MeziŘádky 19. 6. 2021 

Německý spisovatel Florian Illies zaujal svým bestsellerem 1913. Léto jednoho století před osmi lety i české čtenáře a právě zde, na stanici Vltava, se tahle kniha proměnila také v úspěšnou četbu na pokračování. Nakladatelství Host vydalo letos opět v překladu Tomáše Dimtera druhý svazek črt věnovaný témuž bezstarostnému roku před zničující bouří. Jmenuje se 1913. Co jsem ještě chtěl vyprávět. Od Illiese to byl riskantní krok, jímž mohl původní nápad rozmělnit, jako se to mnoha pokusům navázat na sukces prvotního díla stává. Ale tahle dvojka mne mile a stále překvapovala Illiesovou schopností uměřenosti a vtipu.

Kniha 1913. Co jsem ještě chtěl vyprávět není tak úplně pokračování, jak napovídá anotace ‒ je to vlastně časosběrná koláž. Illies jako průvodce postupuje rokem 1913 chronologicky, měsíc po měsíci. Z událostí společenských, a hlavně kulturních a uměleckých vystřihuje a do knížky nalepuje drobnosti, které ve své době neznamenaly možná mnoho a v jednotlivostech jsou to skoro drby. Ale z více než stoletého odstupu vytváří tenhle pečlivě tříděný sběr svérázně výmluvný obraz světa před kolapsem. Hned 12. ledna 2013 se Josef Džugašvili poprvé podepisuje v dopise jako Stalin a o něco později se bude stejně jako Adolf Hitler procházet zámeckým parkem ve vídeňském Schönbrunnu. Ale, píše Illies, ještě pořád nevíme, zda se ti dva tady opravdu potkali. Zato The New York Times předvede 15. června téměř nepřekonatelnou blamáž, z níž bude ovšem usvědčen jmenovaným až o rok později: německého císaře Viléma II. označí za největšího knížete míru na světě. Ale než na válku došlo, v říjnu 2013 zakázal mírotvorce na svém dvoře tango jako cizácký zlozvyk. Nebo momentka ze světa turistiky: zdá se neuvěřitelné, že první výstup na řecký Olymp je zaznamenán teprve 2. srpna 2013, když tam o pouhých sto let později, tedy v posledních letech před covidem, mířily denně doslova davy ‒ a ty tři teenagerky v sandálech na příkré plotně pod vrcholem byly v roce 2016 i na mě trochu moc.

Shrnu: Kniha Floriana Illiese 1913. Co jsem ještě chtěl vyprávět je rafinovaně zábavným čtením o nepříliš dávné historii, které připomíná, že ne všechno, co se jako významné tváří, takové skutečně je. A naopak.

Také americká spisovatelka a celoživotní nadšená obdivovatelka Itálie Frances Mayesová už se v českých knihovničkách zabydlela. Nakladatelství Paseka vydalo letos její šestou knihu. Zatímco ty předchozí byly především o Toskánsku, svérázný cestopis Sejdeme se na piazzettě je věnovaný třinácti z dvaceti italských regionů. Podtitul českého vydání naznačuje, čím chce své čtenáře Mayesová obdarovat: Objevte neznámá místa Itálie. Mně například objevila dvacetitisícové městečko Polignano a Mare v Apulii. Ne proto, že tam stojí socha rodáka Domenica Modugna, jehož písničku Volare nemůžete neznat. Ale je proslulé jednou z deseti nejexkluzivnějších restaurací světa – Grotta Palazzese v jeskyni nad Jadranem, neboť bělostné městečko sedí na pobřežních skalách. Restaurace jako místo pro bankety je známá už od počátku 18. století. Velice si zakládá nejen na kvalitě, ale i na dokonalém vzhledu jídel. Samozřejmě ceny odpovídají – menu à la carte aktuálně z webových stránek pro jednoho 190 eur. Pokud chcete přespat, nad jeskyní je z novostavby zavěšeno 15 dokonale vydesignovaných pokojů za 1500 až 1800 eur za noc.

Frances Mayesová totiž cestuje a ochutnává, její cestopis je průvodce kulinární a vinařskou Itálií. Knihu prošpikovala třiadvaceti extra recepty a většinu můžete zkusit i doma v Česku. Zaujaly mě gnocchi con la lepre, tedy noky se zajícem z kuchyně furlánských šéfkuchařů bratrů Fermanelliových. Ale podle Mayesové fungují i s kuřecím masem. Ty noky, samozřejmě.

