MeziŘádky 6. 4. 2019

Před týdnem jsem vám představil román Radky Denemarkové Hodiny z olova, v němž je hlavní tematickou linií současná Čína a její vliv na svět včetně Česka. Pro své dnešní tipy jsem se vydal do nakladatelství Verzone, které od roku 2012 soustavně uvádí v českých překladech v edici Xin nejvýraznější díla moderní čínské literatury. Doslova mne nadchly dva romány, o nichž jsem se zde už před časem zmínil a které vám znovu doporučuji. Prvnímu dal překladatel Denis Molčanov český název Soudruh Nula a jeho autor Li Er za něj získal snad všechna dostupná ocenění včetně titulu Kniha třicetiletí 1979–2009. Jsou to po haškovsku sžíravě pojaté čínské dějiny 20. století se všemi bizarními kotrmelci. Autorem druhého románu s názvem Rozpukov je laureát české Ceny Franze Kafky Jen Lien-kche. Kniha je sarkastickým podobenstvím čínského hospodářského zázraku a Jenův životopis zas ilustruje paradoxy čínské reality. Jen totiž do spisovatelské profese dorostl v Čínské lidové armádě, ve výcvikové skupině tvůrčího psaní, a stal se úspěšným, všeobecně oblíbeným autorem. Jenže od roku 1994 je zároveň oceňovaný, ale i zakazovaný autor, dostal místo na univerzitě, ale některé jeho prózy nesmí v Číně vycházet.

A teď k nejnovějším titulům edice Xin. Tenoučká sbírka šesti povídek Dětská nevěsta představuje pozoruhodnou autorku třicátých let Xiao Hong, která vlastně mohla jen naznačit svůj talent. Pocházela z bohaté venkovské rodiny, ale před hrozbou domluveného sňatku utekla do nejistoty, která z ní udělala celoživotního běžence. Stejně jako řada jejích souputníků pro ni byla klíčovým místem intelektuální Šanghaj, ale před postupujícími Japonci unikala dál a zemřela v pouhých třiceti letech v Hongkongu.

Povídky Dětská nevěsta vybrané překladatelkou Lucií Olivovou představují nejznámější prózy Xiao Hong a zároveň se pokoušejí reprezentovat její tvorbu z celého krátkého desetiletí její literární aktivity. Charakteristickým znakem povídek je kritický, až naturalisticky dokumentární pohled na bídu a brutalitu předindustriální Číny. Tahle otevřenost v sevřeném, úsporném stylu je tak naléhavá a fascinující, že vás doslova připoutá ke čtení a nepustí, dokud příběh nedočtete.

Letos šestačtyřicetiletá Šeng Kche-i se ve svých prózách věnuje také především ženám, ale v novější době, od Tengových reforem. Román Holky ze severu se odehrává kdesi v devadesátých letech a jeho protagonistkami jsou mladé dívky prchající z venkova za vidinou lepšího živobytí. Jenže kde a jak asi skončí. Hlavní role jsou v románu Holky ze severu přisouzeny na začátku vyprávění šestnáctileté Růženě a její kamarádce, o rok mladší Lidušce. První se jmenuje Siao-chung, druhá Li S‘-ťiang, ale překladatelka Kamila Hladíková zvolila české verze jejich jmen a tak román ve prospěch přirozenějšího vnímání textu zdůvěrnila. Připomněla mi tímhle posunem výtečný Zaorálkův překlad Chevalierových Zvonokos. K téhle francouzské humoristické klasice mají podle mne Holky ze severu blízko i smyslem pro humor, i když prostředí a lidé jsou tady v protikladu k radostným pokleskům v kraji beuajolais přímočaře neurvalí, egoismus zejména mužů dosahuje gigantických poloh a ze scény Liduščiny nedobrovolné sterilizace běží po zádech mráz. Nejen tenhle protiklad je pro Holky ze severu charakteristický. Sugestivní, často na drsných detailech založené popisy nezpomalují děj, ale naopak – svou aforističností ho pohánějí dopředu podobně jako ostré dialogy.

Šeng Kche-i patří podle mne k výjimkám mezi spisovatelkami v obecnějším významu. Má výrazný smysl pro ironii a dokládá to už sama základní metafora románu. Růžena je obdařena magicky velkými ňadry a jejich existence určuje i její cestu světem. Růžena je z jedné strany osoba až průzračně jednoduchá, ale zároveň se o ní nedá říct, že by byla prostoduchá. Pálí jí to obstojně, dokáže vyhodnocovat situace a v obtížné honbě za obživou si dokáže udržet elementární smysl pro spravedlnost i poctivost. Když si neví rady, pomůže si nějakým čínským příslovím. Jako například, že každý most se dá přejít.

