MeziŘádky 9. 2. 2019

Nakladatelství Argo vstoupilo do nového roku s edicí, která chce uvádět významné texty zachycující směřování a změny, s nimiž se musíme vyrovnávat. Název edice Crossover vyjadřuje nejen tematickou šířku od technologií přes ekonomiku až k politice, ale slibuje i pestré formy. Edici vede Oldřich Vágner a jako první titul zvolil knihu dlouholetého novináře z britského deníku Financial Times Edwarda Luce Soumrak západního liberalismu.

Luce uvádí na pravou míru jedno často a s demagogickou úporností používané zavádějící tvrzení: že totiž Západ za své úspěchy vděčí hodnotám, které dnes prosazuje, tedy demokracii a svobodě. Historie totiž říká něco úplně jiného: Západ svého bohatství a prosperity dosáhl na úkor jiných, a teprve v situaci vlastního ohrožení si tyto hodnoty vepsal do štítu. Luce to líčí takto:

Britská vláda poprvé veřejně označila svou zemi za demokratickou až v roce 1916, uprostřed první světové války, když potřebovala dostatečně ospravedlnit smrt statisíců mužů v zákopech. Úhlavní nepřítel Británie, císařské Německo, bylo autokratické. Rusko, jeden z hlavních britských spojenců, po revoluci a svržení cara kapitulovalo. Jen co se k moci dostali bolševici, okamžitě se stali novou – a daleko děsivější – noční můrou evropských metropolí. Více demokracie najednou znamenalo nutnou podmínku přežití. Americký prezident Woodrow Wilson prohlásil, že Spojené státy vstupují do velké evropské války proto, aby zachránily demokracii. Která byla ovšem novinkou i pro Američany. Střežit demokracii jako korunní klenot západní civilizace se stalo druhou přirozeností Ameriky, Británie, Francie a – po propuknutí studené války se Sověty o generaci později – celé západní Evropy. Z hlediska historie je sto let poměrně krátká doba. Dnes se zdá krajně nejisté, zda bude tento fenomén dalších sto let pokračovat.

Luce připomíná, že neplatí ani jiná mantra liberální demokracie. Totiž ta, že ekonomický růst je podmíněný demokracií. Čína ho vehementně vyvrátila a dala naději autoritářským vládcům všude na světě. Od roku 2000, píše Luce, se zhroutilo pětadvacet demokratických režimů, z toho tři v Evropě (Rusko, Turecko a Maďarsko). S výjimkou Tuniska se tzv. arabské jaro rozpustilo v žáru horkého léta. V tomto kontextu jsou podle Luce Donald Trump a jeho evropské protějšky jednoznačně příznakem krize demokratického liberalismu a nedívá se na ně sebechlácholivě jako na pauzy či excesy. Krize je uvnitř, souvisí s nespokojeností střední třídy, která už třicet let chudne a v politice nemá zastání. Proto podléhá teatrální politice, jejíž trik Luce také výstižně popisuje:

Trump funguje jako jakýsi KukluxKardashian, směsice krajně pravicové agresivity s postmoderním kabaretem. Trump prý měl vést vzpouru proti elitám. V praxi ale ihned přišel s návrhem, jak k potěše elit snížit daně i míru burzovní regulace. V marketingu se takové praxi říká „bait and switch“ (nalákat a vyšplouchnout). V konečném důsledku Trumpova skutečná ekonomická politika – nikoli jeho ekonomické rétorika, ta je zcela opačná – povede k prohloubení hospodářských problémů, jež zapříčinily úspěch jeho kandidatury.

A je otázka, píše Luce, jestli se po Trumpově pádu vrátí systém do původních kolejí, nebo jestli se Trumpovi podaří svalit vinu na elity, cizince, islám, menšiny, nevolené soudce či jiné příhodné záškodníky. Aby se mu to nepodařilo, je kromě jiného nutné oddělovat tohoto člověka od lidí, kteří ho volili. Odepisovat půl národa jako bandu zabedněnců by bylo zhoubným omylem.

Knihu Edwarda Luce Soumrak západního liberalismu přeložil Petr Horák.

