Miřenka Čechová tvrdí, že v jejích Baletkách nejde o přímou autobiografii, ale o experimentální prózu s prvky autentična. Sama autorka ale prestižní státní taneční konzervatoř skutečně absolvovala a také osudy řady postav této prózy odpovídají realitě přinejmenším zčásti, například figura nečekaně objeveného bratra, který prodělá tranzici, se neobjevuje jen v této novele, ale také v americkou divadelní kritikou oceněném divadelním představení Miřenky Čechové S/He is Nancy Joe z roku 2013. Autorkou proklamovaná experimentálnost Baletek bude spočívat ponejvíce v útržkovitém stylu narace, v zapojení odstavečků ze stylizovaného dívčího deníku do vyprávění a v přeskocích mezi časovými rovinami: vypravěčce je jednou 10 let a na konzervatoř s cílem stát se primabalerínou Národního divadla právě nastupuje, jindy už absolvovala osmileté studium a znechucena studiem, upírá se k životu bez baletu, nebo je jí zrovna patnáct a šije s ní nezvladatelná puberta, objevuje pražské kluby, drogy a noční život. Baletky na jejich strastiplné cestě studiem také doprovázejí, což lze možná rovněž považovat za jakýsi beletristický experiment, výborné ilustrace Jana Mika. Próza je kromě toho psána du-formou a v obecné češtině, což ji oživuje a ozvláštňuje tok vyprávění. Baletky se čtou překotně a bez zastávek, jinak ztratíte nit, je to věru rychlý text.

Vypravěčka, jak se dočteme z proudu vzpomínkových fragmentů, koncentrovaných výjevů a deníkových zápisků, opouští provinční české městečko a v pouhých 10 letech je doslova vydána na pospas divoké devadesátkové Praze a nové škole, internátu, spolužačkám a profesorům. Dobrodružství předčasné dospělosti v divoce svobodném velkoměstě ale současně, kvůli studiu, přináší hodně bolesti, zákazů, strachu a odříkání: Čechová přesto dokáže těžké chvíle drilu a příkoří vylíčit s humorem. Nelítostné vylučování, ponižování žaček, srážení sebevědomí a stírání plus neustálá kontrola tělesných dispozic, překračující násobně osobní intimní zónu i hranice slušnosti, jsou ale přeci jen silnější: dojem ze čtení je nehledě na lehkou ironii temný a hořký a psychofyzická oběť na oltář baletu se jeví jako nesmyslně vysoká.

„… mistři ti páčej nohy do různejch stran, aby zjistili, kam až vydržíš, nahou tě měří, váží a speciálním kovovým přístrojem ti nabírají množství podkožního tuku. Kovovýma kleštěma ti lékař secvakne kůži na stehnech, zadku, břiše, předloktích a zádech a ty vypisuješ pod krvepřísahou formulář s pravdou o váze a výšce tvejch rodičů. Jo a taky nesmíš bejt hnusná…,“ „V šestnácti objevíš projímadlo, v sedmnácti začneš zvracet a v osmnácti už nejíš skoro vůbec, protože chceš na jeviště a tam tě s nevhodnou postavou rozhodně nepustěj.“

