MeziŘádky 16. 12. 2017

Titul Keška v galerii trochu napovídá, že v knize půjde o poznávání a výtvarné umění. Lucie Poslušná se ale nespokojila jen s vyprávěním o deseti obrazech z Národní galerie, ale vymyslela k nim hru na principu geocachingu, tedy hledání kešek, a ještě ji zkombinovala se svéráznou cvičebnicí angličtiny pro děti, které se tenhle dneska už víc mezinárodní než národní jazyk začaly učit.

Základem knihy Keška v galerii je příběh. Malá holka Kačka, přezdívaná Keška, protože hledání kešek je pro ni největší zábava, se má připravit na to, že bude provázet stejně starého kluka anglických přátel jejích rodičů. A maminka pro ni vymyslela mysterku. Mysterka je keška, u které musíte nejdřív vyluštit nějakou hádanku, abyste zjistili, kde ji hledat. Aby se Kačka s tím klukem z Londýna domluvila, maminka kešku-mysterku zkombinovala s anglickým slovníčkem a výkladem nejpoužívanějších gramatických vazeb, jako je časování nebo třeba rozdíl mezi podstatnými jmény počitatelnými a nepočitatelnými. A nápověda k nalezení kešky se skrývá v deseti slovech, k nimž se Kačka-Keška s Johnem propátrají díky luštění významů deseti obrazů z Národní galerie. Mezi těmi obrazy jsou Škrétova Podobizna řezáče drahokamů, Rousseauova Vlastní podobizna, Breughelovo Klanění tří králů nebo perokresby Mikoláše Alše z cyklu Život v hlavním městě za 24 hodiny. Přiznám se, že s takhle promyšlenou hravou knihou, která je velmi přístupným výkladem výtvarných děl a přitom ještě svého čtenáře učí jiný jazyk, jsem se zatím nesetkal. A to má Keška v galerii ještě praktickou nápovědu na webu Národní galerie. Tam najdete audio a videonahrávky se správnou výslovností všeho, co je v knize vytištěno.

Nepřekvapilo mě proto, když jsem se dozvěděl, že Lucie Poslušná s ilustrátorkou Andreou Tachezy a grafikem Tomášem Coufalem prý tuhle publikaci připravovali asi dva roky. Přitom ta ohromná práce z knihy nikde nečouhá, naopak máte dojem lehkosti a přirozenosti. A myslím si, že knížka určená dětem je zábavná a objevná i pro hravé a zvídavé dospělé.

Knížku Lucie Poslušné Keška v galerii s podtitulem Malovaná angličtina pro děti i rodiče vydala jako jedinečnou součást svých doprovodných programů Národní galerie. Hru nezkazím, když prozradím, že kešku-mysterku, o kterou v knize jde, najdete ve Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí.

V Praze zůstanu i s dalšími dvěma knihami. Ty také vybočují z běžné produkce. Josef Podzimek je úspěšný podnikatel ve stavebnictví, po restituci vzkřísil spolu se svými dvěma syny rodinnou firmu, pojmenoval ji Podzimek a synové. To panu Podzimkovi nestačí. Jako hyperaktivní člověk nejen že vydal hned tři knihy věnované historii firmy, ale jako obdivovatel pražských věží založil společnost s ručením omezeným Jindřišská věž a pronajal si jejím prostřednictvím tuto nejvyšší samostatně stojící pražskou zvonici, nechal ji rekonstruovat a v roce 2004 byla architektonická modernizace Jindřišské věže nominována na titul Stavba roku. A Josef Podzimek s řadou spolupracovníků o Jindřišské věži napsal knihu. Jmenuje se O veži ve věži, je to historie Jindřišské věže dovedená až do současnosti a provázená spoustou obrazových dokumentů a fotografií.

Druhou knihu napsal Josef Podzimek s historičkou architektury Radomírou Sedlákovou. Svého průvodce po pražských věžích nazvali O tisících věžích pražských. V knize jich tolik není, samostatné medailony s fotkami jich tu mají necelé dvě stovky, ale připomenuty jsou i další a také skutečnost, že pražské věže doopravdy spočítat vlastně ani nejde, protože dvacáté století přineslo nejen nové technologie, ale změnilo i pojetí staveb, rozjelo se do výšek. Například k věžovým obytným domům se počítají všechny od čtrnácti podlaží výše.

