Obecně při čtení knih platí, že pokud vás zaujme prvních několik stran, nejlépe prvních několik řádků, tak vás autor „dostal“ a jeho publikaci dočtete. V případě Faktoru Churchill se to Borisi Johnsonovi povedlo dokonale. Začíná vtipem, v němž hraje hlavní roli homosexualita, ministerský předseda a suchý britský smysl pro humor. Nadhled, smysl pro humor, vtipná přirovnání a svižný sloh – to vše charakterizuje životopis, který je všechno, jen ne suchý.

Při psaní životopisu se autor většinou nevyhne tomu, aby podle sympatií k člověku o němž píše, zvýraznil jeho negativní či pozitivní stránky. Johnson Churchilla bezpochyby uznává. To ale neznamená, že by zcela přehlížel jeho největší přehmaty. Nejtragičtější z nich vyústil v bitvu u Gallipoli, která za první světové války stála půl milionů životů. Britský The Guardien označil tuto akci za „pošetilost“, v jiných zdrojích je vylodění nazýváno mnohem horším výrazivem. A nebyla to jediná Churchillova chyba. Čím výše postavený člověk, tím horší mýlky. Jak by ho asi historie soudila, kdyby se nepovedlo vylodění v Normandii, což byla reálná možnost? Byla by akce prohlášena za fatální selhání? Boris Johnson Churchillovy chyby přiznává, ale nahlíží na ně z úhlu, z něhož se chybná rozhodnutí jeví logická. Čtenář se tak dostane k celé plejádě zajímavých, povětšinou netušených souvislostí.

Sir W. Ch. byl neuvěřitelně pracovitý, k čemuž se váže celá plejáda vtipných historek. Johnson brilantně spojuje historky s výsledky tvrdé práce, podstatné s nepodstatným, ale celek dokreslujícím. Někdy při tom dochází až k přílišným zkratkám a zjednodušením. „Hitler byl abstinent, a to je úchylka, která může za mnoho utrpení.“ Znamená to snad, že být alkoholikem přináší světu mnoho radosti? Přiznejme, že tuhle zkratku použil nejen Johnson, ale i prezident Zeman. „Adolf Hitler byl vegetarián, nekuřák, abstinent a ani s jeho sexuálním životem nebylo všechno v pořádku. Churchill vykouřil denně osm těžkých doutníků, vypil lahev whisky a tři lahve šampaňského a vyhrál druhou světovou válku. Abstinent Hitler ji prohrál.“ Tyhle zjednodušení jsou možná vtipná, ale neříkají nic o kvalitách kteréhokoli ze jmenovaných mužů. Stejně tak jako tvrzení, že Churchill „je jedním z prvních, kdo po Ikarovi ovládli oblohu, vzepřeli se přitažlivosti na stroji těžším než vzduch.“ Poněkud se tím zapomíná nejen na bratry Wrightovy, ale i piloty první světové války, jejichž vzdušné, smrtící, leč rytířské souboje vešly do dějin.

Churchill je v povědomí lidstva jako válečný ministerský předseda. Válečný ve smyslu války, bojů a bitev. Ovšem Johnson zvýrazňuje fakt, že jednu z nejdůležitějších bitev vyhrál v předvečer války o Británii. Existovaly naprosto reálné pokusy sblížit fašistické Německo s ostrovním královstvím a vrcholní britští představitelé s touto myšlenkou doopravdy laškovali. Pokud by Británie přistoupila na nějakou verzi „paktu o neútočení“ (pomiňme, že by měl životnost stejnou jako pakt Molotov – Ribbentrop, tedy životnost zmrzliny v zapnuté mikrovlnné troubě), pak by se osud Evropy mohl vyvíjet zcela jiným směrem. „Winston Churchill byl páčidlem osudu. Kdyby nezaujal své místo a nekladl odpor, nacistický vlak by jel nerušeně dál. Je svým způsobem zázrak – zvážíme-li Churchillovu předchozí kariéru –, že na svém místě doopravdy stál.“

Nemůžeme popřít, že Churchill byl brilantní řečník, skvělý novinář píšící válečné reportáže v první osobě, neboť se popisovaných bitev opravdu účastnil (jaký rozdíl mezi články v dnešních magazínech psané z tepla hotelů v rámci plně hrazených presstripů) i daleko od budoucnosti myslící politik. Ano, byl ješitný, chtěl se vidět v novinách a rád zaujímal pozy a vrhal se do dobrodružství, které ho dostanou do novin a na odekorují jeho hruď medailemi. Nicméně před to všechno stavěl „své“ BRITSKÉ IMPÉRIUM. Dvacátá kapitola nazvaná Evropan Churchill je v dnešních dnech, v době kdy Británie zvažuje odchod z EU, zvláště aktuální a poučná. Churchill zůstává značkou jež ještě hezkou řádku let bude vzbuzovat emoce. Ano, měl sklony a výroky, jenž by se daly označit za rasistické (zejména k Indům a Búrům, což souvisí s již výše zmiňovanou láskou k impériu), nevadilo mu vůči nepřátelům použít plyn, byl politicky nekorektní, ale nejspíše možná právě díky tomu můžeme těšit ze svobody. Měli bychom mu být vděčni a Boris Johnson nám ve své knize jasně říká proč. „Faktor Churchill… zosobňuje pádný argument proti všem marxistickým historikům, kteří považují dějiny za příběh nesmírných a neosobních ekonomických sil. Rozhodující úlohu v dějinách může sehrát jeden jediný člověk.“

Topi Pigula, pigula.blog.respekt.cz