Druhá kniha nové argovské edice Crossover je téměř dvojčetem. Napsala ji známá kanadská novinářka Naomi Kleinová a nazvala ji Ne nestačí s podtitulem Jak se bránit Trumpově šokové politice a vydobýt si svět, jaký potřebujeme. Z toho je patrné, že Kleinová nezůstává u popisu a analýzy, ale že hledá způsoby, jak zabrzdit toboganovou jízdu drancování planety a ožebračování lidí. A nenechá se ošálit Trumpovou arogancí: považuje ji jen za jednu stranu mince, na jejímž líci vidí miliardářské filantropy s Billem Gatesem a jeho davoským fórem v čele. Tvrdí dokonce, že Trumpovi do jisté míry vydláždili cestu do Bílého domu právě Gates a Bill Clinton s trendem a posléze fenoménem označovaným jako filantrokapitalismus. Že totiž bohatí mají kvalifikaci k vyřešení problémů, které byly dříve úkolem především veřejného sektoru. Kleinová říká, že král je nahý, takto:

Trumpovo tvrzení, že ví, jak dát Ameriku zase do pořádku, protože on je přece bohatý, není ničím jiným než vulgární a neurvalou variací nebezpečné písničky, kterou slýcháme už celá léta – že Bill Gates může vyléčit Afriku nebo že Richard Branson a Michael Bloomberg mohou vyřešit změnu klimatu.

Knihu Naomi Kleinové Ne nestačí přeložila Jana Odehnalová.

Ke dvěma knihám z nové edice Arga Crossover patří podle mne životopis člověka, jehož jména zná doslova každý. A je to jedna z mála výjimek z pravidla, že zde uvádím vždycky knihy vycházející poprvé. Nakladatelství Paseka totiž přišlo s druhým vydáním životního příběhu myslitele, jenž ovlivnil náš svět způsobem, který nemá srovnání – a přitom tímto svým konáním nic neničil. Jeho jméno se stalo symbolem vědění a moudrosti, ale i etiky a zodpovědnosti. Znovu vyšla v překladu Martina Pokorného kniha Waltera Isaacsona Einstein. Jeho život a vesmír.

Isaacson měl proti dřívějším autorům výhodu, především se dostal k písemnostem v Einsteinově archivu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, které byly zpřístupněny až v roce 2006. Einsteinův pohled na svět je opřen o hodnoty, které se dnes znovu ocitají v ohrožení – především svoboda a úcta k lidem bez ohledu na původ a náboženství. Jeho odpor k nacionalismu jakéhokoli druhu byl pověstný, nacionalisty prostě pohrdal. A podle toho se i v životě choval. Německého občanství se vzdal dřív, než ho o něj mohli připravit nacisté, doslova jim vypálil rybník. Hned jak vystoupil 28. března 1933 v Antverpách z lodě, na níž přijel ze Spojených států, nechal se odvézt autem do Bruselu a na německém konzulátu osobně odevzdal svůj pas. A zároveň poslal do pruské akademie věd rezignační dopis, v němž psal: Závislost na pruské vládě je cosi, co za současných okolností považuji za nesnesitelné.

Jeden z jeho odkazů je zřetelně vyložen i v úvodní větě projevu k sedmému výročí vzniku Izraele, v jehož rozhlasovém přednesu mu však už zabránila smrt. Ta věta zní: Nehovořím k vám jako americký občan ani jako Žid, nýbrž jako lidská bytost.

Isaacson zmiňuje samozřejmě Einsteinův pražský pobyt, ale jen velmi stručně. Tohle pro českého čtenáře bílé místo v Isaacsonově životopisné mapě zaplňuje doslov Jiřího Bičáka Einsteinovské stopy u nás. Bičák kromě jiného objasňuje Einsteinovu vazbu na Prahu protaženou až do Spojených států, kterou Isaacson zřejmě nezachytil. Einsteinovou přítelkyní a důvěrnicí v samém závěru života byla knihovnice kartografického oddělení Princetonské univerzity Johanna Fantová. Isaacson píše, že se s ní Einstein znal z Berlína dvacátých let. Jenže Johanna byla kromě toho snachou Berty Fantové, do jejíhož salonu v domě U Jednorožce na Staroměstském náměstí Einstein občas docházel. Fantová si v posledních dvou letech Einsteinova života zaznamenávala jejich schůzky a rozhovory a zachytila tak řadu Einsteinových úvah a postřehů v jejich bezprostřední podobě. Zápisky Johanny Fantové byly objeveny až v roce 2004.

Objemný životopis od Isaacsona se teď i u nás dočkal populárnější variace. Ta je mnohem kratší a někdy s ohledem na předpokládaného mladšího čtenáře zjednodušující, zato se spoustou obrázků a fotografií. V českém překladu tuhle verzi právě vydala Euromedia v Knižním klubu, v edici Universum v překladu Martina a Petra Kotrlových. Pozměněn je jen podtitul, kniha se jmenuje Einstein. Člověk, génius a teorie relativity.