S čtyřicátnictvím přichází životní bilancování i na básníky, u Děžinského je navíc zpečetěno završením plánované básnické trilogie: Obcházení ostrova navazuje na Tajný život z r. 2012, ten zas na Přízraky, které vyšly r. 2007.

Rozkrýt novou sbírku není obtížné, autor navíc svůj tvůrčí estetický program přímo vyslovuje. Úběžnicí je titulní metafora ostrova, nesoucí zátěž několikanásobného symbolu: Vystupuje coby obraz dosažených soukromých statků, vodou chráněných i izolovaných od okolí. Těch, které mluvčí dosud zbudoval, vztahových i hmotných. Za druhé, k ostrovu je přirovnána básnická tvorba a poezie sama: ostrov je stůl, do nějž „vyryl jsem řeku vyvráceným kmenem: / z jeho pobřeží přicházejí výkřiky a je to poezie.“ Ostrov symbolizuje osamělost básnické tvorby, obklopené oceánem či plynoucí řekou všednodennosti. A konečně: obcování s poezií je ve sbírce alegorizováno jako příběh tajné milostné vášně dramatických rozměrů.

Ve věku středním, v němž se ocitá mluvčí této poezie, se obhlíží, co bylo dohotoveno, i to, co se nepodařilo. Ukončení bezprostředního mládi mívá kontury smutného smíření. Dozrávání Děžinského poezie ale současně není odkouzlené, je možno zažít v něm a nad ním závrať, dojetí, rozrušení, strach.  Psaní poezie a svět básníků jsou ve sbírce obecně hojně tematizovány. Publikum je postižené, nevnímá. Hlas poezie není slyšen, protože posluchači nemají uši.  Stvořitel je pouhý prostředník. „Svět není možný, nebo není potřeba.“ „Žádná báseň není víc než život“, píše Milan Děžinský a zní to, jako by přesvědčoval sám sebe.

Sbírka Obcházení ostrova je kromě centrálního symbolu vybudována na ústředním tvrzení, které by mohlo znít si takto: Trpělivé, analytické, dlouhé a detailní pozorování pravdu neodhalí: skutečnost lze vidět jen v záblescích.  Ulpívání znamená uplývání. Vhlédnout a uslyšet s porozuměním je možné pouze ve vzácných okamžicích. Paradoxně jsou to většinou chvíle, kdy nás smysly klamou: pravda a krása je v nedoslechnutých rozhovorech z opačné strany ulice. Je v nedoviděných obrazech cezených skrz překážku, většinou skrze sklo projíždějícího dopravního prostředku. Skutečnost lze zažít ve snu, kdy jsou smysly a vědomí vypnuté. Kratičkost těchto zásadních zjištění je v básních přímo verbalizována: opakuje se výslovný motiv vteřiny. 

V těchto  rozostřených, a přece zvláště vyostřených obrazech, v přeludných vizích, je tato sbírka paradoxně přesná a na nich také stojí její efektní metafory.  Zážitek metafyzického „vidění“ přitom pramení ve výjevech zcela obyčejných, tak přikazuje autorova deklarovaná metoda: „Nejraději mám ty, které vyprávějí jednoduše o složitých věcech, / a pak ty, které vyprávějí prostě o prostých věcech“. Děžinský ve sbírce Obcházení ostrova sumarizuje pečlivě opracované texty, z nichž některé jsou až dvacet let staré. Přežily jen ty, v nichž se básníkovi podařilo této metodě dostát.

Prožitek z této sbírky závisí zčásti na nádherných obrazech ranku klasicky lyrického, často ve formě přirovnání, které se čtenáři zaryjí velmi hluboko: muškáty září pěti žárovkami, rybky v horském plese o sebe cinkají jako zvonky, cikády pilují člověka jak nehet. Z ptáčků se odpařuje noc. V každé z básní je vždy spravedlivě roztroušeno po alespoň jednom takovém krásném obrazu či komparaci.

Dalším oblíbeným prostředkem jsou  návratné motivy, jejichž opakování si máme všimnout: u přejezdu je vždy páv, v básních často hoří neuhasitelný oheň, srna jednou rozráží hrudí těžký sníh, jindy je sražena nočním vozem, potřetí se do ní vtěluje sám mluvčí. Pravda může být ukryta i v zahlížení věcí obráceně, protože co když právě tak jsou  v tomto světě, přesvědčuje nás básník: pohyby nás předcházejí, jako by se loučily. Stačí přehodit aktéry a pasivisty, pasažéry, a je to tráva, která zpomaluje vítr, klika, která ohýbá zápěstí, hromádky listí nás otáčejí na hrábích.

