Připomíná to romantickou představu umělce, jdoucího za hranice sebezáchovy, zraňujícího se, jen aby ze sebe dostal vše. Ano, mohl tak působit, svědčí o tom i zdrcující životní styl, který jej v roce 1997, tedy v dvaatřiceti, málem stál život, a který se jistě podepsal na jeho předčasném odchodu. Zemřel týden po osmačtyřicátých narozeninách, 19. června 2013.
Byl k umění poctivý, nešvindloval

Vraťme se ale k obrazu proklatého umělce, cele odevzdaného své můze – můžeme tak Topola vnímat, on sám se této představě také nejspíš nebránil, na straně druhé ovšem přistupoval ke svému umění střízlivě, byl vůči němu poctivý, nešvindloval.

Krásně je to slyšet na všech třech discích (a samozřejmě i na všech archivních i studiových nahrávkách Psích vojáků), které byly natočeny po roce 2000, tedy v době, kdy se Topolovi dařilo žít „zdravě“. Vysoká kvalita, ale i dramatičnost nahrávek přitom jen potvrzuje, co bylo řečeno o Topolově poctivosti, a také o tom, že dramatická poloha jeho umělecké osobnosti nebyla nutně podmiňována různými excesy.

Naopak, potvrzuje se, že onu, řekněme, rozervanost měl již zakódovánu ve svém uměleckém jazyce. Přestože, a to je zajímavé, v civilním životě byl klidný, mluvil vyrovnaně, tichým hlasem, byl introvertní. Tedy pravý opak jeho pódiové polohy. Navzdory tomu ovšem nikdy nesklouzával k nějakému teatrálnímu přehrávání emocí, pouze hrál a zpíval naplno.
Sólové podání bouří vskrytu

Je tomu tak i na albu Nebe je zatažený, vedle písní z Topolových sólových alb dojde samozřejmě i na koncertní stálice z repertoáru Psích vojáků, jako je například klasika Žiletky, Chce se mi spát či Sbohem a řetěz. Sólové podání samozřejmě svádí ke srovnání s kapelovými verzemi, není však na místě, jednoduše jsou jiné. Bouří vskrytu. A stejné. Prožité, niterné.

Zajímavý je třetí disk, se čtyřmi rozsáhlejšími, spíše instrumentálními kompozicemi, nezřídka s improvizovanými pasážemi, jakési nahlédnutí pod pokličku. Tím se dostáváme k důležité charakteristice Topolovy hudby: byl totiž nejen výtečným autorem, ale i instrumentalistou, aspekt, který v sólových nahrávkách vynikne ještě více.

A tak píseň V září už nikdy netanči, původně z 80. let, a nahraná na prvním polistopadovém albu Nalej čistého vína, pokrytče z roku 1991, na něm zabere osm minut. Ovšem zde, rozdělena do úvodní a závěrečné části disku, je rozvedena na celkových třicet minut. A ono „rozvedena“ je přesné označení Topolova přístupu, pracuje s tématem, různě jej variuje – a to i tehdy, když se nám může zdát, že se jen tak probírá klávesami.

Album Nebe je zatažený je tak více než důstojným připomenutím všeho, co hudba Filipa Topola znamenala. Umění. Život.

Josef Rauvolf, psáno pro web ČT 24