K portrétu Šeng Kche-i a její tvorby je nutné doplnit, že je ze současných čínských spisovatelek ve světě nejznámější a díky její angličtině se o ní dá mluvit dokonce jako o globální literární celebritě. Ale to neznamená, že by ji doma uctívali podobně. Její poslední knihy v Číně vyjít zatím nemohly, v čínštině vycházejí na Tchaj-wanu.

Také romanopisec Jü Chua se pohybuje na hraně zákazů, což svědčí o tom, že čínskou současnost dokáže do svých příběhů vložit přesvědčivě nejen pro čtenáře, ale i pro cenzory. V nakladatelství Verzone vyšel v překladu Petry Martincové už jeho třetí a zatím nejrozsáhlejší román Bratři. I když ani zde není nouze o temné, neradostné situace, je to parodie na hraně grotesky. Obraz komunistického kapitalismu v téhle knize připomíná malby Pietera Breughela staršího s jejich výjevy a alegoriemi. Ostatně Jü Chua sám přirovnává Čínu k divadlu, kde se hraje současně komedie i tragédie. Petra Martincová v doslovu uvádí tahle jeho slova: Já jsem prostě realistický autor. A pokud jsou snad některé mé příběhy absurdní, je to proto, že realita kolem mě je taková. Já žil vždycky v absurdním světě: Kulturní revoluce byla absurdní a dnešní Čína je ještě absurdnější. Když nepřetržitě žijete v absurditě, snadno si to přestanete uvědomovat. A tak, ačkoli se některé události v Bratrech mohou zdát přitažené za vlasy, ve zprávách slyšíme často věci ještě mnohem podivnější.

Bratři v románu jsou nevlastní, jsou rozdílní jako Kain a Ábel a zároveň se doplňují podle principu jang a jing, ale není v tom žádná kontemplace. Román Bratři je zběsilé alegorické divadlo, jeden z klíčů k pochopení současné Číny.

Jiným, čtenářsky však náročnějším klíčem je román Ning Kchena Nebe nad Lhasou. V něm se prolínají literární reflexe s filozofickými úvahami a s odkrýváním historie a tradic. Podobně neobvyklé jsou hlavní postavy. Filozof z Pekingu přijede do Tibetu, aby se vymanil z politicko-společenských kleští po pekingských událostech roku 1989, a začne učit na základní škole. Mladou poloviční Tibeťanku si po studiích na Západě přitáhnou rodové kořeny. Francouz, jenž si zvolil cestu buddhistického mnicha, a jeho otec, univerzitní profesor, který se tomu snaží porozumět. V jejich setkávání se prolíná světský přístup s duchovním, víra s filozofií, historie se současností.

Nebe nad Lhasou je vlastně do románu převlečený velký esej či dokonce filozofické pojednání. Tahle metamorfóza ovšem vyvolává i potřebu reflexe svého zpracování a tak jsou součástí děje neobvyklé poznámky pod čarou, které se jinak v beletrii vyskytují vzácně.

Ale přestože takhle popsané Nebe nad Lhasou vypadá jako velmi složitá kniha, je psaná srozumitelně, drží se pevně příběhu a nechybí jí ani silný motiv lásky. Její působivost spočívá v nabídce inspirace k otázkám nejslavnějšího Gauguinova obrazu: Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? Bezděčně aktuální je pro současnou situaci její pojetí různých kultur a jejich setkávání. V Nebi nad Lhasou je to příběh hledání a objevování, které nemá konec nebo závěr, stejně jako román sám končí téměř proklamací, že vlastně žádný román není ukončen, vždycky může pokračovat.

Román Ning Kchena Nebe nad Lhasou přeložila Zuzana Li.

Nakladatelství Verzone vydává čínskou prózu v edici Xin. Xin znamená česky nový. Novinky z edice Xin považuji za velmi dobrou cestu, jak porozumět tomu, co se v Číně děje. Jedna z výhod téhle cesty dokonce předčí všechna možná opatření k ochraně vašeho soukromí včetně směrnice GDPR: než se na ni vydáte, nemusíte vyplňovat velmi obsáhlou a zvědavou žádost o čínské vízum.