Jenže: vypravěčka i v nejvypjatějších momentech mnohokrát zopakuje, že balet miluje, že je to jediný smysl jejího – stále ještě dětského – života a světa. Tato její touha je obtížně slučitelná s jejím charakterem a osobnostními rysy: je to živá dívka toužící po zábavě a vzrušení, ale také po vzdělání, seberozvoji a tvorbě, balet v podání konzervatoristů je však pouze demotivující úmor a úhor vedoucí ke kvalitní loutkové interpretaci bez osobní invence. Alespoň v očích a ze zkušenosti Miřenky Čechové. Tuto syrovou knihu lze číst jako výpověď o tom, jaký je osud klasických tanečnic už útlého věku: podbarvený nekončícím tvrdým tréninkem, svazováním tělesnosti a vidinou předčasného konce kariéry, po níž se rozevře obrovská díra, pokud se už dlouho předtím nedostavilo hluboké zklamání a znechucení světem baletu, které od dalšího studia a angažmá odradilo řadu méně dokonalých, špičkových adeptek špiček. Tedy jako výpověď o nesvobodě individuality a svázanosti pohybujícího se těla. Mezi řádky ale pozorný čtenář vidí úctu k této klasické formě, její kráse, ladnosti, náročnému umění, ale i k pokoře, výdrži, odříkání a utrpení, které je s baletem neodmyslitelně spjaté a které jen ty skutečně nejlepší a nejvytrvalejší přivede k úspěchu a divadelním prknům. Co Miřenka Čechová kritizuje zřetelně, je nakonec především způsob, jímž jsou na konzervatoři děti vedeny, a jednosměrnost, kterou taneční vzdělávání přináší: vyřazené adeptky a neúspěšní absolventi končí často velmi špatně. Čechová líčí, že více než 90 % spolužaček z jejího ročníku bylo z různých důvodů vyloučeno ze studia, absolvovaly pouze dvě, z toho jediná je v baletním angažmá. Zbylá většina netuší, co si počít se životem, když člověk umí jen tančit. Mnohé studentky tance skončily kdesi v drogovém podsvětí, někteří si zkusili dodělat učňák nebo začít drobně podnikat. Nad vším se stále vznáší slovo „elita“, jímž pedagogové své žáky neustále častují: jsou tedy současně něčím víc než ostatní (čnějí zejména nad zhůvěřilými modernisty), ale současně nejsou nikým a nikdy z nich nic nebude. Tento zničující paradox by mohl být mottem této novely. Sen naprosté většiny adeptek baletu se tedy nenaplní, holčičky zůstanou zlomené. Čtenář by ale neměl nabýt dojmu, že tu jde o nějakou plačku zhrzené tanečnice nad ztracenou tylovou sukénkou. 

Silné osobnosti, jako je pracovitá a činorodá Čechová, jednoduše nemohou být svázány nekonečným drilem, které má vycepovat z přísně probraných děvčátek a hrstky protežovaných chlapců sólisty Národního divadla. Fragmentarizovaná novela o ztrátě životního smyslu Miřenky Čechové možná není dokumentem o státní taneční konzervatoři v Praze a jejím světě, je ale dozajista dokumentem o Miřence Čechové.

Čechová po absolvování konzervatoře balet jakožto svůj dosavadní životní smysl odvrhla, paralelně studovala alternativní herectví DAMU a nonverbální divadlo u Borise Hybnera na HAMU, kde také získala doktorát z režie fyzického a mimického divadla, jehož výraznou tváří se stala, a to i za mořem. Díky Fulbrightově stipendiu vyučovala tyto nezávislé divadelní formy na American University ve Washingtonu. Jako performerka účinkovala v 18 celovečerních inscenacích, většinou autorských a většinou také oceněných. Nyní je rovněž spisovatelkou. Ale z rozhovorů s ní vyplývá, že přestat balet považovat za součást svého života je nesmírně těžké i pro ni: těžce vytrénované pozice a pohyby těla se Čechová dle svých slov pět let odnaučovala. Tělo ale není to hlavní: z novely je patrné, že studiem taneční konzervatoře nejvíce utrpěla duše a sebeúcta bytostně nezávislého, svobodomyslného a tvůrčího člověka.

jako prozaička nezačíná Miřenka Čechová od nuly, je autorkou fiktivní literárně-fotograficko-komiksového dokumentu o cizince v New Yorku Miss AmeriKa z roku 2018, která se dočkala také dramatizace, za niž autorka v hlavní roli získala nominaci na cenu Thálie.

Olga Stehlíková, psáno pro Meziřádky - týdeník o nových knihách, který je součástí sobotní Víkendové přílohy Českého rozhlasu Vltava