Hold Itálii od Frances Mayesové Sejdeme se na piazzettě přeložil Petr Eliáš a, jak už jsem vzpomenul, vydalo ho nakladatelství Paseka.

Ani švédský spisovatel Mons Kallentoft není se svým příběhem o otci hledajícím na Mallorce zmizelou dceru novým jménem v českých knihkupectvích. Během deseti let už se dočkalo českého překladu patnáct jeho detektivek a s Frances Mayesovou ho spojuje vášeň pro gastronomii, z níž se vyznal v pozoruhodné autobiografické knize Food Junkie ‒ Posedlý jídlem s podtitulem Příběh gastrozávisláka.

Nejnovější zmíněná krimi se jmenuje Dívej se, jak padám a nedá se o ní říct, že by vyjadřovala podobné nadšení ze středomořského ostrova, jako je unešená z Itálie Frances Mayesová. V Kallentoftově podání je Mallorca zkorumpované předpeklí, v němž se pro peníze, moc a perverzní choutky nelítostně vraždí. Tim Blanck ze Stockholmu je bývalý policajt. Po dceři na Mallorce marně pátrá už tři roky, živí se tu jako soukromé očko u soukromé agentury Heidegger. A jeden kšeft, v němž dokumentuje manželskou nevěru, ho na stopu dcery konečně přivede. V duchu severských detektivek je ovšem napínavý děj zasazen do prostředí a vykresluje temná zákoutí turisticky atraktivní lokality. Korupce, drogy, prostituce, konfrontace blahobytu s bídou místních chudáků, žádná rovnost před zákonem, ale nesmlouvavá společenská hierarchie.

Kallentoft však umí vyprávět s poetickým talentem i smyslem pro hru. Jméno detektivní kanceláře není výjimkou. Matka ubitého anglického gigola se jmenuje Mary Shellyová a německý podnikatel, který taky nepřežije, nosí příjmení Kant. V popisech lidí a scenérií Kallentoft nezapře novinářskou praxi. Je stručný a nezdržuje ‒ jako třeba v téhle dvouvěté charakteristice:

V oblasti Plaza Gomila žijí Latinoameričané a Východoevropané v oficiálně neobyvatelných domech, v bytech bez teplé vody. Bordely se tu střídají s drogovými doupaty, okolo náměstí jsou vypálené prostory v rozpadajících se betonových budovách, připomínajících opuštěnou měsíční stanici, kterou mimozemšťané posprejovali graffiti.

Možná nejpřesvědčivější na Kallentoftově stylu je nevtíravá psychologická kresba hlavních postav. Jsou k uvěření i ve vypjatých okamžicích, v situacích i dialozích.

Krimi thriller Monse Kallentofta Dívej se, jak padám vydalo nakladatelství Host v překladu Jitky Herčíkové.

Ve Středomoří pomyslně zůstanu i se čtvrtou knihou. Je to na rozdíl od většiny ostatních spisů Umberta Eca útlá publikace s několika přednáškami. Po autorově smrti ji uspořádal autorův syn Stefano a dal jí dvojitý název Migrace a nesnášenlivost. Věčný fašismus. Možná i díky nevelkému rozsahu, a tedy stručnosti je to výtečná analyticko-příkladová příručka, která vás může vybavit lepší schopností rozeznávat latentní formy fašismu. Je to jakýsi bedekr fašistických rysů či symptomů a jeden zvlášť užitečný souhrn stojí za zapamatování. Eco v něm připomíná, že orwellovská novořeč, newspeak, patří

ke společné výbavě nejrůznějších forem diktatury: Všechny nacistické či fašistické školní texty používaly chudou slovní zásobu a elementární syntax s cílem omezit nástroje komplexního a kritického myšlení. My však musíme být připravení identifikovat nové formy novořeči, i kdyby měly mít jen nevinnou podobu populární talk show.

Eco je optimista. Píše o nás, Evropanech: Díky našim tragédiím jsme moudřejší a zocelenější, jsme lépe připraveni vypořádat se s hrůzou. Toužíme po míru, protože jsme poznali příliš mnoho válek. Ale zároveň říká, abychom byli pozornými realisty, neboť řada našich krajanů má pořád potřebu odhalovat doma cizáky a vést proti nim válku. S touto vnitřní nesnášenlivostí je nutné bojovat.

Inspirující i varovné texty Umberta Eca v knížce Migrace a nesnášenlivost. Věčný fašismus vydalo nakladatelství Argo v překladu Heleny Lergetporer.