Jako zázrakem podařilo se navíc Milanu Děžinskému najít i prostor pro jemně ironický humor:„Najdou mě v jarním tání i s láskou k lidstvu. / Poznají mě po šroubu v levé noze, / který jsem si vysloužil / jako medaili v nohejbale“, směje se básník, směje se vděčně i čtenář.

A pak je tato kniha založena na vzrušující náznakovitosti. Toto napínavé čtenářské dobrodružství se Děžinskému daří udržet od počátku sbírky až do jejího konce. Je neseno surreálně působícími vizemi, jindy nedokončeným strhujícím mikropříběhem, z nichž některé působí až seriálově. Sbírka skutečně je rámována zmíněným milostným příběhem: z klidného, bezpečného manželství vede cesta k milenecké vášni, kradené v hotelových pokojích a u restauračních stolů. Láska (nebo je to poezie?) nakonec odjíždí za jiným, nepříčetným básníkem filosofem, a mluvčí volí návrat z ostrova domů. Tam čeká žena, jejíž jazyk jsou bytové dekorace a kombinace svetrů. A tady už postávají také děti – ten mladší a ten starší. Takové štěstí tě může připravit o vlasy.  Jako by chtěl mluvčí cosi říct, ale nemohl. Jako by toužil, aby se čtenář „uhadoval“ sám. Vášeň s poezií coby zapovězenou milenkou, nebo s femme fatale z masa a kostí?  To básník naštěstí ponechává na čtenáři.
            Docílit zmíněnými prostředky kýžené vysoké čistoty se Děžinskému většinou daří. Proč se potom do sbírky musely vejít i nejrůznější odposlechy z baru nebo doslovné překlady textů popových hitů pouštěných z jukeboxu,? Ze dvou důvodů: V banalitě písňového textu básník dokáže najít nádherné, působivé verše s tajuplným, naléhavým, vyšinutým půvabem:  „... mám červené šaty a měsíc, lodičky na jehlách a jsem naživu.“ A potom, tyto verše vedou další z důležitých linií sbírky: kontrast blízkosti a cizoty. Proti intimitě domova, srozumitelné a tvárné mateřštině básník staví cizinu a cizotu nesrozumitelných jazyků slyšených z reproduktorů. Náhodně zachycená slova, útržky hovorů vytržené z kontextu nebo špatně odposlechnuté při čekání na vlak náhle znějí jako prozíravé poselství, jako varování nebo čirý děs. Hrůzně působí také  mžikové pravdy pozorované z či naopak do okna jedoucího dopravního prostředku: přízraky si v nich strhávají tvář, motorkáři mají v úseku okresky 15 smazané hlavy, ruka posunkuje z projíždějícího automobilu zprávu sníme tvoje srdce. V mysteriózní přízraky, kostlivce a duchy se v hororových scénách proměňují i vlastní děti na houpačce. Čtenář hledí do chlapcových očí: dvou nekonečně hlubokých děr v lebce. Klid je v této sbírce skutečně pouze na hladině. V hlubinách se dějí otřesné věci! A my? My jsme byli šmouha při kraji. A ty? Ty ses mihla u krajnice, neznámá v rudých šatech. Pouhé vteřiny okouzlení se nám dostalo.
           Co mě v knize, která je tak přepečlivě autorsky i editorsky vypravena a jejíž čas vzniku byl tak velkorysý, ruší, jsou místa, kde cítím, že verše k sobě nepatří, že návaznost už není na čtenářově ochotě ke spolupráci, že mezi nimi žádná vazba prostě není. Místa, kde se ostře rýsované zprávy jen vrší za sebou. Kdy je souvislý příběh násilně narušen veršem přicházejícím odjinud, jakkoli krásným.

Skutečný svět se odehrává v zastavených vteřinách, které jsou nám dopřány jen párkrát za život. Suma, kterou z nich Děžinský vydává, mluví o zážitcích na prahu snu a smyslového omylu, optického či sluchového klamu – jevů špatně viděných a nepřesně slyšených, spatřených koutkem oka a zaslechnutých na půl ucha. Dějů odehrávajících se za nejrůznějšími překážkami, skrze něž nevidíme, pod rouškou noční tmy, jíž naše oči nerozumějí. Jako by se mluvčí sbírky Obcházení ostrova rozhodoval mezi obyčejným životem a kromobyčejnou poezií. Jako by život nemohl být sám rozkoší z vyprávění. 

textový podklad rozhlasového pořadu Víkendové přílohy stanice Vltava