Aby ten konec prázdnin nebyl tak drsný, nakladatelství Epocha vypustilo do světa třetí díl trilogie Františka Kotlety o sexuální magii. Lépe se tento triptych popsat asi nedá. A když je už řeč o trilogii, tak řekněme spíše třetí pokračování sbírky povídek, kde se to prsy, penisy, vagínami, zločinem a magií jen hemží.

Předchozí díl série nazvaný Velké problémy v Malém Vietnamu příliš ohlasu nevzbudil. Kotleta se do půlky knihy nemohl vyškrábat do sedla, a tak jen zoufale naskakoval a příběh se potácel od ničeho k ničemu. Když autor konečně našel svou řeč, zbývalo mu jen nějakých 120 stránek, aby dokázal, proč jej lze právem řadit mezi pravé následovníky legendárního Kulhánka.

Obavy z kvality nového díla byly proto na místě. Tentokrát se však pod naprosto luxusní obálkou Luise Roya skrývá strhující akční čtivo, které nenechá vydechnout. I když by se pár „ale“ našlo.

Řadový akční hrdina

Největším zklamáním je hlavní hrdina Tomáš Kosek. On se totiž naplno stal řadovým akčním hrdinou. V první knize – Příliš dlouhá swingers party to byl zakřiknutý, lehce uťápnutý učitel na vysoké škole. O drsnost a tvrďácké hlášky se starali jeho parťáci – Gibson a Hort, zatímco Kosek jim skvěle sekundoval z pozice toho slabšího, ale magii rozumějícího člena týmu.

Je to, respektive byl, takový plašmuška, kterému se stávaly jen přesně ty opačné věci, než by jeho naturel vyžadoval, což ústilo ve skvělé situace, z nichž musel nějak vybruslit. A taky se dal do holportu s bohem sexuálních orgií.

V nové knize je Tomáš Kosek „dospělý“, drsný, neohrožený, no prostě drsňák par excellence. Nemá problém tasit pistoli a začít střílet, či na požádání osouložit cikánskou bosorku. Kosek se tak stal naprosto tuctovým hrdinou akčních fantazáren, kterých tu máme desítky. Což je škoda, protože jeho původní nastavení bylo příjemně osvěžující a zajímavé. Takhle se čtenář musí spokojit „jen“ s klasickým hrdinou.

Ale dost té kritiky, protože on ten drsňák postačí. Postačí, protože Kotleta jej v nové knize pokaždé vyšle do skvěle napsaného, napínavého i zajímavého příběhu. Každá povídka se odehrává v jiné, dost exotické, destinaci, díky čemuž budete mít chuť se ihned pustit do další. Navzájem jsou texty propojené jen velmi lehce.

Pravděpodobně by se vůbec nic nestalo, kdybyste je četli na přeskáčku. A vlastně první tři ani nenavazují na předchozí knihu. Teprve závěrečný – Světla Paříže přímo vychází z událostí, které se odehrály ve svazku Velké problémy v Malém Vietnamu. Tady je naopak propojení dost silné a pro pochopení si musíte alespoň základní obrys příběhu pamatovat, jinak sice nebudete ztraceni, ale budete si připadat, že vám stále něco velkého uniká.

Tanec na Ostrově svobody

Když to vezmeme popořadě, tak úvodní Poslední tango v Havaně dalo knize název a zcela bezprostředně čtenáře seznamuje s tím, v jakém duchu se celý svazek ponese. Kosek se vydává řešit kriminální případ, který na hony zavání magií. A jelikož pro veřejnost kouzla oficiálně neexistují, vyšší místa se spoléhají na pár kontraktorů, či vlastních speciálních oddělení, které se těmito záležitostmi zabývají.

Kosek se tak ocitne na Kubě, kde stále žije duch revoluce a někdo morduje honoraci tak děsivě, že jim z ran vytéká černá krev. Povídka je velmi přímá, žádné detektivní pátrání se vlastně nekoná, jde se (mnohdy doslova), rovnou na věc. A čtenáři se dostane skvělé exkurze do kubánské mytologie. Obřady a uctívání bohů se promísí s přestřelkami a snahou hlavního hrdiny vybruslit z kardinálního průšvihu, aby tak vzniklo velmi sugestivní a strhující čtivo. Jako otvírák ideální povídka.

Následuje pro mě osobně nejlepší kus z celé knihy – Těžký den v Ústí nad Labem. Kniha se odehrává na nejrůznějších místech – Havana, Paříž, Tokio, a přesto v pomyslném soupeření zvítězí Ústí. Patrně je to tím, jak sugestivně a upřímně Kotleta toto místo popsal. Jasně, místňáci budou asi docela naštvaní, autor totiž z Ústí udělal docela typizované umírající město na periferii.

Zápach zoufalství a beznaděje se tu mísí s výpary z chemičky, aby podmalovaly příběh plný zrady, korupce, vydírání a cikánské magie. Až budou Zachariáš s Nellis hledat nový námět do pokračování Pustiny, tahle povídka je ideální materiál. Taky se odehrává na drsném místě, ale na rozdíl od přeceňovaného seriálu tu napětí nekolísá jak ruský rubl, ale udržuje si stabilní a velmi vysokou hladinu do začátku do pořádně krvavého konce.

Drsná kriminálka se vzápětí promění na „tradiční“ akční řežbu plnou démonů, samopalů, ručních granátů, drsných dialogů a cynických hlášek a taky magie. Spoooousty magie vycházející z japonské mytologie. Povídka Dlouhá noc v Tokiu se totiž odehrává v místním šedesátipatrovém  věžáku a hrdina, jaká to náhoda, se nachází v nejvyšším patře. Dolů to může vzít buď oknem, nebo po schodech. Jenže tam je jaksi… plno. Povídka je akční, přímá a velmi jednoduchá. Po celou dobu čtenáře připravuje na pointu, která když přijde, stojí za to. Ze židle vás neshodí na zem, kde byste v šoku lapali pár minut po dechu, ale potěší a pobaví zároveň.

Závěrečná Světla Paříže se nesou v obdobném duchu. Kosek se tu setká s pár kamarády a věřte mi, nebude z toho moc nadšený. Hlavně proto, že jej chtějí zabít, ale ublížit se jim nedá. Ti chytřejší už vytušili, že z toho kouká honička napříč Paříží, protkaná zoufalými souboji, útěky na poslední chvíli a neustálého hledání řešení. Stále na útěku, ani chvilka na oddech, tradiční zápletka, ale precizně zpracovaná a napětí řádně vyštengrované. Za mě spokojenost.

Rádi si zatančíme

Poslední tango v Havaně se jednoduše povedlo. Čtenář, který jej otevře, se dočká přesně vyvážené dávky kvalitní akční fantastiky s pikantními scénkami a výrazy, kterými se Kotleta snaží svůj styl dělat zajímavější. Mně tam nevadí, ale že bych právě kvůli explicitně pojmenované souloži Kotletu vyhledával, to také ne. Ať tak či onak, všechny texty v nové knize jsou kvalitativně velmi vyrované a patří mezi to nejlepší, co autor dosud napsal.

Nová kniha je jasnou povinností pro všechny, kterým se líbila Příliš dlouhá swingers party. Zápletky povídek jsou v nové knížce dostatečně zajímavé, aby se od četby jen těžko odtrhávalo. Poslední tango v Havaně si prostě stojí za to si přečíst.

Lukáš Vaníček, psáno pro Fantasymag.cz