Obě pěkné a objevné pragensie, O věži ve věži a O tisíci věžích pražských vydal Josef Podzimek ve své firmě Jindřišská věž, která tak své působení rozšířila i na vydávání knih.

A teď se, s dovolením, podíváme do jiného města, nějakých devět a půl tisíce kilometrů na jihozápad. Brasília je naprostým protikladem Prahy. Stavět se začala v padesátých letech 20. století a za jejího zakladatele je považován brazilský prezident Juscelino Kubitschek de Oliveira, po mamince českého původu. Nakladatelství Titanic vydalo o tomto městě unikátní publikaci Brasília – město – sen. Je to částečně kniha autorská, částečně obsáhlý sborník textů o Brasílii, dohromady jedinečná monografie světově jedinečného uskutečněného urbanisticko-společenského projektu. Základem knihy jsou původní fotografie Pavla Friče, který Brasílii fotografoval v letech 2012 až 2015 a vytvořil doslova fotografický monument. Podobně monumentální je textová část připravená Fričovou manželkou Yvonnou. Výběr textů českých, brazilských a dalších autorů je zřetelně vedený snahou po celistvosti. V knize tak jsou volně řazeny jak nadšená vyznání, tak kritiky či skeptické soudy. Za nejpozoruhodnější ze svědectví považuji ta, která postřehla, že naplánovanou Brasílii její obyvatelé postupně mění v místo příjemné pro život. Urbanistický koncept se naplnil lidmi a ti si jej postupně přisvojují a zároveň proměňují. Asi nejzajímavější je v tomto smyslu a pro pochopení fenoménu věcný pohled brazilského architekta Fernanda Luise Lary. Ten si všímá všech aspektů a za velký klad považuje přísnou ochranu architektonického plánu, která ale nebrání tomu, čemu říká pobrazilšťování, tedy společenskému životu. Brasília se tak zatím ubránila vzniku favel a na pohled drsný, automobilismus preferující dopravní systém na rozdíl od jiných velkých měst, jako třeba Los Angeles, tady funguje.

Kniha Brasília – město – sen je podobná svému předmětu: je to obrazem i slovem mimořádně inspirující publikace pro urbanisty i laiky. Dá se to vlastně říct úplně jednoduše: je to velmi krásná i stejně tak poučná kniha.

Do dárečkové kategorie patří podle mne i dvě knihy věnované dvěma českým muzikantům. Starší má přednost.

Rozhovorovou knihu s Vladimírem Mišíkem vydal hudební publicista Ondřej Bezr už dvakrát. Do třetice dotáhl mišíkovské kronikaření do alba, v němž si kromě Mišíka povídají o Mišíkovi s Bezrem i Mišíkovi spolupracovníci a přátelé a také jeho dvě manželky a tři děti. Co k tomu musím říct: Ondřej Bezr není bulvární novinář, tyhle rozhovory řekněme intimnější jen dokreslují zpěváka jako člověka sice výjimečného, ale zároveň tak trochu jako souseda a kamaráda nás všech, kterým svým zpěvem dělá život pěknější. Kniha se celým názvem jmenuje Vladimír Mišík. Byl jsem dobrej. Rozhovory s Ondřejem Bezrem z let 1999, 2006, 2017 a vydalo ji nakladatelství Galén.

O třináct let mladším kolegovi z branže Davidovi Kollerovi říká v knize Who The Fuck Is David Koller? Vladimír Mišík, že Koller ví, co chce, ale rád se nechává překvapovat. Publicista Josef Rauvolf přirovnává Kollera ke zpěvákovi téhož jména Bowiemu a ještě Peteru Gabrielovi. V knize-rozhovoru dal Milan Ohnisko slovo dokonce dalším čtyřiašedesáti lidem, aby řekli, kdo David Koller je. Rauvolfovo přirovnání podle mne sedí. Koller je hitmaker, úspěšný muzikant, ale zároveň občan v plném smyslu toho slova. Výrazná osobnost se smyslem pro míru. Není mu jedno, co se v jeho zemi děje, a poučná je proto také jeho historka o hlasech pro Václava Klause v prezidentské volbě. Tu ale neprozradím, v knize Who The Fuck Is David Koller? ji nepřehlédnete.

Anglický název mi moc nesedí, ale k muzice, kterou Koller skládá a hraje, i v Česku angličtina patří. Rozhovor s rockovou legendou Who The Fuck Is David Koller? vydalo nakladatelství Druhé město.