Knižní pól 21. 5. 2016

I dnes mohu připomenout jedno výročí, ale na rozdíl od minulé soboty je to temná vzpomínka. Ve středu 22. května 1946 byl v Praze na Pankráci popraven Karl Hermann Frank. Poprava byla veřejná, sledovalo ji 5000 lidí. Někdejší karlovarský knihkupec se podílel na rozbití Československa a později, i když stále funkčně druhý, se stal prakticky nejmocnějším mužem protektorátu a plně si za své činy zasloužil přezdívku Krvavý pes Frank. Z jeho iniciativy a vůle umíraly tisíce, ještě 2. května 1945 nechal popravit 56 lidí. Nakladatelství Toužimský & Moravec vydalo nyní, po sedmdesáti letech od první edice, jeho Zpověď.

Zpověď je název poněkud zavádějící. Frank v celém dokumentu neprojevuje nic z toho, co patří ke skutečné zpovědi, tedy lítost či alespoň stopu vědomí, že by nějak pochybil. Vysvětluje a obhajuje se. Přitom však odhaluje víc, než asi zamýšlel – totiž mechanismus a zákruty nacistické moci. Kromě toho je velmi pravděpodobné, že některé části textu upravovali vyšetřovatelé. Z čeho ovšem mrazí nejvíc, je Frankova úporná snaha odvést od sebe pozornost, neosobní charakteristiky událostí, činů i lidí. Je to jazyk úřednický, občas proložený zjevnou lží zakrývající Frankovu vehementní aktivitu. Takhle – jako kdyby on nic, on muzikant, on jen přihlížel, případně plnil – například popisuje příčiny sudetoněmeckého provinění na Československé republice:

Vina sudetoněmeckého vedení se zřetelem na dnešní celkovou situaci tkví v tom, že vyhovovalo bez rozmýšlení a bez kritiky národně socialistickým požadavkům. Jen tím mohlo dojít k takovému Mnichovu i všem těm následkům pro německý národ. Všechny mně předložené dokumenty o výzvědné službě, sabotážích, politických zradách atd. proti ČSR potvrzují shora učiněné vývody; za tohoto stavu nebylo možné řešit sudetoněmeckou otázku smírně, protože jednak tomu nechtěl Hitler, jednak nebylo pro toto smírné řešení uvnitř ČSR dobré vůle na sudetoněmecké straně.

A dodává: Mohu si jen matně vzpomenout, že…

Nové vydání Zpovědi Karla Hermanna Franka provází soubor fotografií z archivu Jaroslava Čvančary, řada z nich je zde publikována poprvé. Ke knize patří důležitá historka jejího vzniku. Text totiž nebyl získán k vydání v nakladatelství Cíl normální cestou, kdosi ho z úřadu vynesl a byl vydán ještě před skončením procesu s Frankem. Vydání Zpovědi Karla Hermanna Franka tak bylo před těmi sedmdesáti lety akcí neznámého investigativce.

Ovšem dnešní Česko je samozřejmě veselejší. Zvlášť když si o tom, jak dobře a víceméně normálně se v něm žije, můžete přečíst výtečné vyprávění, dobrou novelu, román.

Sylva Fischerová mne nepřestává překvapovat. Její nejnovější kniha se jmenuje Bizom aneb Služba a mise. Je to próza vyprávěná očima chlapíka středního věku, můžeme ho označit za pražského intelektuála, který má blízko jak ke kavárně, tak k hospodě.

Přiznám se, že jsem občas žasnul, zároveň jsem se ohromně bavil. Sylva Fischerová totiž zachycuje chlapský svět tak přesně a výstižně, že by to, s nadsázkou řečeno, muž snad ani nesvedl. Odehrávají se tu hovory, ze kterých by byl Hrabal nadšený, ale o nic méně kouzelné nejsou Bizomovy vnitřní monology, jeho pohled na svět. A zrovna tak hovory s přáteli Fulkou a Josefem K. To je krásná hra plná významů, ale zrovna tak záměrných nonsensů. Všechen text přitom neopouští půdu reality, i když někdy ta skutečnost vypadá až surreálně. Jeden Bizomův zážitek jako příklad:

Když jsem šel domů z hospody z obligátního srazu s Fulkou, míjel jsem v parčíku u metra dvě ženy – byla už tma, byly to starší dámy a vypadaly, že jdou z koncertu nebo z divadla – ta jedna říkala druhé: „A oni byli jakoby lízátko –“ A v tu chvíli se rozjede Bizomova fantazie, která chce to lízátko objasnit a tak trochu mu ta epizoda změní život. Už napořád se s tím lízátkem pokouší vyrovnat a zjevně se mu to nikdy nepodaří.

