden z literárněpublicistických bonmotů o tom, že magický realismus pochází z Haliče. Tahle souvislost se nabízí proto, že Mannův otec Ludvík Aškenazy se sice narodil v Českém Těšíně, ale studoval ve Stanislavi a Lvově.

Tři krásné prózy Jindřicha Manna ve svazku Lední medvěd vydalo nakladatelství Labyrint.

Tomáš Šebek je český lékař, který se rozhodl podílet na práci s Lékaři bez hranic. Poprvé vyjel do nejchudší země amerického kontinentu – na Haiti – hned po zemětřesení v roce 2010. Byl tam dvakrát a poté dvakrát v Afghánistánu. Dvě knihy z těchto zemí se setkaly s velkým čtenářským ohlasem a dá se čekat, že se tak povede i třetí knize: Africká zima. V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic.

Proč má doktor Šebek u čtenářů úspěch? Podle mne proto, že píše bez vytáček, přímočaře, nestaví dopředu sebe, ale situace, během nichž se musí ve vteřinách rozhodovat. A jen jakoby bezděčně zároveň vypráví o lidech a zemích, stručně, bez patosu a sentimentu. Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že právě Tomáš Šebek je se svými věcnými, ale zaujatými reportážemi jedním z následovníků zatím posledních velkých českých cestovatelských reportérů Zikmunda a Hanzelky. Stejně jako oni bere své mise vážně a v závěru Africké zimy si můžete přečíst i jeho krédo: Nenutit, ale naočkovat kohokoliv k tomu, aby provedl něco neobvyklého. Aby prožil svůj sen. A aby to byl dobrý sen! Někdy je to bezejmenná hovadina, která třeba jenom ventiluje momentální napětí anebo vás vyvede z letargie a pobaví. Jindy je to první nádech velikého projektu. A někdy dokonce krok k naplnění celoživotní ambice? V lidech to je! Jenom je to zabalené. Umím to rozbalit. Umím vás připravit na porod a zrození vašeho snu. Pomoci prošlapat první metry.

Knihu Tomáše Šebka Africká zima. V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic vydalo nakladatelství Paseka.

A v Pasece vyšla i Sběrná kniha. To je řečeno druhou nebo vlastně naopak první částí názvu Helena Třeštíková v rozhovoru s Pavlem Kosatíkem.

Helena Třeštíková vytvořila specifický žánr filmového dokumentu. Sběrný dokument sice existoval již dříve, ale právě Helena Třeštíková ho povýšila na svébytný tvar, protože se mu věnuje důsledně a s výsledky, které nemají obdoby asi nejenom u nás. Helena Třeštíková patří k lidem, kteří si na nic nehrají. Je taková i v knize, a přispěl k tomu Pavel Kosatík jako zkušený autor a tazatel. Knižní rozhovory jsou obtížnější proti obvyklým novinovým či časopiseckým v tom, že zpovídající si musí alespoň pro sebe dopředu rozvrhnout půdorys rozhovoru a pak se ho držet, aby se mu text nerozpadl do nemastné neslané všehochuti. Zároveň ale musí být schopen improvizovat, umět reagovat na to, co zpovídaný říká. V rozhovoru s Helenou Třeštíkovou se tenhle dvojí přístup Kosatíkovi povedl a výsledkem je nejen velmi otevřený dialog, ale důkladné provětrání některých mýtů, které Helenu Třeštíkovou provázejí. Asi nejzajímavější, a nejen v souvislosti s blížící se prezidentskou volbou, je ve Sběrné knize kapitola věnovaná angažmá Heleny Třeštíkové v roli ministryně kultury. Věcné vysvětlení, proč do toho tenkrát šla, ale také proč vládní funkci tak rychle položila.