Němcovy zápisky podruhé...

Zároveň byl mimořádně agilním iniciátorem všemožných aktivit, které měly – celkem pochopitelně – často společného jmenovatele, tedy, víru. Jiří Němec (1932-2001) byl aktivně věřící katolík, a je dobré zdůraznit ono aktivně: je tím myšlen takový přístup k nějaké ideji, nauce, systému, tedy i náboženství, zkrátka, jak chcete, kdy nic není bráno jako dogma, jež je třeba vzývat. Naopak, slouží jako základ, jako jakýsi odrazový můstek k dalšímu promýšlení, klidně i zpochybňování – a opět, ať již se jedná o cokoliv, výsledkem vždy je, a zákonitě i být musí, hlubší a zároveň posunutější pohled. Tedy to, čemu se dnes tak ošklivě říká "o další level"...

Již druhý svazek Němcových zápisků, Zápisníky II, přičemž podtitul 1965 -1969 i vymezuje dobu vzniku poznámek, výpisků z četby i úvah různé délky, spíše však kratších, ukazuje, čím vším se Jiří Němec v oné tak zajímavé době zaobíral. A také, a tím vlastně navazujeme na úvodnbí věty, jak ke všemu přistupoval. "Osvobodíš se, když se všeho zřekneš, a pak se k tomu vrátíš, aniž by ses toho přestal zříkat."

Již bylo naznačeno, čeho se Němcovo zapisování (a přemýšlení) týká především, najdeme zde tedy řadu textů týkajících se problematiky křesťanství a jeho místa v moderním světě, a také, v uvažování intelektuála. A že to nebylo lehké prozrazuje tento zápis: "... evangelium, abychom tak řekli, patří už dnes ke vzdělání, nelze klesat níž, rozhodl jsem se pro křesťanství proto, a rozhoduji se stále tak, že srovnávám v těžkých situacích, k čemu mne vede víra a k čemu vede postoj bez ní..."

Němec často zmiňuje křesťanského myslitele Teilharda de Chardin, hodně ale také – možná překvapivě – píše o marxismu, viz tento zápis: "Je to dost filištínské vybrat si z marxismu jen něco, co se mi filosoficky zamlouvá, na to navazovat a přitom hezky a veřejně a těšit se uznání těch, kteří ovšem myslí a realizují ‘ontologii strany’[...] Když tedy má být o marxismu mluveno, musí být mluveno o marxismu celém, i o jeho stranické povaze – je to ‘ filosofická praxe’, tedy je nutno i o té a právě o té praxi mluvit." Zmiňuje i surrealismus, a nám nedá, abychom neocitovali tento zápis, který snad ani nepotřebuje komentáře: "Nějak v souvislosti se surrealismem mě napadl výraz christofobie."

Píše také o Ladislavu Klímovi, to abychom ukázali další úhel Němcova uvažování, jež je vždy neuvěřitelně poučené a vždy velice zasvěcené, a čtenář jen žasne, kdy a také jak to všechno zvládal načíst, v kolika jazycích, a také, jak mu v onom hledání nestála v cestě ani informační blokáda železné opony. Ještě jednou k zásadám "němcovského" přemýšlení: "Připravit úvahu o tom, že největší nebezpečí tam, kde se směšuje oficiální lež s jakousi pravdou osobního pohledu. Nesměšovat hranice, ale to je právě spolupráce s ďáblem," zapsal si, a tato slova lze zároveň vnímat jako charakteristiku Němcova přístupu, postoje obecně.

Josef Rauvolf