Výtečný příběh Sylvy Fischerové o dnešním českém mužském světě Bizom aneb Služba a mise vydalo nakladatelství Druhé město

V tomhle veselém kavárensko-hospodském duchu se urodilo v krátké době hned dvakrát. V nakladatelství Fra vyšla nová próza Ladislav Šerého s názvem až uhrančivě ironickým Nikdy nebylo líp, podtitul zní dokonce ještě lépe: Už aby sis do mě konečně vlezl celej.

I v Šerého knize spolu mluví a myslí muži, také chlápci středního věku, kteří už o životě vědí skoro všechno a jsou na rozpacích, jestli mají ještě bojovat, nebo už se hlásí zákeřná bačkorová rezignace. Takhle uvažuje Igor, hlavní postava:

Náboženství je možná jen nějaká chemická reakce v mozku při zvichřených stavech vědomí, jako je krása, rauš nebo smrtelný chropot. Ale stejně čekám, že z mraků se už brzo vynoří boží oko a klidný baryton oznámí konec starých časů.

Nicméně Bůh je možný jen v jazyce. Další snadné řešení.

Věda šlechtí člověka až k jeho popření. Šťourá se v tom, co už nebo ještě není v paměti. Proniká do prostoru nepaměti. Ale umění to dělá vlastně taky.

Člověk, jako přechodná fáze vývoje života na Zemi, by neměl mít přehnaný cíle.

Až demokratizace armády s sebou přinesla totální konflikty, až když do ní byli nahnáni skoro všichni, bez rozdílu postavení a původu.

Ale třeba podle Zuluů je puška zbraní zbabělců.

Igor bývá jako utržený ze řetězu, co neví, nepoví, trpí myšlenkovou inkontinencí. Studenti se smějí, na začátku semestru rozpačitě, ke konci potměšile.

Novost slouží jako nástroj k vykořisťování. Už nestačí vytvářet umělý potřeby, který nás jenom sváděj, dnes bují produkce potřeb, kterejm se nedá vyhnout. Nový formáty, nový sofwary, novej životní styl. Žižek píše, že dnes už je privilegium bejt vykořisťovanej v práci. Co by mnozí dali za možnost bejt

zotročeni za peníze.

Kam se poděla sama idea revoluce? Všichni jsou na ni líní a zbabělí. Je revoluce bez oběti ještě revolucí? (…)

Nevěř nikomu, komu není alespoň sedmdesát, špitají si na konci stolu. To bude Igorovi až za dvacet dva let.

Ladislav Šerý, jak je zřetelné, ukrývá ve svých historkách kunderovskou esejistiku, ostatně není divu, má také blízko k Francii a jejímu smyslu pro tenhle žánr. Ale úvahy se tu schovávají do útržků do zdánlivě nesouvislých vět od hospodského stolu, jako by tu řečnilo hned několik Hrabalových Pepinů naráz.

Próza Ladislava Šerého Nikdy nebylo líp je svátkem pro čtenáře, kteří vědí, že nejsou odpovědi, jen otázky, a že lepší je být veselý a ironický, než smutný a bez úsměvu.

Igor Malijevský je básník, prozaik, kabaretiér, příležitostný kuchař pro kamarády a autor Hladové kuchařky. Tentokrát se – konečně – představuje v silné knize jako fotograf. Ta kniha se jmenuje Znamení Lvova a zachycuje město kdysi rakousko-uherské, pak polské a dnes ukrajinské v poetickém černobílém albu. Malijevského i jeho fotografie znám dlouho, přesto mě Znamení Lvova překvapilo. Je to publikace vytříbené poetiky, svědčí o oku, které dokáže podobně jako ti nejslovutnější fotografové najít ten jediný a jedinečný okamžik, hru světla a stínu. Malijevský fotí černobíle a pořád se drží vývojky a ustalovače, proto na jeho fotografiích světlo a stín vytvářejí z reálného světa jeho pravdě podobnější obraz.

Výběr ve zvětšených formátech můžete vidět ještě do příští soboty 28. května na stejnojmenné výstavě v pražském Českém centru v Rytířské ulici. Knihu, velmi krásnou černobílou knihu Znamení Lvova provázenou autorovými krátkými lvovskými zápisky v češtině, ukrajinštině a angličtině vydalo nakladatelství Kant.